Třešňová kyblíčkovaná u Jacksona
Tak tento týden snad konečně skončilo naše letošní třešňové šílenství.
Pickováním (česáním) třešní jsme strávili téměř 30 dnů, přes 180 hodin této
robotické práce. Já jsem za tuto dobu nasbírala okolo 1500 kilo třešní, Tom
přes 2000. Během příštího týdne už bychom měli pomalu přejít na meruňky, ráda
bych tedy tohoto pomyslného přechodu využila a podělila se s vámi o pár třešňových
zážitků a zkušeností.
Třešňový maraton jsme absolvovali
v sadu Jacksons Orchard, který se nachází na konci původně zlatokopeckého
městečka Cromwell, které se postupem času proměnilo na zlatý důl právě díky
skvělým podmínkám na pěstování ovoce. Sad má dlouholetou historii, současní
vlastníci jsou Kevin Jackson a jeho syn Mark, oba na sadu každodenně aktivně
pracují a Kevin přímo v sadu žije ve své krásné velké vile. Kromě třešní se u Jacksonů
pěstují především meruňky, ale také broskve, nektarinky, blumy nebo jablka. Sezónní
pracovníci tu mohou zakempit klasicky ve stanu nebo v autě, je tu ale také
možnost dopřát si trochu větší backpackerský komfort a strávit sezónu v tzv.
unitech – malých samostatných bytových jednotkách s postelí, rozkládacím
gaučem, stolem s křesly, lednicí, varnou konvicí, televizí a vlastní
koupelnou. Toho jsme využili i my a za 210 dolarů týdně si užívali po práci
pěkné bydlení.
Také jsme měli k dispozici
pračku a společnou kuchyň, která samozřejmě byla klasicky stále plná špinavého
nádobí bez zjevného pachatele a občas se z ní ztrácelo nějaké jídlo –
dokonce tu „zmizel“ jablkový závin z trouby dřív než ho jeho pekařka
stihla vytáhnout a rozkrájet… Ale to je asi fenomén společných kuchyní všude...
Ale teď už k samotnému
pickingu, jak takové sbírání třešní probíhá? Každý picker na začátku vyfasuje
speciální popruh s kovovým rámem, do kterého potom dosazuje plastové
kyblíky, které musí naplnit 5 kg třešní, tedy až po okraj.
Třešně se sbírají podle odrůdy – každá odrůda
má při zralosti jinou barvu a velikost, na kterou supervizor (člověk, který
chodí po sadu a kontroluje, jak sbíráme) klade důraz. Také je důležité trhat
třešně se šťopkami a vybírat ty pěkné – nedávat do kyblíku ty rozklované od
ptáků, shnilé, atd. Dál dostanete k dispozici žebřík (my měli naštěstí
hliníkové – na většině sadů mají těžké železné), který si potom stavíte okolo
stromu, tak abyste se dostali k těm třešním, ke kterým potřebujete, a když
máte vysbíraný strom, jdete se svým žebříkem na další. Žebříků jsou dvě
velikosti – 2,7 metrů a 3,7 – těch je většina. Nejvíc času strávíte na té úplně
nejvyšší příčce, a když začne trochu foukat nebo pršet a vy v této výšce
trochu zavrávoráte, není to žádná sranda. Spousta stromů je ale mnohem vyšších
než kam se dá dostat s žebříkem, na tyto „topy“ jsou tu speciální řvoucí
stroje – hydralády, tedy zdvižné plošiny. Ty byly v sadu jen tři, takže o
ně byla celkem rvačka.
Na tom kolik natrháte za den
košíku se podílela spousta vlivů – především odrůda třešní (například Lappins
jsou téměř třikrát větší než Dawson), kolik třešní je na stromě zralých
(párkrát jsme byli poslaní na stromy, kde jich bylo skutečně zralých (většinou
tmavě fialová až téměř černá barva) tak málo, že by šly spočítat na prstech
jedné ruky) a kolikátý pick se sbírá (pokud byl strom sbíraný už potřetí,
samozřejmě jste nasbírali méně, než když jste na jiném sbírali poprvé plné
trsy).
S rychlostí nasbíraných
kyblíčků potom velice úzce souvisí systém vyplácení mzdy – máte dvě možnosti:
buďto budete sbírat za minimální mzdu, která dělá 14,85 dolarů na hodinu
(včetně holiday pay) nebo můžete naskočit na kontrakt – potom dostáváte peníze
za každý nasbíraný kyblíček. Na začátku to u nás bylo 8,5 NZD za kyblík,
později to majitelé stáhli na 7, i tak to byly ale královské odměny, protože na
většině sadů v okolí to bylo kolem 5 dolarů (jen pro představu Jacksoni
prodávali 1 kg třešní za 23 NZD, tedy 400 Kč. Pokud tedy za den nasbíráte více
než 13 - 15 kyblíků, kontrakt se vám už vyplatí. A s kontraktem pak teprve
začíná pořádná sranda, já jsem si pro sebe toto šílenství nazvala jako
„kyblíčkovanou“. Počty naplněných kyblíčků se každý den lišily, byly dny, kdy
jsem já nasbírala 30 a Tom přes 40, pak nás ale třeba poslali sbírat stejnou
lajnu znovu a to už byl problém nasbírat třeba i 10. Což pak bylo pěkně naprd,
když nám v druhé výplatě tyto rozdíly dorovnali – tzn. z dobrých dnů
se mi pak kyblíčky odečetly a dorovnaly do dnů, kdy jsem udělala méně, než bylo
potřeba na minimálku. V tomhle tu byla nevýhoda výplaty za 14 dnů na rozdíl
od jiných sadů, kde je většinou týdně a potom není takový prostor
k šachování s dorovnáváním. Pořád ale práce u Jacksona podle mě vyšla
jako nejlepší varianta z okolních sadů díky vysokým cenám za kyblíky.
Skvělou věcí u Jacksona, kterou na jiných sadech moc nezažijete, byly „smoko“ –
tedy čajové pauzy, kdy jsme ráno v 10 dostali čaj s mlékem a dvě
sušenky se sýrem a odpoledne ve 3 hodiny opět čajík tenkrát s 2ks sladkých
sušenek. Tyto pauzy trvaly 15 minut a byly proplacené, jinak jsme dělali od 7 nebo
od 8 ráno (jak, kdo chtěl – někteří i v 6 J)
do půl 1, pak do 1 pauza na oběd a potom do půl 5. Bylo pár dnů, kdy jsme mohli
dělat i do 6, ale to byla výjimka.
Co se týče pickerské party,
Jackson rád zaměstnává čechy a tak jsem místo očekávané angličtiny celé dny u
pickování poslouchala češtinu. Bylo tu pár místních kiwáků, nějací němci, švédky,
estonci, australan, belgičani, ale nejvíce čechů, takže jsem si tu občas
připadala spíš jako na dovolené v kempu u Lipna než na druhé půlce
planety. Za zmínku taky stojí pickerská legenda Gerry Peacock, což je starší
týpek - kiwák, který sem jezdí už přes 10 let každou sezónu a živí se jako
profesionální picker, sbírá pár měsíců v létě a na podzim a pak celý rok
nemusí pracovat. Nejdřív jsme ho brali celkem s respektem a nechali si od
něj radit, jak sbírat, atd. Brzy nám ale došlo, že jeho rady trochu nedávají
smysl, každý den říká něco jiného a jeho „dobrá vůle“ vede jen k tomu, aby
mu zbylo nejvíce třešní a nejlepších stromů a mohl se tak na naší nevědomosti
co nejvíc napakovat. Pak tu taky byl jeden večer, kdy do sebe naládoval několik
piv a lítal pak po kempu totálně nakalenej nahej, ale to už je jiná story :-D.
pickerská parta - češi, estonci, němci, švédky a čínská dvojice
Když se ještě vrátím
k pickování, každý si za svou třešňovou kariéru našel svůj systém, jak
sbírat. Někdo vybíhal na žebříku pro největší trsy, někdo bral postupně větev
po větvi, někdo vysbírával jen vršky nebo spodky a někdo holil komplet celý stromy. Tato
práce, jako každá jiná, sebou nesla fyzické i psychické následky. Mezi ty
nejčastější patřilo vyčerpání, přehřátí
ze slunka a vypálené oči (slunko tu některé dny peklo fakt šíleně), bolavá záda
a krk z natahování se a tahání kyblíčků a především syndrom pickerských
rukou – ukazováčky a palce totálně rozpraskané, ztvrdlé s dírami do masa
v místech, kde kroutíte šťopky. Ale to jen tak pro představu, nebylo to
zase nic, co by se nedalo zvládnout. Jako první pomoc se osvědčilo omotat prsty náplastí.
Trošku horší to bylo
s psychickými následky. Mezi ty se řadilo především – trhání třešní ze
spaní, obrazy třešní neustále před očima, vypláchlej mozek, když 8 hod
v kuse jen trháte a jedete jako robot bez minimální intelektové zátěže,
nechuť ráno vstát a jít zase sbírat nebo vydávání opičích a jiných zvířecích
zvuků, které začal jeden týpek – monkey man a v rozjetém kontraktu se to
strhlo tak, že 10 lidí na sadu na sebe se stromů řvalo jak opice a snažili se
přeřvat ostatní na jiných stromech – prostě když vám hrabe, tak vám hrabe... Vyšší dívčí potom
byla už dříve zmíněná kyblíčkovaná – tedy neoficiální soutěž v tom, kdo
nasbírá nejvíce kyblíčků a tedy vydělá nejvíce peněz. Do jisté míry to je
soutěž s ostatníma, ale největší boj musí svádět každý sám se sebou – to,
kolik kyblíčků nasbíráte, totiž ve výsledky záleží vážně jen na vás a správná a
silná motivace je vaše nejsilnější eso v rukávu. Protože já jsem měla tu
čest, že nejlepší český picker na sadu byl ten můj, přenechávám mu teď slovo,
teda písmeno.
Na sad jsem přijel na konci září po zimním cestování a
nebyla tam ani noha, dokonce ani listí na stromech čerstvě po zimě. Přihlásil
jsem se o práci u majitele a ten mě s mojí radostí vzal. Další tři měsíce
jsem dělal všemožné práce všeho druhu jako Ferda mravenec a těšil se, až
dozrají třešně a přijede za mnou Katka. Poznal jsem tam super kiwáckou partu –
Lindsey, Albert, John Scott a správná kiwačka Tanya, každý pátek bylo ke
svačině i nějaké to cukroví nebo dortík, panovala rodinná atmosféra a majitel
Kevin nám vyprávěl příběhy z života stráveného pěstováním třešní. Když se
začala sklízet první odruda – byl jsem už nachystaný pod stromem a sbírat třešně byl
neskutečný zážitek a zároveň hodně silná emocionální jízda pocitů a zážitků.
Vyfasoval jsem nejdelší žebřík a pustil se do práce na plné
pecky – potřebovali jsme totiž vydělat na auto, co nám zrovna odešlo a odvezl
jsem ho na vrakáč a zároveň na měsíční cestovačku po Jižním ostrově. První
třešně byly za 8 dolarů za buckett a po sadě se vyprávějí historky, že legenda
Garry zvládl loni udělat 50 košů. Když jsem to v kuchyni slyšel – oči navrch
hlavy a zděšení a nechápavé pohledy všech okolo stojících mám před očima doteď.
Prvních pár dní jsme se dostali na hranici okolo 15-20ti košů, pak začaly
třešně dozrávat a už to jelo jak po másle. Kolik se dá nasbírat – to nechám na
každém z Vás, mě se povedlo nasbírat nejvíc 53 košů a nejlepší den 35 za 5,5 hodiny.
Částky za ně jsou to závratné – pro porovnání je to mnohdy 3 – 4 násobek
minimální mzdy. Peníze sebou přinesly mě dosud nepoznanou lidskou nenažranost a
kiwáckou neupřímnost. Začaly se dít věci, nad kterýma nám zůstával rozum stát a
některé vzpomínky mě rozzuří do běla ještě dnes když si na to vzpomenu. Jak jsem napsal dřív – byl jsem na sadě už
tři měsíce, s majitelem byl kamarád a měl mě hodně rád. Práce to byla
tvrdá a od začátku jsem sadil stromy, přivazoval větvičky, rozvazoval koruny
stromů a dělal různé parkové práce. A to všechno za minimální mzdu. Teď byla
příležitost vydělat víc než to, tak jsem začal vstávat 5:20, na sadě jsem byl za
rozbřesku a sbíral jako blázen. Kolikrát jsem sbíral ze spaní, nedalo se se
mnou v té době moc mluvit, protože představa toho, že si nevyděláme na
auto a cestování mě hnala do dost velkého extrému. Na sadě se celkově změnila
nálada – majitel přestal chodit na svačinky, nikdo s náma nekomunikoval,
každý den se vyvěšovala tabulka , kolik kdo přesně nasbíral, což v téměř ryze české
partě nedělalo vůbec dobrotu a začala se hrát kyblíčkovaná. Každých 10 minut se
nás někdo jen tak mimochodem ptal, kolik už máme košů, kolik máme vyděláno atd.
Člověk do těhle věcí spadne ani neví jak, hlavně v české vesničce jako
byla ta naše. Jako by nestačilo, že to
byla náročná práce a makali jsme jako čerti, ještě se objevilo několik jedinců,
kteří se snažili to ostatní odrbat, aby si vydělali ještě víc – ono jim i 300nzd
za den bylo málo. Jak řekl Jerry - všichni si chtějí vydělat, někteří musí setřít. Asi nejhorší byl kiwák Garry – a
tady bych chtěl napsat Velké Varování všem čtenářům blogu, kteří se na třešně u
Kevina chystají. Garry totiž přelepuje košíky ostatním pickerům, vysbírává z hydralády
středy stromů na hladině kde v pohodě dosáhne žebřík, občas vám oholí celý
krajní strom - nebo třeba tři v lajně, a krajní stromy jsou ty nejobsypanější,
takže příjdete třeba o 20 košů. Kdykoliv jsem se obrátil s prosbou či stížností
přímo na majitele - jenom jsem si přihoršil. Majitel zkrátka stál za
tím, že je to kiwák a my jsme prolhaní češi. A tak jsme se střídali v hlídání
košíků pod stromem na každém obědu. Naše úderné komando ve složení Jerry, Katka a já začalo slavit úspěchy a
sbírali jsme zkrátka nejvíc ze všech, oběma rukama a cokoliv co šlo. Další věc byla ta, že majitel začal
nabírat lidi, a do konce sezóny nepřestal a to ani v případě, kdy už
nebyla žádná práce a po sadě pobíhalo zmateně 35 lidí, přitom stačilo klidně 15.
A začala se objevovat čím dál větší rivalita a řešení kyblíčků a kdo má lepší
stromy a lajny. Na sadě celkově panoval šílený chaos – protože naše supervizorka
dělala všechno možné, jen né komunikovat s lidmi a na práci absolutně
nestačila. Hodně mě mrzelo, že jsme tímto přišli i o našeho dobrého kamaráda Jirku, kterej už z toho byl tak znechucenej, že odjel do Alexandry na jiný sad. Na svátky, zatímco všechny ostatní sady dělaly na 100% ( svátek -
dělá se za 100%navíc + minimální mzda za celý den, takže vyděláte třeba 800 nzd
za den) nás Kevin nechal sedět doma zadarmo. Potom začalo hodně pršet a byla i několikanásobná prodleva mezi sběrem (takže 0 nzd za den) a hlavně tam bylo tolik lidí, že nebylo prostě dost práce
pro všechny. Taky komunikace s vedením stála za houby, když si jednou
Kevin uvědomil kolik jsme nasbírali buckettů tak nám snížil cenu za košík a
nechal ji natrvalo stejnou jako klukům na hydraládě. A to je sakra rozdíl
sbírat třešně z lády a z klepajícího se žebříku. Pořád to bylo víc
než mají ostatní sady, ale udělal to zpětně za předchozí den, kdy už bylo
uzavřeno a nasbíráno, takže nám prostě sebral 80 dolarů z kapsy jako by
nic. Někdy mě to vážně připadalo jako válka majitel vs. zaměstnanci, ten tam byl
skvělej Kevin, kterého jsem znal před pickingem. Do konce nám oddělali i hadici s přívodem teplé vody do pračky :D. I přes to všechno jsme si třešně užili, Katka
hrdinně zápasila s žebříkem a výdělek stál za to – každý týden v prosinci
jsem měl tolik, kolik jsem si v ČR vydělával v kanceláři. Udělali
jsme to prostě nejlíp, jak jsme mohli a pokud nebude na Jacksonu nějaká
zázračná sezóna – dlouho se to nikomu takhle nepovede, bylo to štěstí a zároveň
hodně tvrdé práce. Pokud nás někdo z čtenářů čte a na třešně se chystá –
doporučuju firmy Summerfruit, Sarita (Sanchrist) orchard a některé sady v okolí
Roxbourgh. A nebo dělat ve stejné době
thinning jablek v Hastings a okolí Motueky kde je to taky úkolovka, ale
mnohem stabilnější a jistější práce.U všech se musíte přihlásit už na začátku
září online, nebo mít mega štěstí, že vás vezmou v sezóně.
Líbil se vám tento článek? Tak ho nezapomeňte sdílet!
Ahoj Katko, dík moc za to jakým způsobem píšeš blog, líbí se mi že uvádíš názvy farem a píšeš konkrétně. Chtěla bych se zeptat. Doporučila bys přes léto pobývat spíše na jižním nebo na severním ostrově? já chci za ten rok procestovat samozřejmě oba dva ale nevím kde by bylo lepší začít i vzhledem k ročnímu období. Dík moc. Lucka
OdpovědětVymazatAhoj Lucko. Moc děkujeme, jsme rádi, že se ti náš blog líbí. Pokud chceš dělat v zemědělství, tak na léto určitě na jižák - pěkně na třešně, které jsou nejlepší ze všech pickingů nebo potom na thinning jablíček. Pokud bys chtěla dělat ve městě, např. v hospitality, tak je to asi fuk :-).
Vymazat