The Catlins: Pohádka jihovýchodního pobřeží

Další částí našeho road tripu bylo Catlins – část jihovýchodního pobřeží jižního ostrova, pojmenovaná podle jednoho z prvních místních statkářů, který to tu ve 40. letech 19. století celé vlastnil. Trasa má 172 kilometrů, z toho 60 km ale vede po nezpevněných vozovkách, tedy po šotolině, která autu a plicím zrovna dvakrát nepřidá. Catlins jsou vyhledávané pro nádherné pláže, bujné lesy, mocné vodopády a v neposlední řadě pro tuleně, lvouny a tučňáky, které na tomto pobřeží můžete prý vážně potkat (kdo by tomu ale veřil, že ;)?).


Naší první zastávkou byl Waipapa point – místo, které bylo dějištěm největšího lodního neštěstí v historii Nového Zélandu. V roce 1881 tu najela loď Tararua na skrytý útes a při ztroskotání přišlo o život 131 ze 151 osob. Kolem útesu řádily opravdu velké vlny a síla oceánu tu byla vážně cítit. Všude podél pláže byly cedule, že se tu objevují lvouni a tuleni, já tomu ale stále nevěřila, že bych je fakt mohla naživo vidět takhle ve volné přírodě. Tato skepse mi vydržela až do chvíle, kdy jsem se na pláži šťourala mezi kameny a lovila zajímavou mušličku, když v tom najednou se ozvalo podivné odfrknutí, já se otočila a pár metrů ode mě si hověl obrovský lvouní samec. Za chvíli jsme si všimli, že kousek dál na pláži se válí další a za pár okamžiků se z vln vynořila černá hlava tuleně, kterého očividně přihlížející lidi vůbec nevzrušovali a téměř modelkovskou chůzí kolem nás proktáčel až ke lvounímu samci, se kterým se potom málem porval a tak jsme v přímém přenosu sledovali lvouno-tulení hádku včetně krátké hoňky – a věřte, že obě tyto na první pohled neobratný a líný zvířata umí utíkat pěkně rychle.







Nadcházející noc jsme strávili v Curio Bay, v jednom mazecovým kempu. Leží mezi pobřežím se zkamenělým pravěkým pralesem a dlouhou bílou pláží a že to bude něco extra mi došlo hned po příjezdu, kdy jsme se byli nahlásit na recepci, kde nám bezzubej starší týpek povídá „tady je kuchyň a záchody, tamhle můžete vidět tučňáky, tamhle tuleně a delfíny a taky děláme milkshaky, vítejte v kempu“ – prostě NZ.



Večer jsme se tedy vydali na pozorování velmi vzácného druhu tučňáků žlutookých, kteří za stmívání vylézají na břehy strávit noc do svých hnízd. I když jsem den předtím viděla tuleně a lvouna, ohledně toho, že bych za chvíli měla potkat tučňáka, jsem byla opětpesimistická – to už by bylo trochu moc, ne J ?. Šli jsme se tedy podívat na skalní útes, kde se mají tučňáci občas objevovat. V tomto útesu jsou mimo to také zkamenělé zlomky 160 milionů let starého lesa z období jury. Už zdálky jsme viděli, jak lidí stojící na útesu koukají na jedno místo, dokud jsem ale nedošla blíž a dva ťapkající tučňáky na vlastní oči neviděla, nevěřila jsem. Další mega zážitek, btw. tučňáci jsou nejroztomilejší zvířata na světě.





Ráno před odjezdem jsem se byla ještě projít v zajímavém lese, kde jsem potkala prvního stromového enta z Pána prstenů. S Curio Bay jsme se rozloučili procházkou po nádherné pláži, kterou chvíli před námi opustil lvoun. To víte, míjet se na pláži s tuleněma, lvounama u tučňákama – nic zvláštního ;-).





Páteční den byl opět nabitý pobřežními zážitky. Během jednoho dne jsme navštívili tolik skvělých a od sebe totálně odlišných míst, že teď zpětně nemůžu uvěřit, že to byl opravdu jen jeden den. Jednou kapitolou byly vodopády, které jsme viděli rovnou tři. První byl McLean waterfall, ke kterému vede třičtvrtěhodinová cesta podél řeky Tautuku, která po mírném stoupání přechází v nádherný 20 metrový vodopád.  Další vodopádovou zastávkou byly Chaslands waterfalls a třetí byly Purakaunui falls, údajně jedny z nejfotografovanějších vodopádů Nového Zélandu, voda tu padá z výšky 20 metrů přes několik kaskád a vytváří tak krásnou vodní podívanou.





Kolem poledne jsme hledali nějaké pěkné místo na oběd, na který jsme měli nachystané krevetové rizoto z předešlého dne. Náhodně jsme zkusili jednu odbočku z hlavní silnice a za pár minut si už pochutnávali na rozložené dece na naprosto dokonalé písčité pláži Tautuku beach a jak kdyby nám náhodou tento pohled sám o sobě nestačil, naproti nám se z vln vynořil tuleň a chvíli se tam před námi nahříval. Trochu lepší než koukat při jídle na televizi.


   
                Po skvělém obědě jsme se ještě zastavili na Florence hill a podívali se na naši obědovou pláž z vyhlídky. Kombinace všudypřítomných pasoucích se krav s pláží a zvláštními rovnými vlnami v pozadí vytvářeli zajímavou kompozici.


Jedním z hodně silných a nečekaných zážitků byla návštěva The Lost Gypsy Gallery. Toto místo nenajdete v místních průvodcích a k zastavení vás nabádá pouze jedna cedule u silnice. Původně jsme se chtěli stavit jen na dvě kapučína, která jsme si nečekaně vychutnali v nejkreativnější kavárně, v jaké jsem kdy byla.


Po kávě bylo jasné, že musíme toto haluzové místo plné zvláštního umění prozkoumat důkladněji, a tak jsme se šli podívat do autobusu plného nejneuvěřitelnějších hejbátek a vychytávek, a potom navštívili i celou „fine acts of junk“ galerii. Všechny výtvory měl na svědomí týpek, který v autobusu stále kutil další a další výtvory a bylo tu opravdu na co koukat. Bylo to jako byste vzali všechny možné dětské sny a řekli si „prčo to fakt neudělat?“ a tenhle týpek to udělal. Bylo tu milion různých stroječků, kterými jste mohli točit a mačkat čudlíky a vždy to vyvolalo nějakou reakci, která vás překvapila a několikrát fakt dostala… Nemá cenu to tu popisovat, ale přála bych každýmu to zažít. Vrcholem byl klavír, kde každá klávesa spustila nějaký zvuk, kerý vytvářel určitý předmět v místnosti.


 




Dalšími menšími zastávkami bylo lesní jezírko Wilkie a starý železniční tunel. Potom jsme se chtěli jet podívat na zajímavý skalní útvar Jack´s blowhole . Jeli jsme podle mamky v jednom místním průvodci, cesta začala být brzy hodně zvláštní až podezřelá. Stále jsme zajížděli do hluibvšího a hlubšího lesa a cesta byla stále méně a méně upravená. Uklidňovali jsme se ale mapkou, která stále odpovídala a taky tím, že takováto cesta musí přece někam vést, nemůže jen tak skončit. Po asi 20 km jsme dojeli – na kruháč uprostřed lesa…  Doteď nechápu, proč tam byl a jestli ta cesta vedla fakt účelně nikam, nicméně pak jsme se podívali do dalších dvou map, kde byla cesta k našemu vytouženému cíli zaznačená úplně jinak, takže další ponaučení – ani DOC průvodcům a mapkám nemůžete stoprocentně věřit. Cestou zpátky nám ale hned ve stromě nad autem zakotvil krásný jestřáb, takže nakonec se cesta nikam vyplatila.




Tento zážitky natřískaný den jsme zakončili na Nugget Pointu, mýtickém maorském místě, kde se na skalnatém útesu tyčí maják z roku 1869, z vody tu vystupují malé skály při západu slunce připomínající zlaté nugety a před vámi leží jen oceán a za ním někde ve velké dálce Jižní Amerika… 




Další den jsme se vydali do víru velkoměsta, historického Dunedinu, který je takovou zélandskou variantou skotského Edinburghu. Kromě pár nákupů a sushi jsme stihli taky omrknout dunedinskou nádražní budovu, který je prý nejhezčí kamennou stavbou Nového Zélandu. No, v tomhle máme teda před zélanďany hodně navrch.


Odpočinkový den jsme zakončili na Moeraki Boulders, nádherném pobřeží plném dračích vajíček. Tedy šedých až čtyřmetrových kulatých kamenů, které vznikly před 60 miliony let na mořském dně postupným nabalováním soli.  Toto tajemné místo vzbuzuje zvědavost už od nepaměti a je opředené maorskými legendami a mimo to – je to fotografický ráj J.




Poslední pobřežní zastávkou bylo městečko Oamaru, nejvýznamnější metropole severního Otaga, známá krásnými zahradami, galeriemi, tribunami u pláží na sledování tučňáků a nejzachovalejší skupinou historických budov na NZ. Tady jsme se ale moc nezdrželi, využili jsme jen místní prádelnu, kde jsme si za 3 dolary vyprali a za 4 dolary usušili oblečení z náročného týdne a pak už zamířili k ledu a sněhu do národního parku Mt. Cook, pojmenovaného podle nejvyšší hory NZ, maorsky zvané Aoraki. 

0 komentářů: