Horským průsmykem Arthur´s Pass za zvuku papouščích křídel

          Pokud se chcete na jižním ostrově dostat z východního na západní pobřeží (nebo naopak), cesta nevede jinudy než přes Jižní Alpy. Na výběr moc nemáte, protože tu vedou jen tři silnice – a to přes Haast Pass, Lewis pass nebo Arthur´s Pass. První je o cca 500 km jižněji než jsme potřebovali, druhá toho turisticky moc nenabízí a hlavně je to relativně úzká a extrémně klikatá. Většina lidí včetně veškeré kamionové dopravy tedy volí cestu napříč národním parkem Arthur´s Pass, kterou jsme se vydali i my.


                 Národní park Arthur´s pass je územím velkých klimatických a geologických kontrastů. Na západní straně Alp, kde často padají intenzivní srážky, je krajina pokrytá hustým deštným pralesem protkaným strmými zurčícími bystřinami. Na sušší východní straně dominují lesy tvořené pabuky a říční nivy porostlé trsnatými travami. Šestnáct horských štítů tu dosahuje výšky přes 2000 metrů. Tento národní park je tedy rájem pro horské turisty i horolezce. Obrovské plus místní krajině dodává skutečnost, že tu nejsou žádné ploty (na základě nařízení původních obyvatel), na rozdíl od spousty jiných míst, kde tento důkaz rozparcelování pozemků ubírá nádherné zélandské krajině její přirozený ráz.




                   Naše cesta začala kousek za Hokitikou, kde jsme se u řeky Taramakau napojili na Arthur´s Pass road. Tato silnice je nejvýše položenou cestou přes Jižní Alpy a v nejvyšším bodě se vine ve výšce 924 metrů. Před příchodem Evropanů tuto cestu využívali skupiny maorských lovců jako cestu mezi západem a východem, později v roce 1864 ji objevil Arthur Dudley Dobson, který dal celé oblasti své jméno. Za roklí Otira Gorge se silnice začíná prudce zvedat a okolní krajina se proměňuje v dobrodružnou výpravu Indiana Jonese a nejen náš Subárek tu dostal opravdu zabrat. Tento úsek je opravdu extrémně příkrý a řidičům jej pomáhají zvládnout dva neobyčejné mosty. Prvním je Otira viadukt z roku 1999, který překlenuje koryto řeky Otiry. Tento most je 440 metrů dlouhý, 35 metrů vysoký a jeho stavba v těchto extrémních podmínkách si vyžádala několik životů. Druhou silničářskou lahůdkou je speciální systém v jedné hodně nebezpečné části silnice, který minimalizuje nebezpečí slipů (sjezdů půdy) a lavin v zimních měsících. Při průjezdu těmito místy jsem opět dostala pomyslnou facku v uvědomění si neuvěřitelné síly a nebezpečí zélandské divoké přírody.  Silnice je tu opravdu jen tenkou nicotnou šedou nitkou, která se vine pod obrovskými masivy okolních hor a je tak velmi náchylnou  k nejrůznějším přírodním nebezpečím, od pádu lavin přes sjezdy půdy až po zaplavení. Po velkých deštích se totiž silnice promění na řítící se proud dravé vody, která smete vše, co jí stojí v cestě. Ještě na konci 19. století spousta kolonizátorů raději volila několikatýdenní cestu lodí přes Austrálii než riskovat život přechodem přes Arthur´s Pass v těchto šílených podmínkách.




                   Největší „atrakcí“ Arthur´s Passu jsou ale papouškové kea ( česky nestor kea). Tyto papoušky jsem už několikrát zaslechla nebo zahlídla na jiných tracích, ale nikdy se mi nepovedlo je vidět zblízka. Tady jsem si jich užila až až. Kea je jediný vysokohorský papoušek, který dorůstá až půl metru a žije pouze v novozélandských horách. Živí se vším možným od kořínků, semen až po mršiny a malé ptáky a savce, včetně mladých nebo nemocných ovcí, kvůli čemu byl v minulosti člověkem hojně pronásledován a huben.  Od roku 1986 je proto přísně chráněným druhem.





                   Když poprvé v mé těsné blízkosti zašustili kea křídla a tento obrovský pták dosednul na parkovišti vedle mě, byl to mega zážitek. Tito ptáci se lidí vůbec nebojí a tak stačí nechat otevřený kufr a měli jsme ho za chvíli až v autě na zadním sedadle, asi se chtěl projet J. Skupince čínských turistů obsadili obě zpětná zrcátka a kapotu. Na dalším parkovišti (u výhledu na Otira viadukt) na nás čekal už celý kea gang, tedy partička asi 15 papoušků, kteří se tu turistům starali o zábavu, tedy přesněji řečeno o auta. Z dosud ani vědci nevysvětlitelných důvodů je totiž nejoblíbenější zábavou keů ožírání aut, mezi největší lahůdky patří stěrače a veškeré pryžové části, těsnění, atd. Na našem autě jim zachutnal i oprýskaný lak nebo kapuce tomášovi bundy. Největší sranda byla, když jsme odjížděli z parkoviště a na našem autě bylo zrovna asi 7 papoušků a ještě několik set metrů je slyšíte na střeše, jak se vezou než rozpřáhnou křídla a vrátí se zpátky…






                   Uprostřed Arthur´s passu se choulí horská vesnička Arthur´s Pass village. Původně byla tábořištěm dělníků budujících tu v letech 1865 až 1866 silnici z Christchurche k západnímu pobřeží. Později v roce 1908 začali místní dělníci hloubit osm kilometrů dlouhý železniční tunel Otira, díky kterému dnes můžete Arthur´s Pass přejet také vlakem.  V roce 1912 tak ve vesničce žilo už okolo 30 obyvatel, z nichž většina pracovala na zmíněném tunelu.  Než se oba jeho konce setkali, uběhlo téměř 10 let a dalších 5 než jimi projel první vlak.  Ve vesničce se dodnes dochovaly původní domky těchto tunelářů, většina jich byla upravena na soukromá rekreační sídla. Vesnička je dnes turistický centrem celého národního parku, kde najdete spoustu hotýlků, obchůdků a kaváren, kde si můžete po náročných túrách pořádně odpočinout. Zároveň tu ale dodnes zůstal duch původních obyvatel a když se po setmění začnou ve starých tulenářských domcích rozsvěcovat světýlka a lucerny, můžete zaslechnout zvuk starých krumpáčů a kutání z dávných let...




My jsme využili krásného slunečného odpoledne a vydali se na náročný výšlap na Avalanche peak (1833). Až po 1200 nadmořských metrů vede trasa horskou buší, kdy jsme se museli vypořádat s místy pořádně prudkým a „raw“ trekem. Vrchní část jsme si už užívali hřebenovou túru nabízející opět a znova dechberoucí výhledy na okolní krajinu a nebetyčné masivy arthurských hor. Bohužel nás čas dohnal rychleji než jsme čekali a tak jsme kvůli blížícímu se soumraku nestihli výšlap až na samotný vrchol a zítřejší deštivé počasí ho už neumožňovalo. Nahoře se nám ale povedlo zahlédnout obrovské hejno papoušků Kea, kteří tu hnízdí ve skalách a užít si první letošní zimní sníh. Horské túry v Arthur´s Passu není radno podceňovat, protože jak napsal konstábl Niall Shepherd: "Tam nahoře jsou stále lidé, navěky ztraceni v horách. Arthur´s Pass road je totiž jedna z mála silnic na Novém Zélandu, která lidi zavede přímo do těžkých vysokohorských podmínek. Ve většině jiných vysokohorských oblastí musíte jít pár dnů, abyste se dostali do takto náročných podmínek, které vyžadují notnou dávku zkušeností. Tady stačí zabouchnout dveře od auta a za pět minut jste přímo v lavinovém nebezpečí."








                Neopomenutelnou dominantou Arthur´s Pass vesničky je nádherný 131 metrů vysoký vodopád Devil´s Punchbowl, maorsky zvaný Te Tautea o Hinekakai. Jeho kulisa jde vidět přímo ze silnice a z okolních kopců, po zhruba hodině chůze jsme se dostali až jeho patě, Tom se pod ním dokonce minulou zimu koupal. Podle Maorské legendy totiž ten, kdož se vykoupe v zimě v jezírku pod vodopádem nikdy nezemře.





                Náš druhý  den v Arthur´s Passu jel Tom dopoledne fotit papoušky (kteří se ale bohužel nedostavili ) a já se vydala na kratší procházku po údolí Bealey. Mohla jsem tu obdivovat krásy subalpinské flóry od trsnatých trav přes horské byliny a skalničky až po vznešené pabuky. Další část jsem šla korytem z velké části vyschlé řeky plné obřích kamenů až k úpatí hory Mount Bealey. Taky jsem si odsud krásně zespodu prohlédla část hřebenovky, kterou jsme absolvovali včera (zespodu to vždycky vypadá hůř J).





                Po přejetí Alp se začne s klesající silnicí a nadmořskou výškou prudce měnit také okolní krajina. Z kopců zmizí stromy, které nahradí suché trávy a zelenou barvu vystřídají odstíny hnědé a béžové. Tom měl to štěstí, že tudy projížděl i minulou zimu, takže měl možnost srovnání těchto nádherných hor se sněhem i bez sněhu…




Dokonalou ukázkou totální změny krajiny po pár ujetých kilometrech je Cave stream, kde jsme se těšili na prohlídku 360 metrů dlouhé krasové jeskyně. Protože ale minulý týden nahoře v horách sněžilo, bylo v jeskyni v některých místech přes metr ledové vody, takže bez neoprénu (ve kterém z jejího konce vylézala zrovna skupinka turistů) bychom si to tam moc neužili. V zélandské přírodě opravdu nemá moc cenu něco plánovat. Naštěstí ale zéland nabízí vždycky několik krás v jednom a tak jsme se prošli po okolních pěšinkách a šli se podívat alespoň do obou vchodů do jeskyně, kam to šlo (moc daleko neJ). Skrz tuto pískovcovou jeskyni protéká říčka, která ji hloubí a na jejím konci ústí do velké řeky Broken river.






 

Pro mě bylo ale úplně největším zážitkem z celého Arthur´s Passu místo Castle hill – místo, kde se ve mně probudilo (nebo spíše jen projevilo trochu více než obvykle) malé dítě. Castle hill je kopec posetý stovkami obřích kamenů z jemného vápence. Dětskýma očima se to tu promění v obrovské město plné prolézaček, uliček, tunelů, mostů, vyhlídek a dokonalým místem na schovku nebo hoňku. Pro mě jako odchovaného brďáka je to asi nejdokonalejší místo na světě pro jakoukoliv bojovku, i obyčejná vlajkovka by se tu stala nezapomenutelným životním zážitkem a na chvíli mě zamrzelo, že nemám tu moc otočit arabeliným prstenem a celá tišnovská brďata sem na jedno odpoledne přenést… Dalšími lidmi, co to tu naprosto milují, jsou samozřejmě horolezci. No, posuďte sami J






                Toto kouzelné místo má ale také velký historický význam pro maory, kteří  to tu používali jako sezónní uložiště potravy a součást cesty k západnímu pobřeží. Také tu byly objeveny 500 let staré maorské malby dokládající mystický význam tohoto místa. No, já bych tu vydržela pobíhat, šplhat a objevovat nové tunely a cestičky třeba týden, ale začal se zvedat vítr z hor a sluníčko se blížit k obzoru, a tak jsme nastartovali našeho věrného čtyřkolého přítele Subárka a vydali se zprudka dolů ke Springfieldu.




                Ve Sprinfieldu jsme bohužel nenašli Simpsonovi, ale zato jsme tu našli malý kempík za pár dolarů s teplýma sprchama (už byly opravdu potřeba J). Ještěže jsme byli prozíravý a utekli z velehor strávit noc tady dole, protože vítr začínal postupně foukat celkem zostra a kolem sedmé už za námi běžela paní správcová, že se sem žene pořádná vichřice a bude toho „really bad“, dokonce tak, že nám dnes nebude účtovat poplatek za přespání a otevřela nám emergency room (starou kůlnu) s tím, že by byla radši, kdybychom noc strávili pod střechou. Našeho Subárka ale jen tak něco nerozhází (ani burcování poryvů větru téměr 200 km/hod ), noc jsme v něm strávili bez nejmenšího škrábnutí a ráno se vydali směrem k nejnázornější zélandské připomínce několika zemětřesení, městu Christchurch. 

0 komentářů: