Na skok v ráji

          I ti největší dobrodruzi občas potřebují trochu odpočinku potřebného nejen k načerpání nových sil na další cesty, ale také k uležení a vstřebání uplynulých zážitků. A tak jsme si i my během naší podzimní cestovačky dopřáli pár pohodových dnů, které jsme strávili relaxováním a krátkými výlety po nejsevernější části West coastu obklopeni skalnatými pobřežími, malebnými plážemi, exotickými palmami a nádhernými západy slunce. Prostě další článek plný superlativů...



Cape Foulwind
               
           Tento mys se nachází v zátoce Tauranga Bay nedaleko městečka Westport. Cape Foulwind je označován jako nejpřístupnější tulení kolonie na NZ a po 15 minutách chůze jsme tak z vyvýšené terasy sledovali desítky pánů tuleňů, tuleních maminek i malých tuleňků krmících se mateřským mlékem přímo před našima očima. Nebylo to rozhodně poprvé ani naposled, co jsme se tu dostala do bezprostřední blízkosti s těmito nádhernými zvířaty a kdyby mi někdo řekl, že nejčastější zvíře, co na NZ uvidím (kromě ovce a krávy) bude tuleň, asi bych nevěřila J





         Na Foulwind mysu se tuleni válí na skalnatém pobřeží celý rok, většinou ale nejsou na souši moc akční – když vylezou z vody, jsou z chytání šťavnatých rybiček tak unavení, že lehnou na nejbližší kámen a spí jak dudci. Když se okolo něco děje, maximálně otevřou jedno oko. S tuleními miminy je ale jiná. Sledovat je, jak nemotorně hopskají po skalách a hledají cestu, jak se dostat do vody, je fakt sranda. V této kolonii vědci pravidelně monitorují pohyb a stav místních tuleňů, který ukazuje, že během posledních 20 let se počet mláďat snížil o padesát procent. Hlavním důvodem je časté chycení tuleňů do rybářských sítí, do kterých se omylem zamotají a nemohou se včas nad hladinou nadechnout, dalšími nebezpečími je počasí, nemoci, ale také žraloci a kosatky, pro které jsou malí tuleni stejná lahůdka jako pro nás mladé jehněčí.





          Trasa Cape Foulwind Walkway pokračuje další hodinu podél divokého skalnatého pobřeží a my si tak mohli užít další dechberoucí výhledy nejen na rozbouřené moře, ale především na zajímavé skalní útvary, o které se burácející vlny rozbíjeli. Po cestě jsme míjeli směrovník s šipkami ukazujícími, jak je to do jakého města a země daleko, pasoucí se koně a cíl našeho krátkého výletu, bílý maják. Tem v historii zabránil mnoha ztroskotáním a lodním nehodám, které měl tento mys se skalnatým pobřežím a prudkým větrem před jeho vystavením nejednou na svědomí.










Gentle Annie

                Čím víc jsme se na Západním pobřeží přibližovali k severu, tím větší jsme kolem nás vnímali divočinu a izolovanost od civilizace. Scenérie polorozpadlých vesniček a staveních obklopených nejrůznějších harampádím měli velmi zvláštní atmosféru a některé působili tajemně, se sluncem přibližujícím se k obzoru až strašidelně, pár příbytků by si na první pohled zasloužilo i označení „dům hrůzy.“. Protože se ale den chýlil ke konci, nezbývalo nám nic jiného než tady někde najít místo na spaní. Naše aplikace na vyhledávání kempů (Camper mate) nás zavedla do dvou „kempů“, které ale byli oba mimo sezónu zavřené s odpojenou vodou a přivítala nás tu jen osamocená kočka, která asi hodně dlouho nikoho živého neviděla, protože hned vyskočila na naši kapotu a snažila se nám vlézt okýnkem do auta a naříkavě mňoukala, možná měla jen hlad… Po asi hodině beznadějného hledání se kiwi-aura ale opět úspěšně obrátila na naši stranu a uprostřed této bezútěšné krajiny jsme našli oázu klidu a naprosto dokonalé místo – Gentle Annie. 



        V cow shedu (tedy v bývalém krávínu nyní přestavěném na útulnou restauraci) jsme dokonce našli živého člověka – a rovnou dva. Francouze, který tu vařil a týpka z Chicaga, co tu pomáhal s dalšími pracemi, oba tu woofovali a nemohli si to vynachválit. Francouz byl dokonce odhodlaný tu strávit klidně ještě další tři roky. Brzy jsme zjistili dva hlavní důvody – prvním byla mega rychlá neomezená wi-fi zadarmo !!! Poprvé po 8 měsících na Zélandu a tady na konci světa. Později jsme zjistili, že to tu vlastní Američanka (provdaná za  kiwáka), která to tu celé zrekonstruovala, nazdobila a v sezóně tento shed funguje jako normální kavárna a restaurace. Teď jsou tu jen kluci sami, dělají 5 hod denně, vyvařují si francouzské dobrůtky a užívají okolní scenérie. Tu jsme se hned po zapnutí spousty downloadů (abychom  cenného daru lidstva – rychlé wi-fi) vydali obdivovat i my.  Celý kemp totiž leží u naprosto dokonalé pláže, na které jsme akorát chytli krásný západ slunce.





          Gentle Annie nás tak uhranula, že jsme tu strávili celý další den prozkoumáváním jejích krás, skalnatého nespoutaného pobřeží se zlatým pískem, utíkáním přes tříštivými vlnami, prolízáním jeskyně jak vystřižené z nějakého katalogu luxusní dovolené a obdivováním bujných exotických pralesů, které tu rostli stejně samozřejmě jako jehličnaté lesy u nás.








          Třešničkou na dortu byla potom procházka na Gentle Annie Point, kde jsme museli vyřešit quest nějakého místního vtipálka. Ten tu vytvořil  bludiště s cestičkami v místním bujné flóře, tedy exotickém křoví. Prokličkovat tímto labyrintem nám zabralo více času než jsme čekali, protože většina těchto cestiček byla slepá, postupně jsme ale cítili, že se přibližujeme k okraji útesu a pak jsme to uviděli – jeden z nejkrásnějších výhledů, který mi opravdu vyrazil dech a v návalu emocí a záchvatu nádhery jsem byla schopná vypustit jen nějaké sprosté slovo. Co byste na tohle řekli vy...?




Karamea

          Po tomto skvělém odpočinkovém dni, druhém plážovém západu slunce a bohatší o desítku nových filmů na disku, jsme pokračovali směrem na Karameu. Ta je výchozím bodem pro další z devíti Great walks a hlavně nejsevernějším místem, kam se na Západním pobřeží s autem dostanete. Bohužel pár týdnů před naší návštěvou tu řádila ničivá velikonoční vichřice, spíš tedy uragán, který způsobil velké škody nejen v této vesnici, ale také v okolních pralesích, kudy vedou vyhlášené tracky. Na ty jsme se obzvlášť těšili, protože vedou k obrovským jeskynním útvarům, podzemním labyrintům a pitoreskním skalnatým stěnám a převisům, kde se natáčeli například Mordorské brány do Pána prstenů a je to tu opravdu jeskyňářský ráj. Doufali jsme, že alespoň něco už bude zpřístupněné, paní v infocentru nás ale nepotěšila. Se slzami v očích nám líčila jak šílená katastrofa Karameu zasáhla a že to nikdo nechápe, protože tu nikdy moc nefoukala. Až jedno dopoledne o Velikonocích se z ničeho nic do slunečného dne přihnala velká vichřice, která během pouhých dvaceti minut zdevastovala půlku vesnice a okolní lesy poničila tak těžce, že doteď nejsou téměř žádné tracky průchozí – a co hůř ani silnice k nim. Popadané mohutné tropické stromy jsou do sebe totiž tak zaklíněné, že není možné je od sebe oddělit žádným jiným způsobem než silnými výbušninami. DOC tým pracující s těmito výbušninami postupuje pomalu, protože se jedná o obrovské území a stojí to neskutečné peníze. Ne moc dobré načasování, no :/. Prošli jsme se alespoň po krátké trase k obřímu stromu rimu, králi pralesa, který jako jeden z mála tuto vichřici ustál.


          Pak jsme se vydali ještě na jeden kratší track, ale bohužel hned na jeho začátku jsem při procházení přes popadané větve šlápla na schované vosí hnízdo a chytla do nohy hned pět žihadel, která během pár minut tak natekla, že jsme místo plánovaných procházek u Karamei jeli rovnou do kempu u začátku Heaphy tracku, kde jsme čekali do dalšího dne, než mi to trochu splaskne.


Heaphy track

                Heaphy je se svými 82 kilometry nejdelším Great walkem na Jižním ostrově, celý trvá pět až šest dní a trasa vás provede po palmovém pobřeží, skrz subtropické pralesy, kolem vápencových skal přes alpinské travnaté pláně až k horským štítům národního parku Kahurangi. Bohužel je ale jednosměrný a vzhledem k nepropojenosti místních silnic se tak po jeho absolvování ocitnete okolo 450 km cesty od svého auta, kam se musíte nějak dostat a samozřejmě ne zadarmo. Z tohoto důvodu jsme tento track neabsolvovali celý, ale rozhodli se užít si alespoň jeho první a údajně nejkrásnější část.  Hned začátek této slavné tůry nás uchvátil – houpací most (po těch už chodím tak samozřejmě jako po chodníku… kecám, klepou se mi kolena furt J), za kterým se tyčil exotický prales tvořený Nikau palmami a kudy vede krátké kolečko, nazvané Nikau loop. To jsme si prošli ještě před soumrakem a nemohli se dočkat dalšího rána až se zanoříme do buše ještě hloubeji a prozkoumáme další části této původně maorské trasy, kterou cestovatel pan Heaphy poprvé prošel korytem řeky, protože skrz zarostlý prales to tenkrát jaksi nešlo :).  











          Ráno po probuzení se moje noha bohužel neumoudřila, ale na celodenní túru jsme se tak moc těšila, že jsem se rozhodla ji absolvovat i se svou sloní nohou. Zabalili jsme si tedy svačinku do malého baťůžku (jaká příjemná změna nejít Great walk s krosnou J) a vydali se do srdce pralesa. První část nás zavedla skrz buš plnou nejrůznějších exotických dřevin na snovou pláž Scotts beach před kterou jsme byli výstražnou cedulí upozorněni, že moře je někdy tak divoké, že vlny cákají přes cestu. A my jsme se opět dostali na dokonalé místo... jestli má slovo dokonalé ještě nějakou váhu, když to člověk potkává každý den :).











          Hned po tom následoval další nářez Nikau palem, šíleného pralesa, zurčících řek vlévajících se do moře a houpacích mostů. Prostě takovej mazec, že to jedna česká hlava nemůže pobrat J. Ale i když jsem se každých pět minut štípala do ruky, tato scenérie jak vystřižená z dobrodružných příběhů o objevování zapomenutých kmenů někde okolo Amazonky, nikam nemizela a my tam byli uprostřed toho všeho úplně sami.












           Závěrečná část naší cesty (než jsme se otočili a vydali touto nádherou zase zpátky) vedla přes takový malý trackový oříšek – Crayfish point. Toto místo jde totiž projít jen dvě hodiny před a po odlivu a když je rozbouřené moře, ani to ne. Proto je na několika místech na začátku Heaphy tracku detailní časový harmonogram přílivu a odlivu na každý den, my jsme měli štěstí a vyšlo nám to přesně na poledne, takže jsme mohli celou část projít celkem bez problémů a užít si tak nádhernou procházku kolem divokého pobřeží Tasmanova moře a užít si další pohádkové pohledy na palmové písečné pobřeží a snažit se si to všechno v hlavě nějak srovnat a přemýšlet, jestli jde něco takového vůbec někomu, kdo to nezažil popsat a uvědomit si jak obrovskou moc a sílu má fotografie.








            

0 komentářů: