Kepler track - dobrodružství na hřebenech hor

První únorové dny nás čekal další z devíti Great Walks, tentokrát Kepler track.  Původně jsme jej měli jít až o týden později, ale předpověď počasí (nejspolehlivěji se nám tu osvědčila norská yr.no) nás přesvědčila termín přebookovat (naštěstí to jde v DOC centru v pohodě bez poplatku, pokud jsou samozřejmě volná místa v chatách). A tak jsme se 2. února pořádně namazali opalovacím krémem s UV filtrem 50 (nic nižšího agresivní zélandský sluneční paprsky nezastaví) a vyrazili na slibované 60-ti kilometrové dobrodružství nad mraky.


Po desáté hodině dopoledne jsme se na parkovišti rozloučili na 3 dny s naším Subárkem a vydali se na cestu lesem podél jezera Te Anau. Poslední dotek civilizace nám nabídl Brod Bay, tedy malá zátoka s plážičkou, kde se koupali a slunili rodinky na lehátkách se slunečníky. Dnes jsme před sebou měli 14 km a podle DOC brožurky (tu dostanete ke každému Great Walku v DOC centru a najdete v ní popis cesty, plán převýšení, mapu, atd.) 6 hodin cesty, která začala záhy strmě stoupat do kopce. Prudký výšlap pořád pokračoval, prošli jsme kolem vápencových skal a brzy na nás už mezi stromy začalo vykukovat Te Anau z ptačí perspektivy – ne, že bysme kolem něj před chvíli nešli v úrovni jeho hladiny.



 Po tom, co jsme si totálně propotili všechno funkční prádlo a zadýchali se jako na maratonu, jsme najednou vyšli nad úroveň lesa a ačkoli jsme počítali, že budeme šlapat ještě tak dvě hodiny, čekala nás tu cedule Luxmore Hut – 45 minut cesty. Na chatu jsme tedy došli nečekaně brzo už ve 14:30, takže jsme ten strmý kopec sem vyběhli o dvě hod rychleji, než se předpokládá – nachozené kilometry asi začínají nést ovoce a dostáváme se do pořádné trackové kondičky J. Luxmore hut je jedna z nejhezčích DOC chat a leží ve výšce 1085 metrů. Ranger Peter tu každý den odpoledne pořádá pro návštěvníky nature walky – tedy krátké procházky po okolí s povídáním o místní přírodě a krajině. Je jedinou Great Walks chatou, kde na jedné straně můžete vidět silnice a civilizaci, kterou jste dnes opustili, a z protějších oken sledovat divoké hory, které vás čekají další den.




Kromě nádherných výhledů okolí chaty nabízí také jeskyni Luxmore cave, ke které jsme došli 15 minutovou procházkou. Bohužel jsme neměli baterku, takže jsme se podívali jen na začátek jeskyně (oba stihli na pokrápníkované, a tedy parádně kluzké, skále uvnitř uklouznout).

  


Dál jsme to bez světla neriskovali a po dnešním náročném bleskovýšlapu brzy po večeři zalezli do spacáků a za chvíli spali, jak dudci. To jsme ale byli v našem bunkroomu asi jediní, protože ráno nás přivítali naštvané pohledy ostatní spolunocležníků a po vyslechnutí rozhovoru z horního patra postele s větou „Did you manage to survive that terrible snoring?“ nám bylo jasné, o co jde. Tom v noci asi trochu chrápal. No jo, no – syndrom unavených J Po desáté (nikdy jsme nepatřili k těm, co opouští ráno chatu mezi prvníma) jsme se vydali vzhůru do hor, a to tedy doslova. Hned po prvních desítkách minut nás ohromil luxusní pohled na Mt. Luxmore a pěšinku po jeho hřbetu, která se těší na naše kroky.





Po pravé straně se pod námi začala krásně vybarvovat temně modrá hladina jižního ramene jezera Te Anau, které se postupně více a více zařezávalo do typických fiordlandských buší porostlých zelených hor.




I další výhledy, které se před námi začali objevovat, nabízeli opravdu fantastickou podívanou. Ani jsme se pořádně nestihli rozkoukat a za chvíli jsme stáli u odbočky na krátký boční výšlap na vrchol Mt. Luxmoru (1472 m), kde byl krásný rozhled na Te Anau a všude obklopující špičky hor.




A teď nás čekala ta největší pecka a nejlepší část celého Kepleru – naprosto famózní, více než dvouhodinová subalpinská hřebenovka, která pro mě byla opravdu hodně silným zážitkem. Nejnádhernější horská procházka v životě, tady mě opravdu docházejí slova, tak raději mrkněte na fotky (a všímejte si cestiček po kopcích – je to vlastně jen jedna dlouhá).







Síly jsme doplnili ve dvou shelterech – Forest Burn Saddle a Hanging Valley, které poskytují útočiště především v mlhavých a větrných dnech, které tu převládají. Jen my jsme měli opět naše sluníčkové štěstí a měli oblohu jako vymetenou a mohli si tak užívat výhledy, jako málokdo, kdo se na tuto cestu vydá. Ranger v další chatě nám pak vyprávěl, že tady nahoře na hřebenech běžně fouká takový vítr, že tento pro nás dvouhodinový úsek jdou lidé třeba třikrát tak dlouho a vítr tu fouká tak silně, že se leze po čtyřech, dobrý vědět J. My se tedy dál kochali okouzlujícími výhledy a za chvíli na nás v dáli vykouklo další obrovské jezero, Manapouri, kolem kterého bude zítra pokračovat naše cesta.







Cesta po vrcholcích světa, jak se této části Kepleru říká, bohužel brzy skončila a my opět dosáhli úrovně lesa a hustou buší začali serpentinami sestupovat dolů k Iris Burn Hut. Sestup byl ještě strmější než včerejší výstup a mě vyčerpal mnohem víc. Po dvou hodinách nekončícího klesání jsem se tak dostala do svého krizového bodu Keplera a opravdu se už modlila, ať jsme na chatě… už podruhé jsem zjistila, že největší problém mám překvapivě se sestupy, jak musím pořád nohama brzdit a do toho cítit svá taneční kolena – nic moc. Po 6 hodinách cesty jsme plní zážitků z hřebenovky dorazili do chaty Iris Burn. Tady jsme se šli po večeři ještě podívat k 45 minut vzdálenému vodopádu který nás ale po po vodopádech, které jsme tu už viděli, moc neohromil. A je to tady – začínáme být rozmlsaní, to není dobrý… Nový Zéland vám laťku přírodních krás zvedne opravdu hodně vysoko…





Ráno nás po 8 hod probudily zvuky helikoptéry, které na chaty létají odvážet odpady a přivážejí  zásoby pro rangery a vše, co je potřeba.  Dnes jsme už v 9 hodin nasazovali krosny a utahovali bederáky, protože jsme před sebou měli celých 32 kilometrů. Většina lidí se rozhodne tento úsek rozdělit do dvou dnů a stráví noc ještě v Moturau chatě, která je v půli cesty. My ale nejsme žádný měkkoty a přece jen 54 babek za noc v chatě je dost J.  Nejnáročnější terén jsme naštěstí měli už za sebou, takže dnes nás čekala poklidná cesta údolími a po rovinkách s pár menšími kopečky. A taky jsme tu potkali několik zatoulaných mochomůrek.




Po 3 hodinách se mezi větvemi začalo blýskat jezero Manapouri, kde jsme si dali poslední zbylé zásoby jídla a trochu se na krásné pláži v Shallow bay zrelaxovali. Během dalších kilometrů jsme procházeli wetlandem, tedy močálovou krajinou s obrovskými zásobami podzemní vody. Jedna bažina vypadala přesně jako ta z Nekonečného příběhu, kde se utopil atrejův kůň.




Dál jsme pokračovali podél řeky Waiau river, která nás zavedla až do místa Rainbow reach, kde ji přetínal dlouhatánský visutý most. V tomto místě někteří lidé končí track a nasednou na autobus nebo do auta. Nás ale od našeho čekajícího Subárka dělily ještě další 3 hodiny šlapání, během kterého přišla zase Tomova slabší chvilka, a když jsme po mega dlouhé podvečerní procházce kolem řeky uviděli betonovou stěnu hráze u Te Anau, byl Tom asi tak moc rád, jako já včera při spatření Iris Burn Hut.  



Kepler byl tedy třetí z Great Walků, které si můžeme odškrtnout jako ujité a prožité. Co nás dostalo, bylo, že celá jeho 60 km trasa se už 25 let vždy v prosinci běhá jako závod s názvem Kepler Challenge, kdy celou trasu soutěžící uběhnou za méně než 5 hodin. Neuvěřitelné! Lidské tělo a vůle má očividně hranice mnohem dál, než si my, běžní smrtelníci, co chodí Kepler 3 dny, představit…


0 komentářů: