Samoa (2. díl) - Road trip snů začíná

     Peníze budou, my nebudem. Po vzoru tohoto hesla jsme se po roce snění o pohádkových prázdninách uprostřed Pacifiku, rozhodli neskrblit všechny ušetřené peníze domů, vyhodit si z kopýtka a část vinných dolárků proměnit na uskutečnění našich snů. Na konci srpna jsme tedy koupili letenky na Samou a začali se těšit na pořádné dobrodružství, které den ode dne nabývalo reálnějších obrysů. Samoa totiž není jen tak ledajaká dovolenková destinace. Pro nás to byla absolutní exotika a setkání s doposud neznámým a odlišným světem, lidmi a životním stylem. Plus skutečnost, že jsme si tu za za poměrně málo peněz užili opravdu hodně muziky, z těchto deseti dnů udělala dovolenou snů.



Den první 

     Naše samojské dobrodružství začalo, ne zrovna dvakrát slavně, na letišti v Aucklandu. Tady nás čekal první bojový úkol - vyměnit  našetřené novozélandské dolary za samojské tala. Za okýnkem ve směnárně nám kyprá slečna hned nadšeně hlásí, že je Samoánka a přeje nám, ať si to tam strašně moc užijeme. Tak máme radost a doufám, že nám dá v záchvatu nadšení nějaký dobrý kurz. Ovšem částka 1,62 za dolar nás nemile překvapí (středový kurz je ten den 1,93, což je teda sakra rozdíl). To by nám vyšlo tak o tři dny půjčení auta nebo tři noci i s jídlem méně, než jsme počítali. Když se jí nevěřícně ptáme, jestli to myslí vážně, volá svého šéfa, který nám nabídne "extra výhodný" kurz 1,68 a blekotá cosi o vyšším internetovém kurzu, který nikde nedostaneme. Naštvaní si necháme celou transakci vrátit zpátky a odcházíme do vedlejší směnárny... kde je ale kurz stejný! To nám to teda dobře začíná... Nedá se nic dělat, budeme doufat, že na Samoe bude kurz lepší. Horší být každopádně už snad nemůže, takže nemáme co ztratit.

Mapa ostrova Upolu se žlutou trasou naší cesty

     Po odbavení našich super lehkých zavazadel (jak příjemná změna po těžkých krosnách plných outdoorové výbavy) se přemísťujeme do odletové haly s cílovou destinací Apia, hlavní město Samoy. Tady je nám po zběžném mrknutí doleva a doprava hned jasné, že se z nás teď na pár dnů stane opravdová rarita - jsme totiž na rozdíl od všech okolo bílí. Po podrobnějším pátrání nacházíme v davu další asi čtyři bílé páry a jednu novozélandskou rodinku. To je ale ve 170-ti místném letadle vše! Ale protože pořádná exotika a nevšední zážitky jsou přesně to, za čím na Samou jedeme, začínáme si jihopacifické kultury užívat už tady. Smějící se starší paní ověšené obřími květinovými náhrdelníky, ramenatí muži v barevných zavinovacích sukních a roztomilé děti s hnědýma očima, tak hlubokýma, že by se v nich jeden utopil - to vše mi kouzlí úsměv na rtech a nemůžu se dočkat, až tyto neuvěřitelně milé a usměvavé lidi uvidím v jejich domácím prostředí. Jediná věc, při které mi tento úsměv na rtech trochu tuhne, je průměrné BMI posádky našeho letadla -  to je tu totiž hodně nadprůměrné, pod sto kilo se moc dospělých Samoánců nedostane. Nezbývá nám tedy než doufat, že konstruktéři letadla společnosti Virgin Samoa s touto skutečností počítali :). Za chvíli už zapínáme pásy na palubě letadla a sledujeme instruktáž samojských letušek v červených uniformách. Náš let je noční (díky tomu jsme se dostali na cenu 550 NZD za zpáteční letenku) a vede nad temnou hladinou Tichého oceánu, kde toho v noci zrovna moc nesvítí, takže není z okénka moc na co koukat. V žilách nám ale proudí cestovatelský adrenalin, na spaní tedy nemáme pomyšlení, a tak když po čtyřech hodinách letu přistáváme o půl desáté večer (čas je tu o jednu hod dopředu oproti NZ) na jediném samojském letišti Faleolo, jsme už pěkně usezení a unavení (i když nám cestu čas od času zpestřily turbulence, které byly v malém letadle celkem vzrůšo). Talofa Samoa! Tak jsme tady.

Faleolo airport, zdroj: Flicker

     Od okamžiku, kdy se otevřely dveře letadla začala neskutečná zážitková jízda, která skončila až když se za deset dnů za námi letadlové dveře opět zavřeli. Mazec tu byl opravdu všechno. Hned první nádech samojského vzduchu nás nenechává na pochybách, že jsme přistáli kousek od rovníku. Teplota a vlhkost ovzduší odpovídají zhruba podmínkám hodně vyhřátého skleníku, a to už je asi pět hodin po západu slunce. Cestou do letištní haly mi Tomáš říká: "Uvnitř nás určitě uvítaj Samoánci s havajskými květinovými řetězy na krku a budou hrát na banjo." Smějeme se tomu a vstoupujume do haly, kde... hrají a zpívají Samoánci s havajskými květinovými řetězy na krku :-). Tak to zdar, tohle bude fakt sranda :-). Ještě nás celkem udivují informační cedule inzerující bezplatné vyšetření proti třem nejčastějším pohlavním nemocem a další cedule nabádající každý den alespoň 30 minut cvičit a sníst minimálně tři kusy ovoce nebo zeleniny. Očividně je tu ale tato osvěta potřeba. Ihned s napětím spěcháme ke směnárenskému okénku vyměnit naše těžce uchráněné peníze a kurz 1,88 tala (oproti 1,68 v Aucklandu) nám náladu ještě zlepšuje. Rozdíl mezi Novým Zélandem a Samoou nám totiž ušetřil celých 600 tala, což je téměř šestina našich nákladů (každého nás 10 dnů na Samoe stálo 1000 dolarů a to jsme rozhodně nešetřili, dalo by se v pohodě vejít i do 700 NZD).

Samojské tala v plné kráse

     Ani nestíháme pořádně vstřebat, že už jsme opravdu TADY a už se na nás hrne taxikářské šílenství. To tu vypuká po každém příletu  z následujících důvodů:  na Samou přilétá jen pár letadel denně, popř. i týdně; hlavní město Apia leží celých 32 km od letiště, což je téměř půlka délky ostrova; 100 i více tala, které mohou místní za jedinou jízdu do města vydělat, jsou tu obrovské peníze. Mžikem jsme tedy v obležení zkušených taxikářů, kteří nás tahají za rukávy a lámanou angličtinou přesvědčují, že právě jejich taxi je to nejlepší a nejlevnější. Protože ale víme, že smlouvání je tu základní turistická dovednost, trváme na tom, že pod 50 tala (tedy 25 dolarů, ale šlo by usmlouvat i méně) za oba dva nejdeme. Za pár minut už sedíme společně s jednou Italkou a německým párem v dodávce (kdybychom to věděli, řekli bychom si samozřejmě méně) a náš skřípající, hrkající vůz se vydává na cestu. Po krátkém rozhovoru s ostatními pasažéry nám dochází, že opravdu přijíždíme informačně dobře vybaveni a v duchu děkujeme Verči s Honzou za všechny praktické rady, které nám před odletem dali (a rozhodně to není naposledy). Italka totiž kývla na první cenu 50 tala za jednoho, tedy dvojnásobek, co my a mladí Němci se odvážně rozhodli nechat uprostřed noci zavést na úplně druhou stranu ostrova bez toho, aby se s taxikářem o ceně vůbec bavili. Tyhle úvahy ale mizí ihned po opuštěním areálu letiště, protože z divadla, které se začíná odehrávat okolo cesty, mi totálně padá brada na nejnižší čelistní level. Wooow! Kokosové palmy, vlající praporky, pobíhající děti, psi a malí čuníci, osvětlené otevřené chýše plné odpočívajících a bavících se lidí v barevných šátcích... Všechno to jsou pro mě naprosto neuvěřitelné obrazy, kdy si připadám, jak ve stránkách časopisu National Geographic. Tak teď Katka doopravdy cestuje.


     Po zhruba půlhodině této sci-fi jízdy vystupujeme v Apii před hotelem Elissa (odkaz zde), kde máme na naši první samojskou noc předem zabookovaný dvoulůžkový budget pokoj za 70 tala. Na recepci nás vítají dva Samoánci, kteří po nahlášení našeho jména vytahují polorozpadlý sešit, kde pomoci pravítka hledají ve změti přeškrtaných ručně psaných poznámek naši rezervaci. Očividně ji nemůžou najít (přece jen to bylo provedené přes internet, což není jen tak), nedávají na sobě ale nic znát a druhý týpek nás vede skrz různé podivně vypadající chodby na náš pokoj. Ten je samozřejmě velice skromný, ale k naší radosti čistý a dokonce s větrákem (po první noci nám dochází, že tady větrák není bonus, ale základní výbava jakékoliv místnosti nutná k přežití a jediné možné pyžamo je žádné). Naposledy jsme jedli asi před 8 hodinami na Novém Zélandu, naše žaludky se tedy už hlučně hlásí o své potřeby, a tak ještě vyrážíme do ulic najít něco k snědku. To se ale v tuto noční hodinu ukazuje jako pěkný oříšek. Po téměř hodině hledání ČEHOKOLIV vcházíme rezignovaně do jediného mekáče na Samoe. Během pojídání twistera a hranolek tu s úžasem pozorujeme nádherné samojské slečny nastrojené v barevných šatech s obrovskými květinami ve vlasech a já přemítám nad tím, proč vlastně v Čechách krásný mladý holky chodí oblékané většinou v černé a šedé barvě. Nejvýraznější zvukovou kulisou je tu všudypřítomný smích, Samoánci se totiž smějí všemu a pořád, a tak nás i toto nutné mekáčské zlo nabíjí kromě nezdravých kilojoulů i pozitivní energií. Cestou do hotelu nás zdraví  a povídají si s námi náhodní kolemjdoucí a my se už nemůžeme dočkat rána, kdy na tohle všechno začne svítit sluníčko a uvidíme Samou v sytých barvách.

centrum Apie


Den druhý

     Na Novém Zélandu se nikam nespěchá a na všechno je čas. Na Samoe to platí dvojnásob (což už je tempo pro běžného Evropana téměř nepředstavitelné). Proto si ráno pěkně pospáváme a z hotelu Elissa se v klídku odcheck-outujeme až ve čtvrt na 12 ( i když oficiální check-out je v 11, ale tady se opravdu na nějaké veličiny západního světa, jako je čas, nehraje). Stíháme se tedy dopoledne ještě v klídku projít po Apii, dáváme si na snídani palačinky s čerstvým šťavnatým ovocem a kupujeme na bleším trhu základní turistické vybavení. Tím jsou slamáky, ovívátka z palmových listů a samozřejmě nepostradatelná zapichovací kytka do vlasů, bez které jako byste tu holky nebyly :-). Apijský bleší trh je zážitkem sám o sobě, je tu snad stovka stánků, ve kterých místní prodávají nejrůznější suvenýry od náušnic z kokosových skořápek, výrobků z palmových listů, vyřezávaných želviček a klíčenek až po trička, květované šaty a samozřejmě nejzásadnější samojský produkt - šátky lava lava. Ty tu nosí muži i ženy, buď jako sukně či šaty, ale poslouží i jako plavky, přikrývky, tašky a mají asi tisíc dalších využití. Základním motivem jsou barevné květy a všechny jsou vyráběné a tištěné u místních doma a (nejen) v Apii nám je nabízejí doslova na každém kroku. Při koupi mé lava lava se dokonce dostávám do nechtěné situace, kdy si chci od jedné paní koupit tento šátek. V tu chvíli se ke mně sbíhá spousta dalších lidí, rozdělávají šátky a za chvíli kolem mě poletuje záplava šátků a já už ztrácím přehled, kdo vlastně, který nabízí. Jeden si tedy kupuji od pána, kterého považuji za manžela té paní, co mi šátek nabídla jako první. Očividně to ale její manžel není, protože je pěkně naštvaná a kdyby byla chlap, asi bych podle výrazu v jejím obličeji dostala do držky :-). Přeci jen jeden šátek tu může nakrmit celou rodinu...

Flea market, Apia


     Apia je velká městká džungle, slovo městká je tu ale potřeba brát hodně s nadsázkou (žije tu 38 000 lidí). Chudoba a špína tu číhají na každém rohu, ale upravené záhony exotický rostlin, vysoké palmy a nekonečná modř blízkého moře výsledný dojem celkem vylepšují. Dominantou tohoto města je krásná bílo modrá katedrála (Immaculate Conception of Mary Cathedral). Co se týče dopravy, je to fakt blázinec - pokud si myslíte, že Italové neumí řídit, Samoané je zajisté trumfnou. Pokud tu jsou stanovena nějaká silniční pravidla, očividně jen proto, aby bylo, co porušovat. Tomu moc nepřidá skutečnost. že se tu ještě do roku 2009 řídilo na pravé straně a ne všichni si dodnes na levou zvykli (na spoustě cest jsou ještě cedule v protisměru a ani auto řítící se proti vám ve stejném pruhu není velkou výjimkou).

Mary Cathedral, Apia

     Jak jsem už psala v úvodním článku, rozhodli jsme se náš pobyt nestrávit v komfortu hotelového resortu. Samou jsme si chceme celou projet a strávit každý den a noc na jiném místě. Pro uskutečnění tohoto plánu tedy musíme obstarat jednu zásadní věc - auto. To se na doporučení vydáváme půjčit do společnosti Samoana rentals (sídlící až na úplném konci města). Tady nás opět odzbrojuje naprosto pohodový přístup majitelů, kteří s námi jednají, jak kdyby nám půjčovali koloběžku, ne auto. Pro řízení na Samoe potřebujete samojský řidičák, který vám bez problému vyřídí v každé půjčovně za 20 tala (stačí předložit český řidičák a vysvětlit, co které slovo znamená:-)). My dostáváme k užívání krásnou černou téměř novou Hunday i30 za 120 tala na den (24 hodin). Půjčujeme si ji tedy na dva dny, vyzvedáváme v hotelu naše baťůžky a ... během asi tří vteřin se spouští nefalšovaný tropický liják- Ten má jednu velkou nevýhodu oproti lijákům evropským - nejde se před ním schovat do auta.  Proč? Protože v autě je takové vedro a dusno, že bez otevřených okýnek to nedáte a déšť je tak prudký, že byste měli za chvíli pod pedály kaluž. Máte tedy dvě možnosti - zůstat venku a být mokří od deště nebo zalézt do auta a být mokří potem. V některé dny je tu dokonce takový hic, že to jde i dohromady - moknete venku a u toho se potíte :-).  Naštěstí, jak za chvíli zjišťujeme, na Samoe žádný déšť (alespoň v období sucha) netrvá příliš dlouho a za chvíli vždy vyleze sluníčko, které vše usuší  co by dup. Už další den tedy přestáváme nějaké zmoknutí naprosto řešit, takže po týdnu tady můžeme se stoprocentní jistotou prohlásit, že nejsme z cukru. Déšť se slunkem se tu během dne prostřídají klidně i dvacetkrát. Jakmile tedy dneska začíná slunce zase žhnout, zažeháváme motor naší nové káry (paradoxně kompletované v Česku) a vyjíždíme na pohádkový road trip podél pobřeží ostrova Upolu. 



     Pod pojmem pohádka si jdou představovat různé věci. Já za tímto slovem vnímám něco tak krásného, až to nemůže být reálné. Svobodu a bezstarostnost, naprosto čistý vzduch, exotické rostliny všech možných tvarů a barev. Šplouchání tyrkysových vln podél pláží tak opuštěných a dechberoucích, že máte strach do jejich zlatavého písku otisknout svou stopu. Tohle vše se začíná míhat před předním sklem našeho auta, prostě jedno neuvěřitelné barevné snové divadlo. Nejsme ale jedinými účastníky tohoto představení a na scéně se brzy objevují domorodci. Samoané jsou nejspokojenější, nejveselejší a nejkrásnější lidé, jaké jsem kdy viděla. Jsou tak šťastní, že úplně září a tato šťastná aura se dotkne každého v jejich blízkosti, tedy i nás. Celou cestu se tedy smějeme od ucha k uchu a odpovídáme na pozdravy a volání, které nám věnuje opravdu KAŽDÝ, koho potkáváme - od batolat, co se zrovna učí chodit až po stařenky, které už skoro chodit nemohou. Nikoho by ani nenapadlo nezvednout ruku, nepozdravit a nevyslat nám hřejivý úsměv, i když okolo jen projíždíme v autě.



     Celý ostrov Upolu je obehnán jednou (a také jedinou) silnicí a vesnice jsou postaveny okolo těchto cest stylem, že kde začíná jedna, končí druhá. Je tedy prakticky nemožné jet nějakou velkou rychlostí (a kdo by vůbec chtěl, když nevíte, na co dřív koukat?). Pod kola vám stále běhají slepice, prasata, krávy, ale i děti, kterých je tady opravdu požehnaně, takže třicítka, maximální povolená rychlost, tu má moc dobrý důvod. Prasata tu nejsou tak pěkně hlaďoučká a růžovoučká jako u nás, ale pěkně chlupatá a ošklivá (ty úplně malinký trošku roztomilosti mají). Srazit takové prase (ze kterého se mnohdy nají celá vesnice) může mít totiž velmi nepříjemné následky a průvodci doporučují z místa neprodleně ujet a už nikdy se do dané vesnice  nevracet. 




     Po asi hodince jízdy tímhle rájem (myslím, že Samoa by se tak opravu měla jmenovat - pěkně s velkým R!) se ocitáme u první placené turistické atrakce. Ty na Samoe fungují následujícím způsobem: každý kousek půdy někomu patří, atrakce jsou tudíž vždy na pozemku někoho a ten někdo to moc dobře ví a tak za to vybírá penízky. Ale neděste se, není to moc. Většinou 5 tala (cca 60 Kč), na extra vyhlášené atrakce 10 nebo 20 tala. Někdy je to vážně otravné, když jen zastavíte na pláži, chcete udělat pár fotek a pokračovat dál, a hned u vás někdo stojí a chce peníze. Když si ale uvědomíte, že tyto peníze jdou doopravdy do kapsy jen tomu člověku, kterému je dáváte a pár tala pro ně má mnohem větší hodnotu než pro vás, tak vás to tolik netrápí. Trochu větším oříškem je někdy tyto turistické zajímavosti najít. Nejste totiž na Zélandu, aby vás už z dálky vítala důvěrně známá DOC cedule. Na Samoe si každý dělá ceduli vlastní, která je napsaná nejrůznější barvou na nejrůznějším materiálu nejrůznějším písmem a je umístěna různě vysoko a různě daleko od silnice. Po dvou vraceních se na stejné místo tedy nacházíme naši první turistickou zastávku, vodopád Falefa. Ten stéká ze skály, nad kterou je silniční most, který podívanou poněkud kazí. Takže vodopády jsou spíše zajímavé než krásné (těch krásných jsme si ale užili o to víc další dny). Mnohem víc nás ale na tomto místě upoutala krásná barevná tropická zahrada, kterou k nim musíme projít a pak nádheré zátiší s rybářem plavícím se v kánoi po ústí řeky Falefa do moře. 




     Začíná nám docházet, že tady to bude asi vždycky více atrakcí v jednom vzhledem k tomu, že pro nás je tu zajímavé úplně, ale úplně všechno :-). Naše další cesta se kopíruje severní pobřeží Upolu (směrem k Tapuivi Ponit) bujným deštným pralesem hrajícím všemi odstíny zelené, jaké si jen dokážete představit. Za krátkou chvíli začínáme pozvolna stoupat a vzápětí se před námi otevevírají skvostné výhledy na nádherné upulské pobřeží. Tak to jo! Tohle je fakt nádhera! Opravdu máme problém uvěřit, že se nám to nezdá... že na tomto místě opravdu fyzicky jsme! Pro jistotu se několikrát vzájemně štípeme do rukou, ale okolní dechberoucí kulisy nemizejí a my se nadále kocháme, kocháme a kocháme....



   Z nepřetržitého kochání nás vytrhává až konec asfaltové silnice, která se pod úpatím hory Mt. Fao napojuje na vozovku poněkud terénějšího rázu. Ta už se našeme Hyundai tolik nelíbí, ale nevzdáváme to a za odměnu v těchto opuštěných končinách nečekaně narážíme na odlehlou vesnici. Tady už je opravdu bylo vidět, že místní obyvatelé na turisty moc zvyklí nejsou. Po chvíli rozhlížení se po této chudé vesnici s pár polorozbořenými chatrčemi se za námi odvažuje přijít podívat pár dětí a jeden pes. Chvíli si s nimi povídáme (spíš my mluvíme a oni se smějí a něco vykřikují v samojštině). Protože tu cesta končí, otáčíme auto a jedeme zelenou buší zase zpátky na "hlavní" silnici.




     Brzy nám začíná docházet pití, které máme ještě z Apie. Voda z kohoutku tu je "bělošskému-zažívání-nebezpečná" a tak zastavujeme u nejbližšího obchůdku. Ty jsou tu v každé vesnici, takže podél cesty je míjíte neustále (jen bacha - v neděli jsou zavřené). Jsou to vlastně takové otevřené stánky vzhledem se podobající našim bufetům, s tím rozdílem, že uvnitř nenajdete žádné teplé jídlo - jen balené pití a různé tyčinky, krekry, brambůrky nebo zmrzlinu. Žízeň můžete zahnat buď čistou vodou (5 tala za půl litru) nebo oldschoolovými litrovými sklěněnými lahvemi s Coca colou či Spritem (3-4 tala za litr). Ano, počítáte správně - obyčejná voda je tu opravdu o tolik dražší než sladké brče (ale Cola tu chutná výborně, to zase musím nechat). Tahle skutečnost určitě boji proti obezitě místních nepomůže... Dalším problémem s pitím je, že když ho necháte nějakou dobu v autě, začne se přibližovat teplotě varu (další bod plus pro sladkou colu a sprite, které jsou ve skle přece jen lépe izolovány než čistá voda v mini petce). Kupujeme si tedy dvě Coly a jednu vodu a povídáme si s paní na stánku. Všechny, koho tu potkáváme, strašně zajímá odkud jsme a jak se nám tu líbí. Většinou nás považují za Novozélanďany a slovo Europe jim moc neříká...


      S doplněnými tekutinami se pomalu blížíme ke zlatému hřebu dnešného dne - známé Lalomanu beach, která je samojskou ikonou a byla Lonely Planet oceněna jako jedna z Top 10 nejkrásnějších pláží na světě. A oprávněně! Bělostný písek svádějící do něj zabořit své prsty, pobřeží lemované palmami, tyrkysové moře plné korálů lákající k prozkoumání se šnorchlem, v dálce divoké vlny vyzývající odvážné surfaře a nedaleký ostrov Nu´utele, který celé scenérii dominuje.

Lalomanu beach



    Plní nadšení vcházíme do místního venkovního baru, kde si objednáváme koktejl (provizorně umíchaný z těch ingrediencí, co jsou zrovna k mání) a sedáme si  na terásku s tím nejkrásnějším výhledem, jaký si můžeme přát. Fakt pecka! Zatím to vypadá, že to tu bude pecka za peckou (a já budu muset obohatit mou slovní zásobu superlativů, protože jsme teprve u prvního dne). Po dopití drinku (cenové rozpětí je tu 5 - 20 tala za míchaný nápoj) jdeme znásilnit bílý písek svými chodidly a proběhnout se po palmách. Čtete dobře, palmy na této pláži totiž nerostou vzhůru, ale bokem. A tak je možné je vyběhnout až nahoru ke kokosům. To ovšem jen s notnou dávkou odvahy, kterou v našem páru prokázuje jen Tomáš, já se v půlce zastavuji a nemůžu pokračovat nahoru ani dolů :-). A tak běháme po pláži, řádíme ve vlnách, skáčeme po palmách... 



     Jediné, co nás trochu mrzí, je počasí. Na to, že má být období sucha, tak je hodně zataženo a prší nějak moc často (později se dozvídáme, že takhle bývá opravdu spíše v období dešťů). Na pláži Lalomanu čekáme na západ slunce a pozorujeme děti, jak si na blízkém hřišti hrají fotbal a mezi nimi pobíhají malá prasata. Na protější straně silnice také vidíme bagry, jak se snaží zpevnit sesypanou půdu z přiléhajícího svahu (českého bezpečáka by při tomto pohledu určitě trefil šlak). Jsou to ještě následky ničiví vlny tsunami, která celou vesnici Lalomanu smetla v roce 2009 se zemí.



    I když jsme v tropickém ráji a vše se tu tváří, jak kdyby byla půlka léta, slunce tu teď zapadá po páté hodině večer, stejně jako na NZ a tak je potřeba někde složit hlavu. A kam ji na těchto ostrovech složit jinam než do tradiční samojské fale. Fale je vlastně taková úplně jednoduchá chýše, jejíž konstrukce a podlaha je vyrobená ze dřeva, střecha z banánových listů a rákosu a místo stěn jsou po celém obvodu stahovací "žaluzie" z palmových listů. Přes den slouží jako slunečníky, pod kterými můžete relaxovat a v noci jako ložnice, kam vám majitelka ubytování obstará matrace s polštáři, povlečením a (nepostradatelnou!) moskytiérou. Fales jsou nejtradičnějším a podle nás nejlepším způsobem, jak na Samoe bydlet. Po pobřeží obou ostrovů najdete desítky malých rezidencí s těmito jednoduchými domečky, o které se vždy stará nějaká místní rodina. Za 60 - 70 tala tu můžete strávit noc (i den) a máte to včetně snídaně a večeře (někdy i oběd) - vše samozřejmě z výhradně místní produkce. Plus to, že peníze dáváte přímo samojským rodinám, se kterými se vždy seznámíte a nakouknete tak do jejich způsobu života a kultury, z nás udělala obrovské fanoušky tohoto způsobu bydlení. Naše první fales jsou Fao fao, cca 15 min za pláží Lalomanu, které mají dokonce i své webové stránky (http://beachfalesamoa.com)! Součástí je vždy i jídelna, kde nás vítá jaká jiná než velká a veselá Samoánka a žádá nás o zápis do knihy hostů (ten slouží vlastně jako smlouva a doklad v jednom). Každý jí platíme 70 tala a po chvíli čekání, než nám vše nachystají, se necháváme zavést do našeho samoánského domečku.Je to láska na první pohled. Nejlepší ubytování ever, posuďte sami.




     Po chvíli lebedění na našem plážovém pokoji, kde je možné přímo z postele skočit téměř do vody, jsme zavoláni na večeři. Tedy spíše na hostinu -  asi tři spojené velké stoly plné jídla, ale jakého! Výběr toho nejlepšího, co Samoa nabízí - čerstvá papája, ananas, chlebovník, kokos, ryby dnes vylovené z moře, různé kuřecí směsi, pečené hovězí, nejrůznější moučníky... Fakt se snažím najít pro toto místo lepší slovo než  ráj, ale nenacházím. Každopádně chápu jednoho kiwáka, který sem jezdí každý rok a vždycky za dva měsíce přibere 10 kilo :-). Takhle jsme se tu totiž cpali každý den a ještě samozřejmě vydatné snídaně... Každé fales vaří něco trochu jiného a tak to tu byla opravdová gastroturistika. Skvělá věc je také, že rodina vaří to stejné i pro sebe a až se mi hosté najíme, zasednou k večerní tabuli oni. Můžete si být tedy jistí, že vám nic špatného nenaservírují, jako třeba v jednom nedalekém hotelu, kde se všichni hosté totálně po*** z nedovařeného kuřete, jak nám po večeři líčí dvě Němky.



     Po večeři nás čekají ještě dva úkoly - přeparkovat auta zpod kokosové palmy, protože jsme poučeni, že jakmile začne foukat, tak kokosy padají auto neauto a nebyly bychom první, komu kokos vysklil přední sklo. Druhou večerní výzvou je samoánská sprcha. Na tu se samozřejmě každý den totálně propocení a plní písku těšíte, jak mimino na dudlík. Rozhodně se tu ale nedočkáte ani sprchové hlavice ani regulátoru teploty, vždy je tu jen studený čurůček ze zdi, ale víte co? Vůbec to nevadí. Teplá voda je to poslední, co byste na sebe v tom parnu chtěli pouštět a opět to patří k samojskému koloritu. Když už se zdá, že dobrodružství dnešního nabitého dne končí a začínám se převlékat ke spaní, objeví se najednou v našem okně (tedy nezatáhlé stěně) mladý Samoánec. Chvíli na mě jen kouká a usmívá se (asi protože jsem zrovna uprostřed převlékání jen ve spodním prádle) a pak se snaží si se mnou lámanou angličtinou povídat. Pořád se ptá na mého manžela a když mu vysvětlím, že to není manžel, ale boyfriend, zasvítí mu oči a zve mě, ať se s ním jdu při měsíčku projít na pláž. Když po 15 minutách stále odmítám, vzdá to. Ještě ten večer se v průvodci dočtu, že si mladé ženy mají dávat pozor na některé samoánské muže, kteří pod vlivem amerických filmů pro dospělé snadno žijí v přesvědčení, že všechny bílé ženy jsou podobně rozdavačné. Fíha! Od této chvíle tedy vždy raději říkáme, že jsme manželé :-). Později také zjišťujeme, že pro tak radikální křesťany, jako jsou Samoané je nepochopitelné, aby žena žila a sdílela matraci ve fale s mužem, který není její manžel. Usínáme při zvuku šplouchajících vln asi dva metry od naší postele a těšíme se, co nám přinese další den...


  • A na to se můžete těšit zase v dalším článku :-).


2 komentáře:

  1. To naozaj zneje ako Raj na zemi. o)

    Anna
    www.flostenparadise.com

    OdpovědětVymazat
  2. No, vypadá to parádně. No, mě zase málem nevyšlo půjčení auta, které jsem si myslela, že bude pohodové. Ale nakonec to klaplo, i díky super autopůjčovně http://www.ofran.cz/1005-cs/Ofran.aspx jsme se nějak domluvili.

    OdpovědětVymazat