Rakiura Track – 3 dny cesty do pravěku a hledání kiwiho na Stewartově ostrově

Naše téměř dvoutýdenní výletování jsme se rozhodli zahájit pořádně ve velkém, a tak jsme si hned na rozjezd naplánovali poměrně náročný 3-denní track na Stewartově ostrově. Ten je třetím největším ostrovem Nového Zélandu a leží pod jižním ostrovem, od kterého ho odděluje 32 km dlouhý Foveauxův průliv


Abychom se na něj dostali, museli jsme dojet do nejjižnějšího přístavu jižního ostrova – Bluffu, který je jediným místem, ze kterého vyplouvají trajekty na Stewartův ostrov. Po cestě se ještě udál pro mě velice významný okamžik - a to, že jsem poprvé sedla za volant na levou stranu a řídila auto po levé straně silnice celých 30 kilometrů. Většina aut na NZ jsou automaty, takže kromě premiéry s řízením vlevo to pro mě byly i první kilometry v autě bez spojky. Silnice na NZ jsou ve skvělém stavu a já řídila v úseku, kde byla stále rovná cesta, ale i tak se mi povedlo snad při jediné odbočce, kterou jsme jeli, najet do pravého pruhu, tedy do protisměru – no jo, zvyk je železná košileJ Kolem páté jsme se ještě zastavili nakoupit zásoby v Invercargillu, města založeného skotskými přistěhovalci. Možná to bylo tím, že byla neděle večer, ale prázdné ulice této údajné „metropole“ na mě působili spíše jako město duchů a jeho prázdné ulice, ve kterých se s přicházejícím šerem začal zvedat vítr, mě naplnily zvláštní až tajemnou atmosférou.


Za necelou hodinu jsme dorazili do Bluffu, který kromě toho, že je základnou pro rybářské flotily, tak je slavný pro své bluffské ústřice, které se ale bohužel loví jen v omezenou dobu na podzim. Ještě před setměním jsme se chtěli vyjet podívat na 265 metrový kopec Bluff Hill, odkud jsou krásné vyhlídky na Stewartův ostrov, náš zítřejší cíl. Už nějakou dobu nám v autě svítila kontrolka s docházejícím benzínem, ale když vám v krvi proudí dobrodružná krev, něco tak banálního vás nezastaví, a tak jsme se rozhodli to risknout a tento kopec vyjet. Bohužel v nejprudším místě těsně pod vrcholem naše auto přestalo naše dobrodružné sklony sdílet, a tak jsme museli s vypnutým motorem docouvat na nejbližší možné odpočívadlo a zbytek kopce vyšlápnout. Odměnou nám byla nádherná vyhlídka ze skalnatého útesu, ke kterému vedl údajně 20minutový track, který se proměnil na téměř hodinový výšlap setmělým lesem. Výhled na Stewartův ostrov jako na dlani stál ale za to a my se nemohli dočkat na další den, až budeme na druhé straně Foveauxova průlivu.




Tím ale náš večer nekončil, stál před námi problém s naším autem, které stálo téměř na vrcholu kopce a nemělo v sobě ani kapku benzínu. Kromě toho, že jsme se potřebovali dostat dolů do přístavu, odkud ráno vyplouval náš trajekt, jsme také plánovali v autě přespat, což v prudkém svahu úplně nešlo. Tak jsme začali pomalu sjíždět a doufali, že narazíme na nějaký fajn místo k přespání. Když jsme dojeli až do města, zkusili jsme nastartovat a zázračně jsme ještě trochu benzínu vymáčkli a dojeli tak k nejbližší benzínce, u které jsme i přespali a ráno zašli doplnit nádrž. Důležité road tripové doporučení tedy zní – vždy mít v kanystru v kufru trochu benzínu jako rezervu J Ráno jsme si nabalili krosny, oblékli se do trackovýho oblečení a v 9 hodin se nalodili na trajekt. Plavba na Stewartův ostrov trvala hodinu a i přes poměrně rozbouřenou hladinu a všudypřítomná upozornění, jak zvládnout mořskou nemoc (například praváci si zacpat levé ucho) to naše žaludky zvládli a my mohli už po 10 hod sedět v Obanu (hlavní a jediné město Stewartu) na kafíčku. Stewartův ostrov byl osídlen v 19. století evropskými lovci tuleňů, velrybáři a horníky - i když v tomto případě, kdy je tu jediné město a jinak 1746 čtverečních kilometrů divočiny a buše, je výraz „osídlen“ dost nadnesené.






Před začátkem tracku jsme se ještě zastavili do visitor centra pro mapy a nechat si vytisknout potvrzení o rezervaci a zaplacení chat, ve kterých jsme se chystali následující dvě noci přespat. Rakiura track je jedním z devíti Great Walks, které zélandský DOC (Department of conservation) označil jako nejkrásnější tracky celého NZ a náležitě se o ně stará. Trasy jsou upravované, skvěle značené, jsou k nim vydané brožury a spousta informací na webu (http://www.greatwalks.co.nz).



Tracky jsou rozděleny do úseků, které se dají rozumným tempem zvládnout za jeden den a tyto úseky vždy končí nějakou chatou a místem ke kempování, která jsou jediným místem, kde se dá přespat – do civilizace je to sakra daleko a stanování mimo vyznačená místa je na NZ přísně zakázáno. Chaty mají palandy s matracemi, záchody, kuchyně, krb, tekoucí vodu a po dni na tracku bych pro jejich popis použila i slovo útulné. Noc na těchto chatách je potřeba předem zabookovat na netu, což jsme udělali a tak mohli konečně vyrazit na náš první (ale určitě ne poslední) Great Walk.






                První den jsme před sebou měli 8 kilometrů z parkoviště Lee Bay (na které jsme ještě museli další 4 kilometry navíc z přístavu dojít) k Port William Hut. Celý track je pojmenován podle národního parku Rakiura, kterým vede. Hned první kilometry nás Stewart ohromil nádhernými výhledy, zálivy a plážemi, kterým vévodila Maori beach, na které se válely tisíce nádherných velkých mušlí. Připadala jsem si, jako bych se dostala do nějaké z oblíbených knih z dětství a ocitla se na tajemném ostrově pokladů. Tento pocit ještě umocňovalo vědomí, že tuto trasu a tato místa dnes projde jen pár lidí (maximálně 10) včetně nás. Na jedné pláži nás také čekalo překvapení v podobě kostry z mrtvé velryby, kterou vyplavil oceán.

Maori beach






Kolem páté hodiny večer jsme úspěšně došli k chatě Port William, kde jsme si pořádně odpočinuli a nabrali síly na další, dle průvodce nejnáročnější,  den. Večer jsme si ještě zpestřili lahví vína (Tom byl asi jeden z hodně mála lidí, co šli Great Walk s lahví vína v krosně J) na nedalekém molu a pozorovali krásný západ slunce, díky kterému maorové tomuto ostrovu říkali „země žhnoucí oblohy“. Po setmění jsem se zůčastnili klasické večerní zábavě na Stewartově oistrově – hledání legendárního ptáka kiwiho. Kiwi by tady měl být rozšířen nejvíce z celého Zélandu, i tak ho ale spatřilo jen velmi málo lidí a historky o tom, kdo ho kdy viděl, na mě působily spíše jako legendy. Například jedna Němka, co šla Rakiuru stejné dny jako my údajně v noci proběhl pod nohama, ale víte, jak to je – pokud s čelovkou hledáte ve tmě kiwiho a pod nohama se vám mihne nějaký pták, je dost pravděpodobné, že to pro vás bude kiwi J.



                Druhý den nás čekalo 13 kilometrů s poměrně velkými stoupáními oproti předešlé části, takže jsme vyrazili hned ráno, abychom večer měli delší dobu na odpočinek v North Arm Hut, našem dalším nocležišti. Hned na začátku cesty jsme míjeli staré těžební stroje, které se používaly k těžbě dřeva z hlubokých roklí v okolním pralese.




                Dnešní etapa byla ve znamení cesty do pravěku, protože přesně tak to kolem nás celý den vypadalo, džungle kam se podíváš a nejneuvěřitelnější rostliny, popadané stromy porostlé mechem a všudypřítomné obrovské kapradiny (po dnešku nám bylo celkem jasné, proč je kapradina symbolem NZ).




K North Arm Hut se nám povedlo dorazit už kolem čtvrté hodiny, a tak jsme si mohli užít celé odpoledne a večer (včetně mé letošní první slanovodní koupačky) na tomto neuvěřitelném místě. Pro mě to bylo asi nejnádhernější místo, na kterém jsem kdy byla. A i teď s odstupem času, kdy jsem tu navštívila mnoho naprosto úžasných míst, tak záliv u North Arm vyhrává. Bylo to, jako když si vysníte nějaký dokonalý místo a nepředpokládáte, že by někde vůbec existovalo - natož, abyste se tam někdy podívali - a nejednou na vás vykoukne uprostřed džungle a ohromí vás svou dokonalostí








                Třetí, poslední část tracku měla 11 kilometrů, které nás vedly stewartskou buší zpátky do Obanu.  Únava a spousty kilometrů náročným terénem v nohách nás už trochu doháněly, ale i dneska se nám naskytlo několik dokonalých výhledů, které nás dobíjely cestovatelskou energií, a tak jsme se už kolem třetí hodiny odpoledne váleli na krásné travičce na pláži v Obanu a čekali na 18:00, kdy odjížděl náš trajekt zpátky do Bluffu na jižní ostrov. 





                Po tom, co jsme zakotvili v Bluffu, došli k naší nepoškozené cestovatelské káře a dali se trochu do kupy, jsme se ještě zajeli mrknout na Stirling point, místo symbolizující nejjižnější část Nového Zélandu, s krásným majákem a mezinárodním rozcestníkem. Večer jsme si pak dali v bluffském kempu zaslouženou horkou sprchu, teplý jídlo a hlavně dlouhý spánek.




Další den jsme strávili v Invercargillu (městě duchů, o kterém jsem psala na začátku), zázrakem ve všední den dopoledne duchové zmizeli a lidé ožili. Po třech dnech jsme si tak dali pořádný kafe v nejjižnějším Starbucksu na jižní polokouli a potom navštívili Queen´s park s krásnou botanickou rezervací, voliéry s papoušky a dalšími atrakcemi. Také jsme se podívali do Southland muzea (vstupy do muzeí jsou na NZ zdarma), kde jsme viděli kromě maorské, viktoriánské, přírodovědné a antarktické expozice živou haterii novozélandskou. Na závěr jsme se ještě zastavili u cihlové, 42 metrů vysoké vodárenské věže, která je dominantou Invercargillu a pak se už rozjeli směrem k tuleňům a tučňákům na východním pobřeží, ale to už je zase na další článek…







0 komentářů: