Skippers: Jedna z nejnebezpečnějších silnic světa

Pár kilometrů od Queenstownu, na stejném kopci jako lyžařské středisko Coronet peak, začíná dobrodružná krajina Skippers. Ta nabízí hned několik Skippers zážitků – 22 kilometrů dlouhý Skippers kaňon, jednu z nejnebezpečnějších silnic světa Skippers road, ukrytou zlatokopeckou vesničku Skippers  a historický most Skippers bridge. Všem těmto místům dal jméno irský hledač zlata Malcolm Duncan, přezdívaný „Skipper“, který tu v roce 1982 objevil zlatonosný potenciál.



Když mi kamarád Jirka poprvé vyprávěl o Skippers, jako o proslulé nebezpečné cestě, kde se jede autem po uzounké šotolině nad příkrýma skalnatýma útesy, smála jsem se, že tam by měl nikdo nedostal ani přes mou mrtvolu. Ale jako všude, tak i na Zélandu platí, nikdy neříkej nikdy, a já se za pár týdnů na Skippers podívala rovnou dvakrát. Poprvé jsme se sem s Tomem (po jeho dlouhém přemlouvání) vydali na kolech, což pro mě byla v rámci možností přijatelná varianta, rozhodně přijatelnější než si to tu střihnout naším Subárkem. Toho jsme tedy nechali na parkovišti, kde nás hned na začátek ohromil skvostný výhled na honosné štíty hor Remarkables, známé také jako Mordor z Pána prstenů.




Hned u parkoviště je také několik výstražných cedulí upozorňujících, že další část cesty opravdu nebude sranda. Některá vozidla nejsou schopna cestu projet a dalších 6 kilometrů není kde se otočit. A když se vám tu něco stane s autem, tak máte smůlu - na Skippers road totiž neplatí žádné pojištění vozidel.




K mému překvapení cesta nebyla tolik úzká a strmá, jak jsem čekala, a tak jsme si to pár minut vesele svištěli na kole dolů. Projeli jsme přes Skippers sedlo, kde nám už začínalo docházet, že tento výlet nebude jen o nebezpečné silnici.  Okolní krajina, která se nám míjela za cyklistickými helmami, byla totiž naprostá paráda.




Celá cesta je lemovaná a částečně i vytesaná do skal, které místy vytvářejí opravdu zajímavé útvary. Tak jsme si projeli branou do pekla (Hell´s Gate), kolem majáku (skalní věž Lighthouse) i kolem asi jediného hradu na NZ (Castle rock).





A když už jsem si začala říkat, že jsem asi přeháněla, a že to vážně není tak hrozný, že je tu nádherně a chci toho vidět víc, z protějších hor se přihnaly černé mraky a náš cyklovýlet ukončily nepříjemným deštěm. Tak jsme si těch pár km vyšlápli zase do kopce zpátky a odjeli s tím, že se sem ale někdy určitě musíme vrátit.



Což netrvalo dlouho a my za dva týdny, den po absolvování Kepler tracku, byli opět na Skippers, tentokrát připraveni dojít až do Skippers vesničky, která je na konci této 16 kilometrové silnice. Po druhé jsme zvolili techniku pěšky, s tím, že zpátky buďto dojdeme nebo někoho stopneme (což pro mě byla ale opravdu jen ta nejkrajnější varianta :-). S malými baťůžky (jaká úleva po taháni krosen na dlouhých tracích), jsme za pár minut dorazili ke Castle hill, kde jsme se minule na kolech vraceli zpátky, a za dalších pár chvil se krajina kolem nás změnila a my se procházeli nádherným podzimním lesem s barevnými listy a jehličnatými stromy. 


A za ještě další chvíli jsme došli do Skippers kaňonu, kde se nám otevřel nádherný pohled na azurovou Shotover řeku, která pod námi proudila celý zbytek cesty.  Kromě toho, že se na Shotoveru jezdí adrenalinové jízdy na motorových „jet“ člunech, svého času byla tato řeka jednou z nejzlatonosnějších řek na NZ, dokonce se o ní mluvilo jako o „nejbohatší řece světa“. Proslýchalo se, že ložiska zlata v okolí Skippers jsou nekonečná a na jedné z informačních tabulí jsme se dozvěděli příběh, který se vyprávěl po generace místním dětem před spaním jako ukolébavka. Místní maor - dobrodruh a hledač zlata, vyrazil na lov divokých slepic do neprobádané části kaňonu. Sebou si vzal svého psa. Při cestě podél strmého kaňonu po úbočí řeky se dal pes do pronásledování slavné Novozélandské slepice Veka a zřítil se do do řeky. Statečný maor se ho vydal zachránit a při běhu viděl, jak se pes po zápase s divokou vodou vyčerpaně vyškrábal na protější kamenitý břeh. Po chvíli váhání se rozhodl překročit řeku na jiném místě a pro pejska si dojít. Celou dobu opuštěný pes hlasitě vyl a štěkal, protože z příkrého břehu nebylo jak se dostat pryč. Po hodině trmácení se maor konečně dostal k psovi, ten ho samou radostí povalil na zem a začal kolem něho skákat. maor si všiml, že se všude kolem něho říční nános tak nějak podivně zlatě třpytí. Doslova ho pes povalil do zlata. Zlatokop se chopil pánve a začal rýžovat bohaté naleziště - z kterého během odpoledne vyrýžoval neskutečných 9,6 kg ryzího zlata. Místo je od té doby pojmenováno Maori Point a tento příběh se skutečně stal - a nastartoval jednu z největších Zlatých horeček 20.století.



V této části jsme také začali pořádně chápat, že opravdu jdeme po jedné z nejnebezpečnějších silnic světa a já opravdu děkovala bohu, že jsme se sem s naším Subárkem nevydali. V jednom místě, které je vyfocené ve všech článcích o Skippers, aby ilustroval, jak je to tu šílené, jsem pronesla něco jako „tak tady bych autem nechtěla jet ani za milion“, to jsme ovšem ještě vůbec netušila, co mě dneska ještě čeká…




V tomto kaňonu a u této řeky se také natáčela jedna z nejznámějších scén Pána prstenů, kdy elfka Arwen utíká s raněným Frodem s černými jezdci v závěsu. Právě na tomto místě se zastaví a nějakým elfským kouzlem přivolá obrovskou vlnu, která zaplaví celý kaňon a černé jezdce zastraší. V reálu je tu stanoviště jet boats a samozřejmě milion sandflies.



Na náš výlet nám vyšlo opět krásné počasí, na tuhle vyprahlou krajinu ale až moc krásné, a tak jsme už v půlce cesty byli pěkně vypeklí a prašná cesta bez okolních stromů, které by přinesli trochu stínu, tomu moc nepřidala. Nedokážu si představit, jak v tomhle vedru tady mohli chodit zlatokopové po okolních strmých svazích s krumpáčem a hledat zlato. Také nás překvapil vysoký most, který se najednou objevil nad Shotover řekou, ze kterého se po podrobnějším průzkumu vyklubal most na bungy jumping, který už ale zkrachoval – zřejmě kvůli špatné dostupnosti :-).



Po asi čtyřech hodinách jsme dorazili do cíle naší cesty, do vesničky Skippers, do které se dalo dojít jen přes 96 metrů dlouhý most Skippers bridge, který přetínal kaňon ve výšce téměř 100 m nad hladinou řeky. 



Za ním už nás čekali pozůstatky Skippers vesničky, která měla původně okolo tisíc obyvatel, s rychlým odlivem zlatokopů se ale během dvou let toto číslo zredukovalo a ustálilo v roce 1864 na dvou stech obyvatel. Dochoval se tu velký hřbitov plný zajímavých náhrobků připomínajících tehdejší drsný zlatokopecký život, kdy se někdy manželé a synové nevrátili z práce v horách a dnes krásně zrekonstruovaná škola.



Po prohlídce vesničky nám bylo jasné, že v tomto vedru už dalších 16 km zpátky, tentokrát víc do kopce, nedáme, a tak já, která tvrdila, že to autem nepojede ani přes mrtvolu, jsem se zašla zeptat prvního auta, které jsem viděla, jestli nás nevezmou zpátky. Kluci, kteří právě nakládali své crossové motorky na vozík za džíp, byli ochotní, a tak jsme za pár minut vydali na cestu zpátky po Skippers road autem! Já jsem seděla na straně ke svahu a snažila se celou cestu sledovat úpatí okolních hor a skal a jen občas jsem po očku mrkla napravo, kde Tom s rozsvícenýma očima sledoval strmou desítky metrů hlubokou propast pod námi. No, a pak se to stalo – v tom úplně nejvíc nejhorším místě, kde jsem při cestě tam pronesla, že tady bych autem jet nechtěla ani za milion, jsme potkali autobus, v protisměru. Na Skippers road není moc míst, kde se dá vyhnout s protijedoucím vozidlem, a tohle místo k nim nepatří ani náhodou. Byl to ten autobus, který vozí turisty na zážitkové cesty po Skippers, a pan autobusák se otočil, pokrčil rameny a oznámil nám, že on couvat nemůže, že musíme my. To se dobře řekne, ale hůř udělá – a sakra hůř s přívěsem s crosskama za váma. Takže následujících asi 10 minut bylo jedněch z nejdelších v mým životě, kdy jsme se cik-cak způsobem (jak jinak couvat s vozíkem) pomalinku posouvali dozadu v tom nejužším a nejstrmějším místě, kde jsme byli na skalní stěně přes 80 metrů vysoko. Výraz v obličeji slečny průvodkyně naproti v autobusu, která nás sledovala s vytřeštěnýma očima a hrůzou si zacpávala pusu, mi moc nepomohl…



Ale nějak, dodnes nechápu jak, se to povedlo, kluci motorkáři byli šikovní, a my přežili! a za pár minut jsem to už rozdýchávala na parkovišti u Subárka… Tak tohle bylo teda víc dobrodružství, zážitků a adrenalinu, než jsem si na Skippers výlet objednala :-).


0 komentářů: