Samoa (3. díl) - To nejlepší z ostrova Upolu

     Představte si noc na místě, kde vás na čele šimrá mořská sůl a čich vám dráždí vůně kokosové palmy, která stojí hned vedle vaší postele. Představte si noc na izolovaném ostrově uprostřed Pacifiku, kde nejste zavření v hotelovém pokoji a hladina oceánu šumí tak blízko, že se tento zvuk stává součástí vašich snů. Pohádka? Kdepak, přesně taková byla naše první noc v samojské fale, dřevěné chýši na pláži se stěnami z palmových listů. Přiznávám, že to nebyl úplně klidný spánek, je to přece jen trochu nezvyk, když vám takhle hlasitě šplouchají kousek od ucha vlny. Na druhou stranu, kdybyste měli napsat seznam nejhorších rušičů spánku, jaké místo by zabíralo šplouchání mořských vln :) ?


Den třetí

     Hned po ranním slalomu mezi krabími klepety a následné šipce do nekonečného tyrkysu před naší falou nás čeká v jídelně dokonalá tropická snídaně. Papája, kokos, banány, pomeranče, meloun, ananas, které si ještě ani nestihli zvyknout, že nevisí na stromě a už nám jejich sladká šťáva stéká po bradě. Mňam! Dneska máme nabitý program, takže se po krátkém ranním chillování na pláži loučíme s našimi domácími, děkujeme za pohádkové pohoštění a se slunečními paprsky v zádech vyrážíme podél jižního pobřeží ostrova Upolu vstříc dalším zážitkům. První nás čekají hned v nedaleké vesničce Lotofaga, kde má padat jeden z nejkrásnějších samojských vodopádů. Bezzubému, ale o to více se smějícímu Samoánci tedy platíme 5 tala a už se procházíme nádhernou zahradou osázenou exotickými květinami pro nás naprosto neznámých odstínů červené a růžové a spoustou dalších neidentifikovatelných barev. Z dálky už slyšíme šumění vody, které nám napovídá, že tentokrát to nebude jen tak ledajaký vodopádek. A taky že není! Majestátnost tohoto 55 metrů vysokého velikána nás dostává do kolen. Vážně nádhera! Vodopádů jsme na Novém Zélandu viděli spoustu, ale poprvé máme tu čest spatřit proud křišťálové vody padající ze skály v tropickém prostředí takto neuvěřitelně zarostlé džungle. Exotická zeleň tu tvoří doslova peřinu na celém údolí a pokrývá i svahy tyčící se nad stékající říčkou. Jak kdyby to tu místní bohové přehnali s hnojivem :).






     Dneska s námi sluníčko moc nekamarádí a tvrdohlavě se schovává za mraky, ze kterých každou chvíli padá déšť. Nenecháváme se odradit a parkujeme ve vesničce Lotofaga u druhé velké atrakce. Tou je všude zobrazovaná To Sua Ocean Trench, další slavná samojská ikona. Jedná se o obrovskou 30 metrů hlubokou jámu, která vznikla propadem půdy. Protože k tomuto sesuvu došlo pár metrů od moře, na jejím dně se mísí podzemní sladká a mořská slaná voda. U vstupu platíme 15 tala a vcházíme do krásně udržovaného zahradního areálu upraveného pro relaxování turistů. V podstatě je to takový samojský plavecký areál. Místo kachličkové podlahy tu však najdete bujnou tropickou vegetaci všemožných tvarů a barev, úlohu plastových lehátek plní dřevěné fale, chlorový smrádek nahrazuje vůně vlhké trávy, a při sušení si vlasů ručníkem můžete sledovat, jak se divoké vlny tříští o skalnaté pobřeží pod vámi.



     A ještě jeden důležitý rozdíl - nemůžete se tu jen tak promenádovat v plavkách, jako u nás. Platí tu totiž přísný zákaz pohybu (JEN) v plavkách mimo samotnou koupací jámu. Tato skutečnost může být pro spoustu turistů z civilizovanějšího světa (včetně mě) poněkud překvapivá, a tak bych ji ráda trochu osvětlila. I já jsem si totiž s vidinou dovolené v tropickém ráji s sebou nabalila kraťásky, tílečka, minišatičky a po roce na chladném Zélandu se těšila, jak se tu v nich budu producírovat a chytat bronz. Hned po příjezdu na letiště jsem se ale v informačním letáku dočetla, že je tu zakázáno chodit v plavkách na veřejnosti a brzy si začala všímat zvláštních pohledů na moje (na místní poměry hodně bílé) nohy v kraťáskách a odhalené bříško. Po pár dnech a rozhovorech s místními jsem už nosila šátek lava lava omotaný kolem sebe stejně jako místní. Samoané jsou totiž radikální křesťané a takovéto odhalování na veřejnosti je pro ně většinou nepřípustné. Zahalení v šátku či volném tričku se chodí i koupat (viz. fotka). Postupem času mi také došlo, že pro místní muže je velké pozdvižení už jen to, že vidí bělošku a chodit před nimi odhalená tak, jak by si místní ženy nedovolily, je svým způsobem vlastně neúcta k nim. Takže ať žijí šátky lava lava, které jsou v tomto vedru ve výsledku mnohem příjemnější než těsné mini hadříky.


     Teď ale zpátky k našemu To Sua Trench bazénu. Náš plavecký úbor tedy zahalujeme do ručníků, využíváme škvíry v dešťových mracích, kdy na nás jedním okem vykukuje sluníčko a upalujeme do jámy lvové, tedy plavecké. Ukázkovou šipku do vody jsem ani neplánovala, ale že budu mít problém se k vodě vůbec dostat, to taky ne. K vodní hladině totiž vede dlouhatánský a pořádně prudký žebřík, takže při scházení se mi trochu třepou kolena a pod nohy se raději vůbec nedívám. Je to opravdu výška! Za chvíli už mě na špičkách zalechtá průzračně modrá hladina, můžu odhodit ručník a ponořit se do teplounké sladko-slané vody. Jsme tu při odlivu, takže uprostřed jámy je nám voda jen do pasu, na okrajích je potom hlubší. Po pár tempech zjišťujeme, že tu nejsme sami. Plaveme totiž mezi spoustou tyrkysových a svítivě žlutých rybiček! A na skalnatých stěnách se občas zalesknou i krabí klepeta... Když se natáhneme na znak, máme před sebou opravdovou podívanou. Jícen skalnaté jámy se kolem nás svírá jako tygří tlama, z jejích okrajů visí lijány a nahoře ústí v nebeskou modř (dneska spíš strakatou šeď). Člověk by klidně ležel natažený celý den na hladině a jen koukal na tuhle nádheru. Zkušenější potápěči mají dokonce možnost z této jámy proplavat podzemní jeskyní až do moře. Prostě nejvíc fancy bazén, jaký si umíte představit :).  Další atrakce tedy získává - tradááá - pět z pěti hvězdiček :).





     Další krátkou zastávkou je Vailimu beach, nádherná korálová pláž s vodou tak tyrkysovou, že i sám tyrkys by se cítil zahanben. Místní fale tu mají i vlastní bar, dáváme si tedy každý jeden čerstvý kokos (obsluhuje nás tu nezvykle blonďatý Australan) a brčkem srkáme lahodnou ledovou vodu, která se v průběhu zrání nasrážela v této chlupaté skořápce. Tomu říkám osvěžení - mojito se může jít zahrabat!
    





     Nečekaným zlatým hřebem dnešního dne se ale stává až coastal walk, tedy pobřežní procházka v Národním Parku O Le Pupu Pu´e. Součástí tohoto parku jsou i malebné kaskádovité vodopády Togitogiga Falls, které jsme ale kvůli stále otravujícímu dešti jen rychle okoukli a běželi se schovat do auta. O to víc jsme si pak užili zmiňovanou pobřežní tůru, jejíž absolvování je jakožto součást národního parku zdarma. Pokud sem zamíříte, nenechte se odradit nekonečně dlouhou kamenitou cestou, která se line pralesem k pobřeží opravdu dlouho, trpělivost se vyplatí. Odměnou za ni nám je luxusní podvečerní procházka po lávovém pobřeží, kde jsme mohli s trochou představivosti cítit, jak horká láva před léty stékala do moře a tvarovala tyto vysoké břehy. Ty jsou lemovány pandánovým pralesem. Pandán je strom, jehož tlusté kořeny sahají až do půlky jeho výšky a vypadá tak, jakoby měl spoustu noh. V oceánské historii měl spoustu významných využití - od jedlých plodů, přes léčivé účinky a vlákna používaná jako dentální nit až po pletení košů a rohoží z jeho listů a využívání dřeva ke stavebním konstrukcím a kánoím. Největším nářezem jsou tu ale mocné bouřící vlny, které se tříští o lávové břehy s takovou vervou, že kolikrát neslyšíme vlastního slova a musíme před některými extra velkými kousky utíkat, aby nás nesprchly i s foťákem. Odvážně pokračujeme stále dál podél pobřeží a najednou nás potkává zcela nové cestovatelská zkušenost - najednou spatřujeme něco tak krásného a nečekaného, že se toho leknueme! Přímo před námi se z mořským hlubin noří obrovský skalnatý lávový most, který se tváří, jako kdyby takovéto útvary stály v moři úplně běžně. Cvakáme foťáky jak smyslů zbavení a o pár minut později se dostáváme k nejzazšímu bodu této procházky - velkému lávovému poli. Odsud jdou v dálce vidět ostrovy Nu´usafe´e a Nu´utele, a také se tu poprvé setkáváme s příbojovými blowholes, tedy mořskými gejzíry, které při přílivu stříkají skrz díry v lávovém útesu. Celá tůra má podle průvodce trvat necelou hodinu, my jsme ale z tohoto extrémně fotogenického místa tak unešení, že tu trávíme hodiny alespoň dvě. Toma to tu nakonec stojí i jeho frajerský slaměný klobouk, který mu silný vichr z bouřícího přílivu strhává do divokých vln pod námi. Skromná daň za takové zážitky (to se mi to píše, když to nebyl můj slamáček;)).






     Protože jsme se u lávových útesů trochu zdrželi, soumrak nám už začíná šlapat na paty a tak vyhlížíme nějakou ceduli s nápisem "beach fale", kde bychom mohli dnes přenocovat. Naše prosby jsou zanedlouho vyslyšeny a my vjíždíme do skromného areálku Sina PJ beach fale. Tady nás vítá milá (hubená!) samoánka, ukazuje nám fale, které mají tentokrát betonovou podlahu a pevné dřevěné stěny, tudíž nejsou tak útulné, jak ve Fao Fao. Protože už je ale téměř tma a paní působí moc příjemným skromným dojmem, platíme 60 tala a stěhujeme si našich pár švestek dovnitř fale. Ukazuje se, že jsme jediní návštěvníci a po setmění už asi nikoho nečekali. Paní totiž burcuje celou rodinu, manžel jede s babičkou přes celý ostrov do Apie nakoupit něco pro nás na večeři a děti nám mezitím servírují čaj z čerstvých citronových listů. Představují nám náctiletého Japonce, který u nich žije na home stay v rámci jakéhosi výměnného programu. Chvíli si povídáme a dáváme si v jídelně nabít baterky do foťáků. Za chvíli se nám už servíruje coconut curry s papájou, olizujeme se až za ušima a užíváme si pohostinnosti této skromné rodiny. Pan domácí nám dokonce ukazuje, jak vyjíst mořského ježka, aniž by se popíchal o bodliny. Když ho vidíme, jak vyplivuje ostré bodliny z pusy, uznale pokyvujeme hlavou, ale zkoušet to asi raději nebudeme :). Kolem osmé přejeme rodině dobrou noc a zůstáváme v jídelně plánovat další den. V tom se najednou z ničeho nic zvedne prudký vítr a spustí se slejvák, jako z konve. Doslova padají trakaře, kokosy a chvíli se bojíme, abychom neodfoukli s celou jídelnou. Jak kdyby na nás někdo nahoře chrstal jeden obří kýbl vody za druhým, během pěti minut se příjezdová cesta mění na řeku a my začínáme skutečně rozumět pojmu tropický liják... až se mi z jeho síly dělá husí kůže. Jakmile déšť trochu ustane, jdeme na kutě a necháváme si zdát o dnešním zážitky nabitém dni... Co nás čeká zítra?




0 komentářů: