První dojmy z Jižního ostrova

         Nový Zéland je země neustálých překvapení  a když se vydáte dobrodružství ještě trochu naproti, nabere vás na vlnu zážitků takovou silou, že vám to vyrazí dech a připraví o slova… Teda aspoň tak jsem to měla já. Za uplynulý dva týdny jsem totiž viděla a zažila věci, o kterých se mi nikdy ani nesnilo a doteď každý ráno po probuzení přemýšlím, jestli to fakt byla realita nebo jsem se dočista zbláznila... Protože zažít tohle všechno během pár dnů a ujet u toho“ jen“ 1500 km autem, to se vám vážně nepovede nikde jinde na světě. Ale pěkně od začátku…


          Po mém ne zrovna úspěšném začátku v Aucklandu a sbalení mého nového lodního kufru jsem se v sobotu 9. listopadu na dlouhou dobu naposledy prošla po půdě severního ostrova a v 9 hodin ráno se na palubě australské nízkonákladovky JetStar odlepila od země a vydala vstříc nejasné budoucnosti na Jižním ostrově. Na pár vteřin mi bliklo hlavou, jestli to bylo dobrý rozhodnutí letět sama takhle do neznáma (a ještě za skoro cizím klukem), ale už jen zážitek z letu mě přesvědčil, že to byla dobrá volba a další dny jakoukoliv moji pochybnost utloukly zážitkovými „argumenty“ tak silnými, že i nejlepší advokát by dostal na frak. Teď už vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem kdy udělala a zůstat v Aucklandu by byla obrovská chyba – pravý Nový Zéland totiž začíná až za hranicemi jeho hlavního města.

         V letadle jsem byla na začátku trochu zklamaná, že je zataženo a moc toho neuvidím. To jsem se ale těžce spletla, protože už za pár minut na mě vykoukl mocný vrchol Mt. Taranaki a za chvíli už začali z mraků vylézat další zasněžený špičky a štíty hor.Čím víc jsem se blížila na jih, tím se dělalo hezčí počasí a přelet nad jižním ostrovem mi tak nabídl naprosto skvostné a dechberoucí výhledy.





          Když jsem za hodinu a 45 minut vystupovala na letišti v Queenstownu, připadala jsem si jako Alenka v říši divů a to jsem ještě vůbec netušila, že to byl jen hodně slabej odvárek proti tomu, co mě v následujících dnech čeká.



          Po tom, co mě Tomáš vyzvedl na letišti, jsme si jeli Queenstown trochu procourat. Procházku jsme zahájili vyhlášeným Fernburgerem, což je podnik, který se chlubí nálepkou nejlepších burgerů na Zélandu a i když nejsem burgerovej odborník, musím uznat, že tohle byla fakt dobrota. Po tom, co jsme nakoukli do informačního centra plného především letáků lákajících k nejrůznějším adrenalinovým zážitkům, kterých je Queenstown metropolí, jsme se vydali na krátkou procházku do Queenstown Gardens. Procházka vedla podél jezera Wakatipu a kromě krásných pohledů na toto jezero rozprostírající se mezi štíty hor Remarkables  zahrnuje také moc pěknou botanickou zahradu plnou mohutných jedlí a krásných květinových záhonů.





          Queenstown by stál určitě za delší prohlídku (kterou plánuju ještě určo zrealizovat), ale protože jsme měla za sebou let a před sebou kus cesty, brzy jsme vyjeli směr Cromwell, mé budoucí pracovní bydliště. Po cestě autem jsem stále nenacházela slova pro tu krásu, co se míjela za oknem. Slovní spojení „tý jo“, „wooow!“, „ to je pecka“ nebo „tak to je mazec“ jsem zopakovala asi stokrát J bylo to tak jiný od Aucklandu, tak jiný od toho, co jsem kdy viděla – tak nádherná krajina, že si připadáte, jak kdyby vám za okna auta promítali film nebo podél silnic vylepili tapety – tenhle pocit jsem měla a stále mívám na Jižáku hodně často.


 

          Cestou mi Tomáš zastavil ukázat místo, kde před pár týdny skákal bungee jumping – Kawarau bridge. Můžete si tu za 160 dolarů skočit půlkou těla do řeky proudící pod mostem a bylo to prvním místem na světě, kde se bungee skákal.



          Po 50 kilometrech jsme dorazili do Cromwellu, ovocnářského ráje Nového Zélandu, kde jsem na konci listopadu, tedy zhruba za dva týdny, měla začít sbírat třešně. Odpoledne jsem si prohlédla místo mé budoucí práce – Jackson Orchard, kde se pěstují třešně, meruňky, broskve a jablka a patří k nejlepším a nejdražším sadům v Cromwellu. O sadu a práci tady se rozepíšu v nějakém z dalších článků. Na večer jsme šli ještě na procházku k nádhernému jezeru Dunstan, které vzniklo po vybudování nedaleké elektrárny a zaplavilo velkou část historické části Cromwellu. Dunstan mě na první pohled okouzlilo a těšila jsem se, jak sem pak budu chodit po práci dobíjet energii.

           V Cromwellu jsem se ale moc neohřála, protože hned další den jsem se už po x-té na Zélandu sbalila a vyrazila s Tomem na 12-ti denní road trip v pravém backpackerském stylu.  Nejbližší zastávka byl ještě krásný historický most v Alexandře a pak jsme už frčeli nejvíc na jih, jak to jde – tedy do nejjižnějšího města jižního ostrova – Bluffu a odsud na můj první velký track na Stewartově ostrově. Na toto mé první velké setkání se zélandskou přírodou se můžete těšit v dalším článku.



0 komentářů: