Výprava do ztraceného světa - NP Paparoa

Národní park Paparoa je zélandským návštěvníkům (i samotným Zélanďanům) znám převážně jen díky populárním Pancake Rocks. Většina turistů tady vyskočí z auta na 15 minutovou procházku kolem těchto palačinkových skalních útvarů a frčí zase pryč. Tak jsme to měli v plánu i my, patnáctiminutovka se ale trochu protáhla a my v tomto pohádkovém „ztraceném světě“ strávili nakonec celé 3 dny. 


Tento národní park o rozloze tři sta kilometrů čtverečních charakterizuje působivá scenérie exotické džungle, vápencových skal a kaňonů ukrývajících v sobě jeskyně a podzemní říčky. Dech beroucí útesy a zajímavé skalní útvary jsou tvořeny žulou, která byla v průběhu historie postupně tvarována ledem do současného rozeklaného tvaru těchto skalnatých masivů.  


Místní hojné a rozmanité pralesy jsou díky mírnému klima a vysoce úrodné půdě opravdovou botanickou lahůdkou. V pobřežních částech jsme si užívali procházky mezi exotickými stromy a rostlinami, kde vynikala především subtropicky vyhlížející nikau palma, která roste původně pouze na NZ. Ve vnitrozemní části parku potom lesům vévodí červené a stříbrné buky na které dohlíží majestátní strážci lesa, stromy rimu. Doprovod nám tu dělali pozpěvující okřídlení kamarádi tui, korimako a kekeru, šťastlivci tu mohou zaslechnout i ptáka kiwiho nebo objevit pobřežní hnízdo tučňáků novozélandských. 


          I pokud byste se rozhodli vůbec nevylézat z auta, projížďka NP Paparoa pro vás bude neskutečně krásným zážitkem. Coast Road, pobřežní cesta, která tu vede, byla totiž podle Lonely Planet vyhlášena jednou z deseti nekrásnějších projížděk planety. Při této vyhlídkové jízdě jsem si mohla málem vykroutit hlavu z té krásy všude okolo, ať už ze strmých útesů střídajících se se zlatavě pískovými plážemi nalevo nebo vápencových skalnatých stěn rostoucích z divoké palmové džungle napravo, prostě mazec! Nedalo se jinak než několikrát zastavit a jít se proběhnout do žlutého písku a ruku v ruce sledovat neuvěřitelný příběh Tasmanova moře vyprávěný jeho obrovskými burácejícími vlnami. Na zhruba dvě hodinky jsme šli protáhnout usezené nohy na procházku k Point Elizabeth, kde jsme poprvé procházeli pralesem z nikau palem a na vyhlídce z cípu tohoto mysu potkali kiwáckou rodinku se strakatou kozou na vodítku, která si vedle mě přišla sednout na lavičku – proč ne :-).  






          Jak už jsem zmínila, největší atrakcí tohoto národního parku a možná i celého West coast, jsou Pancake rocks, tedy skalní útvary připomínající na sebe navrstvené palačinky mezi kterými vybuchují vodní gejzíry způsobené natlakovanou přílivovou vodou. Tento 15-timinutový track je nemožné minout – po dlouhé cestě divočinou nás najednou přivítalo obrovské parkoviště plné autobusů, infocentrum, komplex kaváren a suvenýrových obchůdků. Samotný začátek tracku tvoří velká zděná brána se zlatými písmeny Pancake rocks jako u vstupu do nějakého luxusního resortu, vše lemované nikau palmami. Tato procházka vede přes místo zvané Dolomite point a leží nedaleko malé přímořské osady Punakaiki. O přesném původu vzniku těchto palačinkových skal (kolem kterých i kterými na tomto tracku procházíte), se dodnes vedou spory. Nejuznávanější teorie tvrdí, že jsou tyto skály tvořeny vrstvy vápence, kdy jsou jednotlivé „palačinky“ od sebe oddělené tenkými vrstvami měkčího jílovce, který byly v průběhu 30 milionů let narušován deštěm, větrem a vymýván mořskou vodou. Některé tak vypadají jako sloupy postavené z palačinek a někdy svým tvarem připomínají nejrůznější bizarní stvoření.







          Během stovek tisíců let, když dešťová voda obsahující oxid uhličitý postupně erodovala vápenec a způsobila v něm praskliny, vznikly rovněž kaverny. Tyto podzemní jeskyně se při přílivu přemění ve vývěrové otvory, a když se dovnitř vžene pod vysokým tlakem mořská voda, vytryskne na povrch v oblacích vodní tříště. My jsme tu byli celkem třikrát v různých časech, ale pokaždé jsme jen slyšeli ohromné hučení a burácení vln pod námi a viděli, jak to ve vymletých kavernách (příznačně pojmenovaných například Ďáblův kotel nebo Komínová zděř)  vře, obří gejzíry jsme ale neviděli :/ 





            
           Mojí srdcovkou a jedním z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byla, byl Truman track. Za tímto honosným názvem se skrývá sice jen 30 minutová procházka, ale honosnost tohoto tracku tentokrát nespočívá v jeho náročnosti, ale v místě, kam vás zavede. Po projití palmovo-kapradinovm pralesem jsme se totiž ocitli na pobřeží Te Miko na dokonalé pláži s třpytivým pískem, malým vodopádem padajícím ze skály a s obrovskou oranžovou vymletou jeskyní, která byla jako vystřižená z australské pouště – naprosto mě to tu dostalo. Strávili jsme tu celý večer pozorováním skalnatého pobřeží, o které se tříštili divoké vlny, až dokud se slunce nedostalo těsně nad obzor a neponořilo se do mořské peřiny.








          Opravdová pecka pak přišla v podobě Pororari river track, který nás zavedl na místa, o kterých se nám nesnilo ani v těch nejdivočejších snech. To, že na NZ budou hory, jezera, fjordy, to jsme čekali, ale tohle? Velkolepý vápencový kaňon, kde se skalnaté stěny svažují příkře až k hladině klikatící se řeky, která je lemovaná subtropickým pralesem. Připadali jsme si opravdu jako na nějaké expedici do civilizací nedotčené oblasti uprostřed Amazonie a čekali, kdy z vody vyleze krokodýl a mezi listy se vynoří brontosaurus. Prostě exotika, jak blázen – posuďte sami.











          Po naší neúspěšné jeskyňářské výpravě v Arthur´s Passu jsme se nemohli dočkat, až konečně prozkoumáme ukrytý svět uvnitř skal v NP Paparoa. Tady se nám to konečně povedlo a naši novou čelovku z Kathmandu jsme tu pokřtili rovnou dvakrát. První krátký průzkum jsme absolvovali v jeskynním oblouku Punakaiki Cavern, který vznikl (stejně jako ostatní kaverny) během tisíců let, kdy voda obsahující oxid uhličitý postupně erodovala vápenec a způsobila v něm obrovské praskliny. Prozkoumat se tu dal velký sál této jeskyně, ze kterého potom vedly dvě chodby, jedna dlouhá 138 metrů. Na krasové útvary a krápníky tu bylo moc teplo, ale poprvé jsem tu viděla glowworms, tedy světélkující larvy, které vylučují zvláštní provázky, které potmě svítí a vypadají jako zářící navlečené korálky. Bylo jich tu tedy jen pár, na NZ jsou jeskyně, kde se můžete procházet plnými závěsy těchto světluščích miminek, ale vidět něco poprvé má vždycky svoje kouzlo…






          Další jeskyňářská výprava už byla opravdovým dobrodružstvím a putováním do ukrytého světa jeskyní Fox river caves. Už jen cesta k těmto jeskyním stála za to – po asi hodině chůze zarostlou buší nás čekalo naše první opravdové river crossing, tedy brodění řeky. Ze břehu to vypadalo celkem v pohodě, tak jsme zuli boty, vyhrnuli nohavice a zanořili naše nohy do ledové proudící vody. Proud byl ale celkem silný a na pohled nízká voda mi byla v nejhlubším místě téměř do pasu, takže ubalancovat to a neprásknout sebou s baťohem a vším oblečením do vody bylo obtížnější než se zdálo. Nakonec jsme to ustáli a za další zatáčkou jsme mohli brodit znovu, opět úspěšně, ale od pasu dolů jsem byla díky svým 158 centimetrům durch – na rozdíl od Toma, který měl mokré jen konce vyhrnutých kalhot. Pak se před námi vynořily opět nádherné štíty vápencových skal obklíčené divokou buší a po zdolání prudkých přírodních schodů, tvořených vlhkým mechem porostlými kameny a kořeny, jsme se ocitli u vchodu do jeskyně.

 




          Fox river cave je turistickou atrakcí už od roku 1900, kdy byla nalezena místním farmářem, panem O´Brienem. Ten tady v okolí naháněl zatoulanou krávu, když najednou z protějšího svahu jeho zrak upoutala obrovská černá díra ve skále. Po jejím prozkoumání zjistil, že našel opravdový poklad – dvě nádherné rozlehlé krápníkové jeskyně. Ihned se rozhodl tento svůj objev zpeněžit, vybudoval sem turistickou stezku a začal tu za drobný poplatek provázet turisty, kterým nabízel i ubytování a občerstvení ve svém hotýlku Tiromoana guest house. Svého času se této jeskyni říkalo „miniature Waitomo“ a byla považována za rivala populárních jeskyní Waitomo na Severním ostrově.



Dnes má bohužel větší jeskyně zřícený strop a zasypaný vchod, podívat jsme se tak mohli „jen“ do jedné. Už zvenčí vypadala opravdu honosně a v žilách nám proudil adrenalin a byli jsme plní očekávání, když jsme vstupovali do majestátní černé díry ve skále, ze které se po všech stranách plazili nejrůznější exotické popínavé rostliny. Už po pár metrech za vchodem nám bylo jasné, že jsme se dostali na doopravdy výjimečné místo.  Světelný kužel naší čelovky nám začal totiž postupně odkrývat podzemní pohádkovou říši plnou stalagtitů, stalgmitů, stalagnátů a krápníkových závojů. K chození tu byla připravena kamenná cestička, vedoucí dlouhým tunelem, který se několikrát rozšířil do větších sálů. Cestička byla opravdu úzká a krkolomná, takže někdy bohužel nebylo zbytí a museli jsme se opřít o krápníkové útvary, trasa se někdy prudce svažovala do spodnější části jeskyně a někdy vedla zase nahoře u stropu podél stěn. Bylo to opravdu jako v Moravském krasu – akorát jsme si tu byli sami, odkázání jen na dvě tužkové baterky v čelovce. Neskutečný zážitek, nikdy bych nevěřila, že se na takovéto místo dostanu – ztracené jeskynní království uprostřed subtropických pralesů a cestou zpátky zase dvakrát brodění, které jsem tentokrát zkusila, jak kiwáci doporučují, projít v botech – a opravdu to nebylo tak hrozné. Čvachtající jezírka v botách se za pár metrů chůze na noze zahřála.





V národním parku Paparoa jsme opravdu zažili spoustu neskutečných dobrodružství, bylo to asi jedno z nejvíce exotických míst, které jsme na NZ navštívili. Možná to bylo i proto, že tu téměř nikdo z našich známých nebyl a v průvodcích se dočtete pouze o palačinkových skalách. Takže apelujeme na všechny zélandské cestovatele – vyhraďte si na NP Paparoa několik dnů, nazujte pohorky a vydejte se do srdce pralesů, projděte se okolo majestátních skalních stěn a vybaveni čelovkou se na desítky minut ztraťte ze slunečního světla v krápníkových jeskyních – nebudete litovat. 



1 komentář: