Osmý div světa - Milford sound

V půlce února nás čekalo nejznámější a turisticky nejfrekventovanější místo Nového Zélandu a další z mých „Top 5 míst, co musím na NZ vidět“  – Milford Sound. Tedy nejsevernější ze čtrnácti fjordů, které dali jméno národnímu parku Fiordland, ve kterém se nacházejí.  Ten je se svými 21 000 čtverečními kilometry největším zélandským NP, kterému dominují kolosální hory dosahující výšky až 2750 metrů, strmé skalní stěny zvedající se z hlubokých fjordů a úžasné vodopády řítící se ze závratných výšek. Až do roku 1953 byl Fiordland doslova neproniknutelným regionem a k Milford soundu se dalo dostat pouze lodí nebo pěšky. Silnice, která toto místo dnes spojuje s civilizací, má 121 kilometrů a díky své kráse a fascinující rozmanitosti získala status World Heritage Highway (silnice světového dědictví).


Náš milfordský road trip začal v městečku Te Anau, kde jsme si dva dny odpočinuli v krásném Holiday parku, kde měli nejen krásné sprchy a kuchyně, ale byl to také první kemp na NZ, kde jsme měli přístup na internet zdarma. Na Milford soundu jsme měli zabookovanou plavbu na středeční odpoledne a tak jsme měli před sebou 3 dny, které jsme plánovali strávit cestou po Milford road a jejích zajímavých zastávkách. První část cesty vedla podél největšího jezera na jižním ostrově – 61 kilometrů dlouhého a 417 metrů hlubokého Te Anau. Další jezerovou zastávkou byly hojně fotografované Mirror Lakes, kde se za bezvětrného počasí odrážejí okolní scenerie v hladině jezírek a vytvářejí tak nádherná přírodní zrcadla. Útoky sandflyes, které tu byly obzvláště agresivní a bolestivé, už ale tak nádherné nebyly, a tak jsme za chvíli seděli v autě a rychle se vzdali našeho dnešního plánu strávit celé odpoledne u Mirror lakes… a to jsme ještě netušili, jak moc nám tyto malé útočné potvory v následujících hodinách a dnech náš fiordlandský trip otráví.




Protože bylo teprve odpoledne, a my potřebovali někde v okolí strávit celý den a noc a na další část cesty se vydat až zítra, zaparkovali jsme hned v jednom z malých DOC kempů pro 5 – 20 aut. Těch je podél Milford Road několik a poplatek za noc činí 6 NZD za osobu, které vhazujete do honesty boxu – tedy malé kasičky u informační tabule. Každé ráno nebo večer projíždí tyto kempy DOC ranger, který kontroluje, zda mají všechna auta zaplaceno a k našemu překvapení i těchto 6 dolarů bylo pro mnohé vany takovou částkou, že uprostřed noci rychle spakovali všechny své věci a z kempů rychle ujeli. My jsme si k naší první milfordské noci vybrali kempík Smithy creek, kde jsme se těšili na den strávený u říčky vyvalení na dece s knížkou v ruce. Už za 10 minut nám ale bylo jasné, že to asi nevyjde – přes 10 štípanců a stále se stupňující počet otravných sandflyes nás zahnal do Subárka .A tak jsme na tomhle nádherném místě uprostřed Fiordlandu strávili celé odpoledne a večer zavření v autě…ještěže máme alespoň ty střešní okna J



Druhý den už byl plný mocných zážitků. Dopoledne jsme si vyšlápli 995 metrový strmý Key Summit, náš raaní výkon nám byl oplacen strhujícími výhledy a skvostnou 360° podívanou, která patřila opravdu k těm nejkrásnějším, co jsme zatím na NZ měli čest spatřit.





Odpoledne jsme se vydali do legendárního Hollyford valley, které jsme během našich túr už tolikrát předtím spatřili z ptačí perspektivy. Nyní jsme měli možnost si je projít, částečně projet (jak jinak než po prašivé šotolině). Celým údolím se rozprostírá bujný neprostupný prales jak z výprav Indiana Jones, kterému dodávají atmosféru vřeštící cikády, které tu křičí tak hlasitě, že byl téměř problém se s Tomem navzájem slyšet. Velkým zážitkem byl také 270 metrový Humboldtův vodopád, u kterého se nám i v této asijskými turisty nabité oblasti povedlo být sami (Milford road je turisticky nejfrekventovanější silnicí na NZ). A tak jsme si mohli vychutnat romantickou chvilku uprostřed divočiny doprovázenou jeho mocným řičením tvořeným třemi vodními kaskádami.

Humboldt falls




Jako poslední bod dnešního programu jsme si zvolili cca 30-minutovou procházku podél Lake Marian Falls, kde řeka Hollyford proudí z kopců tak silně, že přímo ve svém korytu vytváří několik vodopádů. Do napěněné průzračné vody by stačilo namočit paleček u nohy a mocný proud by vás strhl ani byste nevěděli jak. Vlastně až tady na Novém Zélandu jsem si uvědomila, jak obrovskou má voda jako živel sílu. Poprvé to bylo pod dlouhým Earlands vodopádem na Routeburn tracku, kde jsem si připadala jako v bouřce s lijákem, jak se dopadající masa vody odrážela od okolních kamenů, mezi kterými jsme procházeli, a přitom bylo nádherně slunečno. A potom několikrát tady na Fiordlandu, kde voda do skalních stěn vymílá neuvěřitelné tvary a z původně pevných a neprostupných skalních stěn si tvoří postupem času nové cesty a koryta. 




Večer a noc jsme strávili v dalším DOC kempu, kde nám před spaním nad hlavami létali papouškové Kea, což jsou jediní vysokohorští papoušci na světě. Tito krasavci s oranžovočerveným zbarvením pod křídly často přilétnou až k lidem a jejich nejoblíbenější zábavou je rozvazování tkaniček, okusování batohů a jsou schopni i urvat pryžové těsnění z aut nebo antény.  Na spoustě míst na jižním ostrově jsou cedule „Nekrmte papoušky Kea“, já jsem je ale vždycky viděla a slyšela jen, jak mi plachtí nad hlavou.




Ráno jsem nemohla dospat, protože konečně tu byl dlouho očekávaný den D, kdy jsme konečně měla zažít Milford sound na vlastní kůži. Spousta lidí říká, že Milford je jen nafouklá bublina na vábení turistů a ve skutečnosti je nic moc a hlavně – skoro pořád tam prší. Milford je 4.místem na světě s největší mírou vlhkosti ve vzduchu a tak nás nepřekvapilo, že jsme se probudili do zamlženého ráno s poprchajícím deštíkem za okny auta. Samozřejmě mě to mrzelo, ale věděla jsem, že takové počasí k Fiordlandu patří a vidět i Milford sound s jasnou oblohou by bylo už moc i na nás, které sluníčko zatím věrně doprovází na většině našich cest.


 Dnes nás (tedy spíš Toma, jako Zélandem ostříleného řidiče) čekal nejnáročnější úsek Milford road, kde se silnice neustále točila jako had okolo skalních stěn, a zatáčky s 25 km/h tu nebyly žádnou výjimkou (na NZ jsou před prudkými zatáčkami cedule s číslem, jakou rychlostí se mají projíždět – nejnižší jsme zatím zažili 10 km/h). Pro řidiče tento úsek není ale obtížný jen kvůli náročnosti vozovky, ale taky proto, že je obklopen tak nádhernými výhledy a krajinou, že je občas fakt nemožné udržet oči a pozornost u volantu. Tímto bych chtěla ještě oficiálně poděkovat Tomovi, za to, že se díky jeho řidičské roli (kterou zastává na jedničku) můžu naplno užívat Zéland za oknem našeho Subárka, když on musí točit a točit a točit volantem.



Po chvíli nás točitá silnice zavedla do Hommerova sedla, kde nás čekalo další dobrodružství – průjezd Hommer tunelem. Ten je vykopán ve skalní stěně prostředkem hory, která se zvedá do ohromné výšky a je tak jediným místem, kudy je možné pokračovat dál k Milfordu. Toto místo bylo v roce 1889 objeveno Williamem H. Hommerem, kterého také napadla myšlenka začít tu kopat tunel a zpřístupnit tak lidem do té doby nedobytnou okrajovou část Fiordlandu. Kopání začalo v pěti mužích s krompáči a trakaři na odvážení kamene, postupně to bylo více dělníků, kteří museli spát ve stanech uprostřed hory a půl roku tak téměř neviděli sluneční světlo. Tunel je jednosměrný, takže jsme se pěkně zařadili do fronty a sledovali tabuli, na které ubíhal čas, který  nám zbýval do startu. Tunel je 1,2 kilometrů dlouhý a mezi jeho začátkem a koncem je přes 900 metrů stoupání (my měli nejprve klesání J), které nás celkem zaskočilo a stěny jsou jen z vytesané skály a až do roku 2004, kdy byl vyasfaltován, byl nejdelším tunelem s nezpevněným povrchem na světě. Na osvětlené stěny a únikové východy jak známe z Evropy zapomeňte J. Po pár minutách tmy nás doslova oslnilo skvostné údolí Cleddau, které nás přivítalo na druhé straně tunelu. Teprve tady nám došel doslovný význam rčení, že je něco taková krása, že z toho přechází zrak…






 No a pak už to bylo coby kamenem dohodil k našemu dnešnímu cíli. Další sen se stal skutečností a já tam najednou stála, a i když jsem ho viděla asi na milionu fotek a videí, stejně mě dostal – Milford sound… a víte, co byla úplně největší pecka? Nebe bylo téměř bez mráčku! Očividně kiwi aura pořád funguje a naše cestovatelské štěstí se nás stále drží, a my si mohli užít jedno z nejdeštivějších míst na zemi za naprosto slunečného počasí bez jediné kapky deště. 



Milford sound je 16 kilometrů dlouhý fjord, kde vysoké srážky způsobují, že se tu nad slanou vodou udržuje 3 až 4 metrů vysoká vrstva sladké vody. Dominantou zálivu je doslova nebetyčná hora Mitre peak vysoká 1692 metrů. Prvním Evropanem, který se dostal na Milford, byl Donald Sutherland v roce 1878 (samozřejmě přes moře), se svou ženou tu vybudoval hotel a jeho turistické snahy sklízí ovoce dodnes, kdy si toto skvostné místo každoročně navštíví přes 500 tisíc turistů – ať už po silnici, přes moře nebo z vyhlídkového letadla.






A protože mám skvělýho chlapa, který nám koupil lístky za super cenu (občas jdou sehnat zlevněné lístky na „book me“ – něco jako náš slevomat), nasedli jsme v 15:15 na vyhlídkovou loď a užili si 90 minut plavby po tomto magickém místě. Objeli jsme celý záliv dokola, prohlédli si zblízka okolní skalní stěny a zajímavé geologické útvary jako Sinbad gally, Elephant nebo Copper point. Dopluli jsme až na Tasmanovo moře, kde jsme se otočili a pokračovali zpátky okolo skály Seal Rock, na které se slunili vzácní lachtani Forsterovi. Žijí tu i delfíni a tučňáci, ty se nám ale zahlédnout nepodařilo. Na závěr jsme s lodí najeli přímo do 160 metrů vysokého Bowden vodopádu, který nás všechny na střešní palubě totálně osprchoval – včetně objektivů J.











Naše třídenní cesta tak opravdu vyvrcholila dokonalým zážitkem a Milford sound je naprosto oprávněně žhavým kandidátem na osmý div světa. Naše cestování ale pokračuje - teď chystám články o Kepler tracku a Skippers road a taky krátký report o naší jablečné epizodě.



0 komentářů: