Zlatá horečka v Cromwellu a okolí

Třešeň se sešla se třešní, meruňka s meruňkou a den se dnem, a my po 10 týdnech pickerské práce balíme kufry a vydáváme se na zasloužené měsíční cestování. Za dobu, co jsme tu strávili, jsme kromě práce zvládli i pár výletů do blízkého okolí, jež většinou spojovalo jedno téma - zlato. Naše přechodné bydliště, městečko Cromwell, totiž leží v regionu Central Otago, kde před více než 140 lety začala řádit zlatá horečka.

Vše začalo v červenci roku 1862, kdy Hartley a Reilly, dva kalifornští hledači zlata, narazili na zlato na řece Clutha (dnes známé jako Brewery Creek) v cromwellské roklině. Ze začátku to ale nevypadalo moc nadějně, až do doby než se jim povedlo objevit 87 liber zlata, na základě kterých dostali od vlády povolení v této oblasti legálně rýžovat. V srpnu 1862 už bylo v okolí Cromwellu okolo 2000 zlatokopů z celého světa. Spousta lidí se v té době rozhodla opustit svá zaměstnání, domovy a rodiny a vydali se do těchto končin hledat štěstěnu v podobě zlata. Zlatokopecká městečka vyrůstala doslova přes noc, první zlatokopové spávali ve stanech nebo pod skalnatými převisy, až později si začali budovat domky lepené z bláta, cihel a kamení. Jak přibývalo zlata, některá zlatonosná místa se rozrostla v plnohodnotná městečka s bankou, saloonem, obchody, poštou a hotely. Cromwell byl původně pojmenován jako „The Junction“ (křižovatka), protože se nachází na soutoku dvou velkých řek Clutha a Kawarau (řeka Anduin z Pána prstenů). Dnes se mezi těmito řekami rozprostírá rozlehlé jezero Dunstan, kterým byl v roce 1992 zaplaven starý Cromwell, jehož část byla kámen po kameni přenesena a zrekonstruována jako Old Cromwell Town, kde si teď můžete prohlédnout stáje, banku, poštu, v původní kavárně si dát kafíčko nebo jako já si koupit knížku ve starém antikvariátu.




Dalším místem, kam nás zlatonosný vítr (a ještě naše staré auto) zavál, bylo Bendigo. Tato zlatokopecká oblast leží v kopcích 20 km za Cromwellem.  V jeho hlavní oblasti kolem městeček Welshtown a Logantown bylo zlato těženo přes 40 let a zůstalo tu jen několik zřícenin kamenných domků a chat. Zajímavější je ale velké množství šachet a tunelů, kterými je celá oblast doslova podvrtána, podkopána a podtunelována a kvůli kterým je tu opravdu důležité držet se značených cest. Je super, že Otago Goldfields Heritage Area má na všech důležitých místech skvělé informační tabule a popisky ke každé zajímavosti, takže jsme si mohli udělat celkem dobrou představu o zlatokopech v Otagu.



Další „zlatý“ výlet jsme si dali na kole. V 7 km vzdáleném Bannockburnu, tzv. srdci pouště, se zlato těžilo mezi lety 1865 a 1910 a to hydraulickou metodou, kdy se pomocí velkých vodních děl a umělých vodních toků stovky miliony let nanosené zlato vyplavovalo z erodované půdy. Krajina tu opravdu vypadá jako na divokém západě (na Novém Zélandu je stejně super, že si v jednom státě zkusíte, jaké to je cestovat po spoustě jiných J)   a projet si tento okruh na kole byl fakt super zážitek. Kromě vodních děl, jam, šachet a tunelů se tu taky nachází zbytky městečka Stewart Town se stromy ze starého původního ovocného sadu, jejichž stará popraskaná kůra nám připomínala krokodýlí kůži.





Pár kilometrů od Cromwellu se nachází také Goldfields Mining Centre, kde je v podobě skanzenu vybudovaná zlatokopecká vesnice. Tu jsme si mohli celou projít, podívat se jak fungovali různé způsoby těžby zlata, prohlédnout si izolovanou čínskou vesničku a na závěr naší návštěvy jsme zabořili rýč do země a po tom nejstarším způsobu si v pánvi vyrýžovali svou špetku zlata – ale bylo to opravdu jen, co by se za nehet vešlo.




Arrowtown, zlatokopecké městečko ležící nedaleko Queenstownu, jsme proběhli jen letem světem v průběhu našeho dalšího cestování. Je jedním z nestarších a tedy i nejzásadnějších zlatokopeckých měst v Otagu začátků zlaté éry a dodnes se tu můžete projít dlouho ulicí s 50 původními  budovami. 


Na to, že když jsem letěla na Nový Zéland, jsem neměla ani ponětí, že se tu vůbec někdy těžilo zlato, jsem si za uplynulé dva měsíce o zlaté horečce v této zemi udělala celkem podrobný obrázek a sama jsem překvapená, jak mě toto období a téma zaujalo. Možná je to proto, že miluju procházet se po historických místech, kterých Nový Zéland moc nenabízí - kde můžu ve svých představách slyšet, jak zlatokopové rýžují na pánvích zlato, cítit vůni bláta odplavovaného vodou ze zlatonosných svahů a cítit neutuchající touhu a naději hledačů zlata při každém kopnutí krumpáče do nové šachty… nebo je to možná jen přirozená lidská touha a vzrušení z představy, že tady někde pod vámi a vedle vás se může skrývat bohatství, které by několika generacím vaší rodiny zajistilo „bezstarostný“ život ;-)… 



Největším zlatokopeckým (a nečekaně i nejadrenalinovějším) zážitkem potom bylo celé Skippers (tedy Skippers road, Skippers kaňon a Skippers vesnice), které si ale zaslouží samostatný článek, který sem nahodím zase někdy příště.


Líbil se vám tento článek? Tak ho nezapomeňte sdílet!



0 komentářů: