Naše podzimní putování po jablečných sadech

           Jak už to dnes na Zélandu chodí, po 20 dnech cestování se na našich bankovních účtech zalesklo dno a my chtě-nechtě museli zase začít vydělávat. Volba, jakou práci dělat na podzim, je celkem jasná – všemi obávaná jablíčka. O této práci jsme slyšeli spoustu zvěstí, které většinou nebyli zrovna dvakrát pozitivní. Většina lidí se shodla, že jablka jsou jedna z nejhorších prací, co dělali – a nejen na Zélandu. Bylo nám tedy jasné, že to nebude moc sranda, a taky že nebyla. Nám se shodou okolností i našich rozhodnutí povedlo projít za jednu sezónu hned třemi sady, takže jsme měli možnost srovnání.


Sbírání jablek (apple picking) se na jižním ostrově soustředí v oblasti Nelson a Tasman, kde svítí nejvíce sluníčka a jablka tak mohou krásně zrát a červenat. My začínali kousek od přímořského městečka Motueka, kde jsme měli vytipovaný jeden sad, na který jsme měli dobré reference z loňského roku. Bohužel už před začátkem sezóny (druhá polovina února) měli plno, „naštěstí“ jsme ale od majitele dostali tip na vedlejší sad, kde stále berou nové pickery. Náš nový šéf, Ross, nám do telefonu řekl, že mají i levné ubytování – „sort of cabins“ (na toto označení si dávejte pozor, skrývat se za ním může opravdu cokoliv). První dojmy po příjezdu na Rossův sad byly celkem šílené – celý sad byl v prudkém kopci a ubytování bylo tak hrozné, že jsme celý první den strávili s jarem a jinými saponáty drhnutím celé naší ubytovací buňky, což se jevilo jako jediná šance nechytit žloutenku. Do společné kuchyně a koupelny jsem neměla ani odvahu vstoupit, byli jsme ale ujištění, že zítra přijde uklízečka a vše vypígluje. Když potřebujete práci, jste rádi za všechno, a tak jsme na první dojmy nedali a doufali, že vše bude časem v pohodě. Jako argument zůstat se jevila velmi nízká cena ubytka (aby ne!) a možnost pracovat, jak dlouho budeme chtít – klidně od rána do večera. To jsme ale ještě netušili, co sbírání jablek obnáší.


Ve čtvrtek ráno jsme vyfasovali bagy (tašky, do kterých se jablka sbírají) a dvouměsíční jablečný maraton mohl začít. Jablka se sbírají do bagů, které máte zavěšené na ramenou, jeden naplněný bag váží zhruba 18 – 25 kg, podle velikosti (holky mívají většinou menší). Každý picker má svůj vlastní roll – řadu stromů, posbírat musíte vždy celý strom – tzn. od nejspodnějších větviček až po špičku, na kterou se nedostanete jinak než ze žebříku. Když balancujete na vrchní příčce, je to opravdu rozdíl, jestli máte na sobě 5 kg kyblík třešní nebo velký 25 kg bag plný jablek, a tak se někdy stane, že kam se nahnete, tam taky pod tíhou bagu spadnete. Práce je placená podle počtu binů, které za den nasbíráte. Bin je obrovská dřevěná truhla, do keré se vejde cca 400 kg jablek. Za jeden bin dostanete v této oblasti průměrně 26 – 35 dolarů, podle náročnosti sběru, každá sad to má trochu jinak. Jeden bin u Rosse vyšel po zdanění na cca 23 dolarů a tato cena byla pevná bez ohledu na pick (sběr). Na začátku jsem byla ráda, že jsem nasbírala za 8 hodin dva biny, někdy se mi povedli tři. Kluci dávali na začátku 3-5. Na minimální mzdu byste měli nasbírat 4 – 5 binů – tzn. téměř 2 tuny jablek za den. Když si uvědomíte, že každé kilo z této šílené váhy odtaháte na svých zádech a ramenou a do toho na vás celý den paří šíleně ostré a jasné slunko a je přes 30 stupňů, takže po pár hodinách se vám motá hlava a teče z vás, jak při maratonu a v tomhle máte balancovat s 20 kg zavěšenými na sobě ve 3 metrech na žebříku a za to jsem u Rosse dostávala cca 50 dolarů za den, což je opravdu směšná částka - věřte mi, tuhle práci, nechcete dělat.


Ross byl typický hard-ass kiwák se vším všudy, pracoval od úsvitu do tmy každý den. Sad si koupil z peněz, které si našetřil za 14 let pickingu. Byl dost svérázný a dělal si prakticky všechno sám, tudíž nakládka binů do jeho vlastního kamionu, celková údržba sadu a veškerého zařízení. Podle mě se tím snažil ušetřit veškeré možné náklady, ale jak to většinou u takových lidí bývá – byl na tom hodně špatně. Všechno v okolí vypadalo napůl rozdělané, pořád se v něčem vrtal a nestíhal. Tenhle člověk si díky své vlastní neschopnosti nedokázal pořádně vydělat na živobytí – a tak dělal to nejhorší s čím jsem se na NZ setkal – prostě si to bral na backpackerech a neplatil. První věc, co nám oznámil, byla, že nedoplácí ani zákonem stanovenou mzdu, jestli se nám to nelíbí – je tady dalších 20 lidí co čekají na to, až budou moct sbírat. Neplatit minimálku je tady na NZ zločin, který se trestá až 50 000 nzd pokutou – celkově ale spousta těchto prevítů počítá s tím, že zoufalý backpacker bude hákovat jako blázen za 80 nzd za celý den a nikomu si stěžovat nebude. Celý sad měl v kopci – picking je vcelku masakr na rovině, ale když si nemáte o co pořádně zapřít žebřík, a každou chvilku Vám hrozí pád do druhé lajny nebo do příkopu jak nám – moc toho ani nenasbíráte. Druhá věc, co byla opravdu nešťastná – stromy měl plné nemocí, jablka špatné od mrazu a nejhorší co bylo – špatně protrhané. Na thinning si totiž najal dvě české slečny, kterým se moc nechtělo do práce a hlavně po žebřících, tudíž byla jablka po velkých trsech, malá, nevzrostlá a nemocná. Takže se dalo vydělat na prvním picku, ostatní bylo opravdu to nejhorší, co jsme za celou sezónu sbírali.


Vydrželi jsme to 3 týdny a pak se rozhodli, že to prostě musíme zkusit někde jinde. I když jsme všude slyšeli a na fórech četli, že nikde není práce a všude je plno, řekli jsme si, že se nenecháme zlomit zélandskou pracovní bezmocností a zkusíme to. Představa dalších 2 měsíců v těchto podmínkách za méně než minimálku byla opravdu šílená. Ross byl z našeho odchodu naprosto v šoku, prý je to poprvé za 20 let, co češi u něj dávají výpověď a že jsme „soft generation“. Já bych řekla, že spíš generace, která si nenechá srát na hlavu a dělat ze sebe otroky za naprosto nepoměrnou částku. Jinak Ross nám vyprávěl, jak má velkou zkušenost se zaměstnáváním Českých pickerů – prakticky od roku 1994 mu tam Češi pracují každý rok i za peníze, které platí a nestěžují si. Mnoho jich tam bylo načerno, včetně holčiny, která pracovala s námi a dělala opravdu za 60 nzd za den. A aby to Ross potvrdil, tak za námi v neděli ráno dojel a oznámil nám, že máme do 30 minut vypadnout a vyklidit náš unit, i když jsme počítali s dalším dnem a před tím nám o tom neřekl ani slovo, takže jsme vůbec neměli čas se nějak normálně sbalit a jen museli naházet věci do auta. Takhle už prostě ne, i když to na NZ s prací a penězi fakt teď není prdel, člověk nesmí být blbej a zatínat zuby za každou cenu … To, co se Rossovýmu sadu ale nedalo upřít, byl nádhernej výhled na modré hory národního parku Kahurangi.


                Po odchodu od Rosse jsme měli krátké (asi třídenní) období, kdy jsme si naivně říkali, že už nebudeme dělat v zemědělství a najdeme si nějakou normální práci. Po tom, co jsme projeli Nelson a Blenheim, obvolali asi 50 potenciálních zaměstnavatelů a každý den potkávali davy zoufalých backpackerů bez práce, kteří by i za práci na sadu dali nevím co, jsme ztratili i poslední známky zélandské naivity, co se týče práce. Ty časy, kdy tu před 5 lety našel každý práci a královsky si vydělal, jsou už opravdu definitivně pryč, a jak říkal jeden týpek, kterého jsme potkali v kempu – Zéland je naprosto úžasná země nekonečných možností, když máš peníze, ale když ne – New Zealand sucks. A tak se stalo, že po 4 dnech hledání práce a tvrzení, že jablka už fakt nikdy, jsme se opět ocitli na sadu, tentokrát v Richmondu u opravdového profesionála a obchodníka Davida. Po zážitcích od Rosse, to tu byl kulturní šok, a to doslova – protože u Davida se pěstovala skutečná jablečná kultura.


                David Easton  je majitelem 3-generační rodinné firmy, která vlastní několik sadů v okolí Motueky a Richmondu. Je také zakladatelem úspěšné společnosti Heartlands group, která sdružuje více sadů z této oblasti a společně vyvážejí jablka do celého světa. David je také člověk, který vyšlechtil jablečnou odrůdu Eve, která je vlastně přezrálou verzí odrůdy Braeburn. Funguje to tak, že námi utržené jablko se na 6 měsíců uloží do stabilního prostředí vakuového skladu – tam dozraje a všechen cukr co v jablku je ho udělá úplně jiným jablkem než bylo na začátku. Díky Eve se David Easton proslavil do celého světa a jeho skupina Heartland dodává Eve jablka na prakticky všechny trhy. Jablka z této sezóny si tudíž můžete koupit i ČR na přelomu listopadu a prosince. Je to totiž zároveň Davidův  způsob, jak z jablek co nejvíce vyrýžovat- neprodává jablka rovnou po sběru, ale skladuje je půl roku, do prodeje a světa je pustí až na přelomu zimy a jara, kdy jsou lidé ochotni za ně zaplatit nejvíce peněz. David je opravdu obchodník a už při prvním setkání nám bylo jasné, že tenhle chlápek se s námi moc srát nebude… Na úvod nám přednesl svou teorii, že farmáři mají možnost vydělat na krávě, každý den, kdy ji podojí, ale on má možnost na jablkách vydělat jen jednou za sezónu, proto pokud nebudeme sbírat, tak jak on si představuje – zdarec.



                Už od prvního utrženého jablka bylo jasné, že tady bude všechno jinak a přístup k práci, na  který jsme byli zvyklí od Rosse, nám tady neprojde. Slovo supervizor tu pro nás nabralo zcela nové kvality. Na předchozím sadě nám občas traktorista řekl, že máme blbou barvu nebo jsme nechali nějaké jablko na stromě, tady na kvalitu naší práce dohlíželo 5 lidí každý den – traktorista, supervizor a 3 kontrolorky kvality. Utržená jablka musela být naprosto perfektní – žádné pohmožděniny, otlaky, spáleniny od slunce, škrábance – a hlavně dokonalá barva, za kterou nás celý den v kuse buzerovali. Chtěli vždy jeden přesný odstín červené, který ale na slunku a ve stínu vypadal úplně jinak, takže dopolední požadovaná „deep bright red“ se odpoledne po zasvícení slunka do binů měnila na odpolední „dark brown“, která je špatně. Kontrola neprobíhala pouhým pohledem do binu, jak jsme byli zvyklí do Rosse, ale kontrolorky vždy vzali zhruba 25 jablek, které otáčeli ze všech stran a hledali i nejmenší vadu. Každá bin jsme tak měli zkontrolovaný třeba 5x. Naštěstí tato posedlost kvalitou byla finančně odměněna a my tak na začátku dostávali za bin 34 dolarů, za lehčí pick potom 31. A důležitá věc (hlavně pro mě) byla, že pokud se nám nepovede nasbírat na minimální mzdu, dostaneme ji bez problému samozřejmě proplacenou. Takže i když jsme skončili zase na jabkách, alespoň finančně jsme si za stejnou práci hodně polepšili a hlavně pracovali v mnohem příjemnějších podmínkách a v profesionálním prostředí. David zaměstnával přes 70 pickerů, z nichž 80 procent tvořili tongánci a ostrovani. Tongánci jsou obyvatelé ostrova Tonga, který leží v Pacifickém oceánu. Jsou to většinou obrovští černí svalovci, kteří nemají problém narvat 8 - 10 binů každý den. Na tomto sadě jsem byla skoro jediná holka  a při srovnávání svého výkonu s těmahle svalnatýma týpkama jsem si často říkala, že asi nedělám tu správnou práci J. Tongánci ale byli kluci veselí, kteří mají naprosto odlišnou kulturu a tak práce v jejich společnosti byla celkem zajímavá – neustále na sebe pořvávali svým domorodým jazykem, zpívali si, smáli se a u toho trhali rychleji než já s Tomem dohromady. Na Tonze totiž není téměř žádná práce, takže jejich motivace byla opravdu velká. Společně s námi k Davidovi nastoupilo asi dalších 20 „ne-tongánských“ lidí, vydrželo nás ale asi jen 5. Dokonce jeden český pár to vzdal a zabalil po jednom společném nasbíraném binu. I my jsme s Tomem tentokrát zvolili taktiku sbírat spolu do jednoho binu, což byl asi jediný způsob, jak jsem si já jako holka mohla tuto práci udržet. Easton nám slíbil práci do konce dubna, tedy měsíc a půl, a tak jsme se začali dívat po ubytování, které se nám povedlo sehnat v Nelsonu, který je podle nás nejpříjemnějším městem na život na jižním ostrově. Téměř dva měsíce jsme si tedy užívali zaslouženého pohodlí po týdnech spaní v autě a v kempech u Judy, příjemné starší kiwačky, která procestovala snad celý svět. Pronajímala malý útulný pokojíček ve svém domě pár minut od nejkrásnější pláže Tahunanui v Nelsonu. Tři týdny jsme tedy každý den vstávali (kromě neděle, kdy bývalo volno) a celý den trhali, trhali a trhali, pak přišli domů, uvařili večeři, nachystali svačiny na zítra a po osmé usínali jak zabití. Po šesti týdnech na jabkách už jsme měli oba okolo 5 kg méně než před jablečnou sezónou. A tak jsem si vždycky říkala, že i když je to fakt hnus práce, fyzicky nejnáročnější, co jsem kdy dělala – je to vlastně nejlepší work-out, a ještě za peníze J. Protože jsme ale na Zélandu, kde s prací nemůže být nic jednoduchý, ve chvíli, kdy jsme si už jakžtakž zvykli a počítali, že takto strávíme další měsíc, za který si tak akorát vyděláme na vysněné cestování po severním ostrově, nám v pátek supervizor oznámil, že ve středu, možná už v úterý končí sezóna a tím i naše práce na tomto sadě. Fakt pecka!



                Chvíli jsme si říkali, že na to fakt kašlem, protože jsme tu práci už opravdu nenáviděli, nakonec jsme ale ještě zkusili zavolat na sad v Motuece, kam jsme se snažili dostat úplně původně, ale měli plno. K našemu překvapení nám majitel odpověděl, že místo mají a máme se stavit domluvit do shedu. A tak začala naše třetí, závěrečná jablečná epizoda u Terryho. Práce tu byla hodně v pohodě – mohli jsme si do práce chodit kdy a na jak dlouho chceme a ne, že nikdo moc neřešil barvu a bruising, ale dokonce jsme do binů mohli dívat shnilá, spálená a kazová jablka, protože Terry má svůj vlastní obrovský packhouse, kde si vše vytřídí a špatná jablka jdou na džus. Supervizorka tu byla jen jedna, příjemná starší paní, která se za námi stavila tak dvakrát denně zeptat se jak to jde a připomenout nám, že ty jablka nemáme třídit (zvyk je železná košile a výcvik od Davida se nám opravdu vryl pod kůži), ale jen sbírat. Bohužel v době, kdy jsme nejvíc potřebovali vydělat, abychom už mohli vypadnout co nejdřív na naše vytoužené cestování, přihnalo se do Motueky týdenní období dešťů, kdy opravdu týden v kuse silně lilo, z čehož byli všichni značně vykulení, protože to byl první déšť v této sezóně a většinou tu prší jen půl dne a pak je zase měsíc krásně bez mráčku. Tak jsme si dali týdenní velikonoční dovolenou a flákačku doma u Judy, která zrovna byla na týden pryč, tak jsme měli celý domeček pro sebe a mohli si užít první pořádné volno, kdy jsme ani nepracovali ani necestovali, poprvé na Zélandu.


Teď před sebou máme (snad už definitivně!) poslední jablečný týden, kdy budeme sbírat slaďoučká jablíčka Pink Lady za 35 dolarů za bin + 8% holiday pay, a dokonce jdeme zítra dělat na svátek, kdy dostaneme za každý bin 150 %. Takže na závěr sezóny se nám povedlo najít sad, který nám opravdu vyhovuje a kde se to tolik nehrotí. Škoda, že na working holiday je člověk na NZ jen jednou, protože druhý rok s druhými sezónami by udělal spoustu věcí jinak a lépe, ale na tom už jsou tyto víza asi založeny.



Pokud bych měla shrnout naše dva měsíce na jabkách, musím říct, že to byla asi fyzicky nejnáročnější práce, co jsem kdy dlouhodobě dělala a doufám, že už nikdy nebudu. Na jednu stranu to byl fakt masakr makat v blátě s 20 kg jablek na zádech a každý den nasbírat a odtahat společně skoro tři a půl tuny jablek. Na stranu druhou jsme za jablečnou sezónu oba hodně zhubli a dostali se do pořádné kondice.  á jsem si teprve až tady asi uvědomila opravdovou hodnotu jak fyzické práce, tak vzdělání a možností, které vám dává. Taky jsem se mlátila zpětně do hlavy, kdy jsme si vzpomněla, jak jsem v česku nadávala na některé práce, které jsem dělala a vím, že moje hranice v tom, jaká práce je mi nepříjemná je po tomhle zážitku hodně posunutá a budu si každé dobré práce, kde se ode mě bude vyžadovat něco víc, než jen být bezmozkový robot, zatraceně vážit. Samozřejmě nebyly všechny dny úplně hrozný, někdy byla celkem i sranda a pár dnů, kdy byl skvělej picking a obrovská jablka v binu sama naskakovala nás to i dalo by se s trochou nadsázky říct "bavilo." Pokud vám ale někdo bude říkat, že jabka jsou fakt marast, věřte mu - fakt jsou.Takže sbohem jablíčka, doufám, že už vás budu trhat jen do pusy :-).




Líbil se vám tento článek? Tak ho nezapomeňte sdílet!



11 komentářů:

  1. Super nahlédnutí do života sběračů. Já to říkám každému, kdo sem jede s růžovými brýlemi, ať trochu mírní očekávání.

    OdpovědětVymazat
  2. a byl by nějaký kontakt na ten "nejlepší" sad, kde ste pracovali?
    díky v.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, v tomhle blogu ležím celý týden a vypisuji si spoustu užitečných informací z cestování i práce, které zde nacházím., Proto chci moc poděkovat za tuhle "učebnici" života na NZ. Chystám se v Květnu 2015 na NZ pokud vyjdou v březnu víza. Chtěl jsem se zeptat na celý název Terryho sadu případně kontakt abych si dyžtak mohl s předstihem zkusit zajistit práci ideálně na celou sezonu v osvědčené farmě. Klidně do mailu. Ještě jednou díky moc i za tenhle blog. Zdraví a mnoho dalších cestovatelských úspěchů přeje Vojta

    OdpovědětVymazat
  4. Vojto, děkujeme moc - tohle je pro nás motivace psát další články, díky :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, taky děkuju za přínosný článek! Chtěla bych se zeptat, jestli byste byli ochotní podělit se o kontakt na Terryho a Davida sady do emailu. Zatím jsme tady na NZ sběračskou práci nezkusili, ale je to v plánu, tak sbíráme info. Moc díky!

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, kontakt na Davida:
    Easton Apples Ltd
    David & Maryanne Easton
    Bartlett Rd, Appleby
    Mariri, Motueka
    Nelson
    Phone: +64 (0)3 5266854
    email: david@eastonapples.co.nz

    OdpovědětVymazat
  7. Nazdar vy dva sberaci jablek . Tak sem si precetl ten Vas blog o jabkach a musim rict ,ze bud se dnes do sveta vydavaji mekoty ,nebo jen vy dva jste prilis mekci na tuhle praci . Ja po te tzv. revoluci vyrazil do sveta ( jen Evropa ...Italie ) a moje prvni prace na dlouhe roky byla v Sev. Italii tak zvana autonomni oblast Sudtirol . Makali jsme tam cesi spolu s tyrolaky v sadech na jabkach a vinicich . A po pravde teprv tam sem poznal co je prava fyzicka prace . Makal sem tam asi 4 roky temer v kuse . Na jare protrhavani a sber prvnich odrud a zakladani novych sadu...pote normalni sber cca 3-4 mesice a na podzim az zima likvidace starych sadu. No ze zacatku galeje ,ale postupem casu si clovek zvykne a lital sem na houru a dolu po zebricich jak fretka a ne 8 hodin denne ,ale od rozedneni az do tmy ...I v desti . Nebudu to uz vice rozebirat ,ale teda pral bych tem kivi farmarum nejakou partyju nas cechu co jsme tam do okoli Bolzana jedili pred 20-25 roky . Ti by nechapali jak je mozno v maxmalni rychlosti a zaroven bez poskozeni sklidit sad jablek . No nic koncim a Vam preji zatnout zuby a nefnukat ze je to tezka prace . Konec koncu mate to jen na par tydnu a da se to vydrzet

    OdpovědětVymazat
  8. Moc hezký blog se zajímavými tipy, věřím, že ta práce musela být velmi náročná. Anonym z 1.2. ukazuje jen na fakt, že je čech jak poleno. Opět jen vytahování se a pohrdání názory jiných. Je přece normální, že zmíníte, že to byla náročná práce. Držím palce do dalších cestovatelských zážitků:-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj, super počtení docela rád bych se vyhnul takovým jako je Ross. Pro jednoho takového podobného jsem už sbíral maliny v Anglii. A tak bych tě moc rád požádal o kontakt na Terryho. jirikouba86@gamil.com díky a přeju spoustu dalších budoucí zážitků!

    OdpovědětVymazat
  10. Fajn článek :). Já si naopak myslím, že sbírání jablek je super. Ano, možná fyzicky náročnější práce, zejména pro děvčata, ale má to spoustu výhod. :D Chystám se na NZ a chtěl bych vás poprosit o kontakt na Terryho farmu, kde se sbíralo na juice. jarda.stummer@gmail.com Děkuju mockrát.

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj, krásně napsaná, docela se práce na jablečných sadech bojím, ale wourkout mam rada, mohla bys take poprosit o kontakt na Terryho, dík moc Markéta (kyptova.marketa@seznam.cz)

    OdpovědětVymazat