První zvraty aneb všechno je jinak

     Je to něco málo přes 3 týdny, co jsem psala minulý příspěvek a myslela si, jak mám všechno jisté a na nějakou dobu zajištěné. Ale jak se říká - nikdy nevíš, co bude zítra - a při cestování to platí dvojnásob. Takže ve zkratce :)



           Z původně fajn vypadající práce v kavárně u rodiny českých imigrantů A&J Café v Half Moon Bay Marina v Aucklandu se vyklubalo pěkné peklíčko, které nám potvrdilo to, na co nás všichni upozorňovali - dávat si v zahraničí velkýho majzla na Čechy. Největší dvě chyby, kterým doporučuje se všem (asi nejen) novozélandským cestovatelům vyvarovat jsou:

          Za prvé, dopředu si zjistit přesnou minimální zákonnou mzdu (která je tu teď 13,75 NZD) a pod tu nejít a nenechat si to vymluvit. Vidina toho mít pro začátek alespoň něco (i když za menší peníze) je lákavá, ale nám se to těžce nevyplatilo. Na začátku domlouvání to bylo 180, před příletem už je 160 za týden (plus ubytování a jídlo), z osmi hodin v práci se staly jedenáctky a končili jsme na 13 dnech 11 hodin práce v kuse, v podstatě bez přestávek...

          Za druhé, nebydlet u stejných lidí u kterých pracujete. Je to opět velké lákadlo, říkáte si, jak je to super - dvě mouchy jednou ranou - máte zajištěnou práci a k tomu ještě ubytko a ještě když máte takový "štěstí" jako my a součástí balíčku je i jídlo - co víc si přát? Realita byla ovšem opět poněkud trpčí. V případě jakéhokoliv problému je potom velmi jednoduché vás držet v šachu tím, že když si to všechno dohromady spočítáte, vyjde to na mnohem víc než to v reálu je a je pak hodně těžké se na úřadech něčeho dovolávat. Co na tom, že místo vlastního pokoje spíte v obýváku za závěsem a jsou dny, kdy se musíte ptát, jestli si můžete vzít chleba a vajíčko, abyste měli večer, co jíst (když nepočítám odkrojky od buchty nebo posbíraný zbytky ze stolu z rautu). Ale musím zase nechat, že byly dny, kdy nám "babička" uvařila vepřo-knedlo-zelo nebo řízek a první týden jsme měly i barbecue. Ale to byly fakt vyjimky a nikdy jsme nevěděly, jestli něco k jídlu bude nebo nebude, takže jsme ve výsledky utratili většinu své "výplaty" za jídlo.

        A když se se vám ještě povede narazit na takový lidi jako my a tím, že u nich bydlíte, nemáte po práci od nich vlastně kam utéct, tak to vážně nikomu nepřeju. Jen dodám, že takovou buzeraci a stres v práci jsem hodně dlouho nezažila. Jednou jsem byla například nemocná, měla teploty a bylo mě fakt blbě jak psovi (žádná rýmečka), večer jsem se s jedním "šéfem" domluvila, že zůstanu zítra doma a vyležím to, všechno v pohodě. Ráno mě naše "šéfová" tahala z postele s tím, že je přece sobota a jsme busy a v sobotu být nemocná nemůžu - asi si myslela, že vstanu, řeknu své chřipce "sorry, je sobota, jsme busy, dej si dovolenou a zastav se až v pondělí". Takovýchto okamžiků, kdy jsem nevěděla, jestli je to blbý vtip nebo to myslí vážně, bylo opravdu hodně. To vám někdy povyprávím osobně, až se potkáme, nebudu tu zbytečně plivat víc než je potřeba... Každopádně jsme od první pracovní schůzky chtěly smlouvu a zvednout peníze, což nám bylo odmítnuto a když jsme tento požadavek zopakovaly na další schůzce za dva týdny (tentokrát jsme trvaly na dorovnání zákonem stanové minimální mzdy), bylo nám řečeno, že v tom případě je to tedy jasné a můžeme si sbalit. 

     Za spoustu věcí jsme si mohly sami, neměly jsme na takový podmínky od začátku přistoupit a víc se domáhat svých práv a nenechat se sebou takovýmhle způsobem vyjebávat (omlouvám se, ale jiný slovo pro to nemám). Taky jsme zjistily, že když to někomu vyprávíme, tak to zní hodně neuvěřitelně a spousta lidí si myslí, že přeháníme, což chápu - taky bych tomu nevěřila, kdybych to sama nezažila. Taky je možný, že jsou lidi, kteří by s takovouhle prací problém neměli (jak nám řekl náš bývalý "zaměstnavatel"), ale upřímně - fakt si to nemyslím...

        Díky bohu jsem na to nebyla sama a tím, že jsme v těchhle šílených podmínkách byly dvě, tak se to dalo nějak zvládnout, čímž moc děkuju Ivet, že to se mnou všechno dala a mohly jsme si být navzájem oporou. A taky se mi po ní bude stýskat, protože naše cesty se díky těmto událostem rozdělí mnhohem dřív, než jsme čekaly…

        Nicméně co tě nezabije, to tě posílí - a já mám po tomto zážitku spoustu užitečných zkušeností a vím, na co si dát příště sakra pozor a ve spoustě věcí se mi tímto hodně posunuly hranice toho, co ještě zvládnu. 

        Teď bydlíme provizorně u jednoho známýho a já konečně cítím, jak ze mě padá to napětí a stres minulých pěti týdnů, užívám si s Ivet náš vlastní pokoj, normální lidi kolem sebe a prostě pořádnou novozélandskou svobodu a pohodu, kvůli které jsem sem jela. K tomu jsem měla doslova "z pekla" (Tom pochopí ;)) štěstí a jeden kamarád mi domluvil práci a bydlení na Jižním ostrově, takže za tři dny (v sobotu) po třetí sbalit kufry, nasednout na letadlo a tradá na Jižák sbírat třešně a meruňky a kdo ví, co ještě :) Třešňová sezóna začíná nejdřív za dva týdny, takže předtím dáme ještě nějaké pořádné výlety do pořádné přírody a vy se můžete těšit na pořádný fotky a další zážitky :)

        Všichni, komu to teď vyprávíme nám říkají, že to nejhorší jsme si vyžraly na začátku a už bude jen líp - takže jim budu věřit a těšit se na další zážitky, který snad budou příjemnější a příjemnější a za rok budu určitě nejšťastnější na světě :) Mám teď ještě tři dny leháro, tak napíšu ještě příspěvek o životě a lidech tady, jak jsem slíbila a hodím sem fotky z nějakých nových aucklandských krás, který jsem navštívila. Takže "stay tuned", protože Katka začíná opravdu cestovat :)