Jak nás vypekla zélandská příroda

           Po dlouhém a strastiplném jablečném boji jsme na konci dubna vypíglovali Subárka, doplnili mu všechny potřebné tekutiny, dofoukli pneumatiky a vyjeli na vytouženou měsíční cestovačku, interně zvanou „jablečná odměna“. Protože nám finance nedovolily vydat se na severní ostrov, naplánovali jsme si úžasný měsíc na jižáku – strávený především v horách a na vícedenních túrách. Takže jsme se jako malé děti už několik týdnů těšili na brilantní populární tracky jako Gillespie pass, Rees-Dart,Copland, Hollyford a Milford track a spoustu dalších. To jsme se ale trochu přepočítali…


          Předpověď počasí slibovala 4 krásné slunečné dny, a tak jsme doslova rychlostí blesku dojeli ze slunečného Nelsonu (kde vše naznačovalo, že je stále ještě téměř léto) do Makaroi v NP Mount. Aspiring, kde jsme se chystali vyrazit na track přes Gillespie pass. Samozřejmě jsme počítali s tím, že vršky hor budou trochu pocukrované sněhem a nebude teplíčko, jak v létě. Ale na jaře jsme tu pár tracků se zasněženými úseky šli, takže nás nenapadlo, že by to mohl být nějaký velký problém – vždyť tam bude jen trochu čerstvého podzimního prašánku.




Čím dál víc jsme se ale blížili na jih, začínala jsem mít tušení, že tam dole asi nebude už nejen léto jako v Nelsonu, ale nejspíše už ne ani podzim… Po příjezdu do Makaroi jsme se šli poptat do infocentra, jak to nahoře vypadá. Infocentrum už ale bylo zavřené z důvodu off-season. Tak jsme zkusili štěstí v kavárně, kde seděli lidé v zimních péřovkách, kožešinových beranicích a sněhulích u zapáleného krbu a klepali se zimou. Když jsme se asi dvou lidem řekli, že chceme jít Gillespie pass a jestli je to tam nahoře průchozí, nevěřícně na nás koukali a odpověděli, že to si teda nemyslí. Pak přišla banda mladších děcek, ze kterých vylezlo, že chtějí strávit noc na chatě Siberia hut, která je součástí námi plánovaného tracku. Protože je ale Gillespie sedlo kvůli spoustě sněhu neprůchozí bez alpinských dovedností a výbavy (tzn. sněžnice a cepíny), pojedou tam člunem a půjdou jen kousek z druhé strany. Pak nám ukázal z okna kopec, za kterým je Gillespie sedlo… no, sněhový poprašek, s jakým jsme počítali to opravdu nebyl, spíš solidní závěje s reálným lavinovým nebezpečím. Začínalo nám být jasné, že jsme zélandskou přírodu trochu podcenili a že námi plánované tracky nebude tak snadné teď uskutečnit, protože v horách tady na jihu, je už regulérní zima. Naše obavy nám za pár kilometrů potvrdili v DOC centru ve Wanace, kde nám řekli, že pokud nemáme alpinskou výbavu a zkušenosti s vysokohorskými zasněženými tracky, tak jsme tady už pozdě a že co je nad 1200 metrů, tak je pro nás v tuto chvíli už neprůchozí. Naše vysněné trackové plány se tedy začaly velice rychle rozplívat… Tracky, které nebyly v této výšce a byly by pro nás tedy teď realizovatelné, byl Milford track a Hollyford, tam ale bohužel teď 10 dnů mělo pršet a obětovat 10 dnů našeho cestování na čekání na tyto tracky (protože jinak jsme to tu měli na jihu už procestované z léta) … za to nám bohužel nestály ani tyto dvě naše nejvysněnější túry L Po „oplakání“ našeho vytouženého plánu, jsme se tedy rozhodli vydat se opět nahoru a projet si pořádně ta místa a oblasti, kde jsme ještě nebyli (nebo kde já jsem ještě nebyla). Do dneška nás mrzí, že jsme spoustu úžasných horských tracků nedali a víme, že kdybychom sem jeli znovu, byly by to první, kam bychom šli. Bohužel to ale takto s cestováním chodí, že ty nejlepší místa, kam by stálo, za to se podívat, objevíte až pozdě, protože právě ta nejsou většinou ty nejznámější turistické taháky…  Tak jsme si tu prošli pár kratších tracků, pokochali se zimním Mt. Aspiringem alespoň ze spodu a vydali se dál vstříc novým dobrodružstvím.






Nebeské jezero Hawea

Naši pošmurnou náladu nám ale záhy spravila třpytivě modrá hladina jezera Hawea, která na nás vykoukla hned poté, co jsme opustili sněhové štíty Mount Aspiringu. Toto jezero v některých místech dosahuje hloubky až 410 metrů a přes léto nabízí turistům spoustu aktivit jako projížďky na loďkách, rybaření (lov pstruhů), surfování a kempování. Nám nabídla spoustu nádherných výhledů a krátkých procházek po jeho březích a také nezapomenutulné typické zélandské pohledy na palmy v pozadí se zasněženými horami.



Naše cesta dál pokračovala k jezeru a stejnojmennému městečku Wanaka. Tato dvě nádherná jezera od sebe odděluje jen úzký 35 kilometrový pruh země zvaný „krk“. V půli cesty jsem uslyšela Toma, jak s nadšením v hlase říká „a je to tady!“ a taky že bylo. Po téměř roce na zélandu se nám konečně povedlo dostat se Subárkem přímo do ovčího stáda. Některé úseky i hlavních silnic tu totiž slouží současně jako cesty pro ovce, a tak jsme strávili cca 40 minut popojížděním ve stádu ovcí, které ovčáčtí psi (které vozí speciální vozík) naháněli na nedalekou pastvu. Pejsci jsou tak dobře vycvičení, že nám ovce vždycky nahnali tak, abychom mohli dobře projet a popojet. No, co si budem říkat, mají přece jen trochu víc zkušeností než my.






Podzimní Wanaka

                Spousta známých nám vyprávěla, jak je Wanaka jedno z nejúžasnějších míst na NZ, byli jsme tu několikrát a nikdy jsme moc nechápali proč… Dokud jsme sem nezavítali na podzim! Wanaka je dalším z lyžařských center v Otagu a okolní kopce nabízejí spoustu krásných tracků k prozkoumání.  My ale celé odpoledne strávili u vrbami lemovaného jezera Wanaka… Ptáte se proč? Tady je odpověď J












Listopadový Arrowtown v dubnu

Arrowtown je malebné městečko ležící na úpatí hor 20 km od Queenstownu. Je nejzachovalejším městem se zlatokopeckou historií v celém Otagu a dodnes při procházení jeho uličkami cítíte, jak vám tu zlatá horečka dýchá za krk. Historie Arrowtownu začala v roce 1862, kdy malá skupina horníků, včetně Williama Foxe a Johna O´Callaghana, objevila v řece Fox River zlato a během pár dalších týdnů se jim tu povedlo najít ho celkem 113 kilo. Po této události populace Arrowtownu vystoupala prudce nahoru až k číslům okolo 7000 obyvatel a na rozdíl od většiny podobných míst, která se časem proměnila v města duchů nebo je pohltila moderní zástavba, zůstalo dobře dochované až do dnešních dnů.



Nejlepší dobou, kdy Arrowtown navštívit je podzim, kdy ze stromů v okolních zalesněných stráních i ulicích městečka začne padat listí a krajinu zaplaví široká škála barev. Hlavní třída tohoto městečka je lemovaná stromy, jejichž listí na podzim získá nádhernou žlutou barvu a celou ulicí se brodíte po kotníky v této žluté nádheře. My jsme měli to štěstí a vychytali zrovna týden, kdy tu probíhal Arrowtown Autumn Festival s 30-ti letou tradicí, kdy město zaplaví kromě turistů i spousta hudebníků, malířů a jiných umělců oslavujících krásy podzimní přírody.





 



           Turisticky nejatraktivnějším místem v Arrowtownu (především mezi asijskými turisty, kterých je tu v každé roční době největší procento) je čínská zlatokopecká kolonie, známá jako Chinese settlement. Toto památné místo připomíná návštěvníkům drsný a často krátký život čínských zlatokopů, kteří tu měli vlastní osadu s malými kamennými domky a hospodářského stavení se skladištěm. V roce 1874 tu žilo 3 564 čínských osadníků. Velká část jich tu ale podlehla suchým horkým létům, hladu a krutým zimám a tak dnes toto místo slouží jako memoriál a sjíždí se sem davy číňanů uctít památku svých předků, kteří se sem vydali hledat štěstí v bohatství.





Cardrona

             Nejrychlejší cestou z Wanaky do Queenstownu je Cardrona road, nádherná scénická cesta vedoucí údolím Cardrona valley, nabízející nádherné výhledy na okolní horskou krajinu (nejlépe oceněnou z tepla vyhřátého auta). Ve svém nejvyšším bodě, kopcích Crown Range, vede tato silnice ve výšce 1121 kilometrů, což z ní činí nejvýše položenou novozélandskou hlavní silnicí, která se hned za svým vrcholkem prudce sváží dolů krkolomnými serpentinami.





          Za dalších pár kilometrů jsme dojeli do vesničky Cardrona, která mě dostala kombinací nádherného barevného podzimu se zasněženými štíty okolních hor, ve kterých se nachází velmi populární lyžařské středisko Cardrona Alpine Resort. Cardrona má opět jak jinak než zlatokopeckou historii, kterou dodnes připomínám dobový hotel, kostelík a několik původních domků.






Skyline Gondola v Queenstownu

V Queenstownu jsme byli mockrát a mockrát jsme plánovali vyjet si na Skyline Gondolu. Nikdy na to ale nějak nezbyl čas a tak odpověď na otázku, co tu tentokrát podnikneme, byla jasná. Kabinová lanovka nás za 27 nzd vyvezla na vrchol kopce Bob´s Peak, který je jedním ze symbolů tohoto města. Lanovka je dlouhá 730 metrů a překonává převýšení 450 metrů. Nahoře stojí celý moderní komplex, který turistům nabízí restaurace, suvenýry, obchůdky a nově dokonce i maorské tradiční vystoupení (fakt už šílenost v tomto prostředí !). Samozřejmě nesmí chybět adrenalinové lahůdky, jako motokáry, swing na drátu lesem a bungee jumping, který se tu skáče v příkrém svahu z můstku do tmy, takže skákači mají pocit, že padají až na úpatí kopce.




Největší peckou je ale teprve výhled, který se vám z vrchu naskytne. Zasněžené vrcholky impozantních hor Remarkables, jezero Wakatipu a celý Queenstown tu máte jako na dlani. Nejlepší to je vychytat jako my a vyjet sem chvíli před stmíváním, což nám dalo tu výhodu vidět tento pohled za světla, stmívání i za úplné tmy. Bylo to taky poprvé, co jsem vytáhla svou zimní čepici a polární rukavice, protože Queenstownský vzdoušek v sobě už měl hodně silný příslib zimy a toto vysokohorské letovisko se už pomalu začínalo plnit lyžaři a snowboarďáky, kteří to tu v zimě zcela ovládnou. Jen pro představu – na pozici vlekaře se tu žádá téměř půl roku dopředu, musíte přiložit bohatý životopis a motivační dopis a z tisíce zájemců přísným sítem projde jen pár desítek. Strávit zimu v lyžařských střediscích v okolí Queenstownu je totiž životním snem mnoha milovníků zimních sportů.





0 komentářů: