Samoa (5. díl) - Kokosy bez sněhu

     Na Samoe, tropickém ostrově uprostřed Tichého oceánu, jsme strávili už pět pohádkových dnů. Koupali jsme se v tyrkysovém moři i lávové jámě, pili z čerstvých kokosů, potápěli se k obřím škeblím, lezli po palmách i k hlavám vodopádů uprostřed džungle. Zdálo by se, že na jednu dovolenou je toho už až až. My ale ještě zdaleka nekončíme, náš exotický road trip je teprve v půlce a další dobrodružství tohoto Ostrova pokladů před námi...



Den šestý
    
     Náš dnešní pohádkový poznávací zájezd začíná v zátoce Virgin Cove. Dostat se sem je celkem oříšek, cesta je hodně hrbolatá a plná palmových listů a kokosů. Snažíme se dojet co nejdál, ale cestu nám nečekaně zkříží přílivové vlny, které v jedné zatáčce šplouchají až přes cestu. Na takovýhle písečný brod není náš malý Hyundai stavěný, a tak obhlídku Virgin Cove zahajujeme už tady. Tato zátoka je divoká, nespoutaná, a přesto (jak název napovídá) panensky krásná. Nevadilo by mi začínat každé ráno takovouto procházkou :). 



     Během dalších kilometrů ve vypečeném autě dostáváme z okolního horka pořádného sušáka a protože se kokosy staly naším nejoblíbenějším nápojem, zastavujeme na nejbližší výzvu: "Coconut, please!", kterou na nás pořvávají všudypřítomné děti. Kokos od nich stojí jen dvě tala (na rozdíl od 5 tala v restauraci) a když hezky poprosíme, nejenže nám ho rozseknou, ale po vypití dokonce lžičkou vydlabou bílou dužinu, takže máme ještě výživnou sváču. Dalším naším cílem je Agonia Black Sand Beach, u hlavní silnice platíme chlapíkům 10 tala na osobu a vydáváme se na nejstrastiplnější cestu po místní "vozovce". Ta je tu ale v tak šíleném stavu, že i Willys džíp by tu měl problém. Po několika nepříjemných nárazech a ještě nepříjemnějších zvucích z podvozku, to vzdáváme - tohle fakt neprojedem a modlíme se, aby nás chudák Hyndai ještě někam dovezl... Chlapíci u silnice moc nechápou, že každý auto není na tuhle cestu stavěný, ale po chvíli vysvětlování nám ochotně vrací peníze. Škoda, tahle pláž prý vážně stojí za to. 
   
    Odpoledne už chtě-nechtě míříme zpátky do Apie vrátit auto. Po cestě se ještě zastavujeme u Bahdai temple, univerzálního modlitebního chrámu pro všechny náboženství světa. O kousek dál stojí muzeum Roberta Luise Stevensona, skotského spisovatele, kterého jeho pobyt na Samoe inspiroval při psaní světoznámé knihy Ostrov pokladů. Součástí je také krásná botanická zahrada Vailima, kde se procházíme pod obrovskými stromy porostlými lijánanami na jejichž mohutných kmenech se prohání zelené ještěrky a gekoni. 




     Náš Hyundai vypadá po třech dnech jako..., no, zkrátka úplně nezáří čistotou a tak chceme ještě před jeho vrácením zajet do myčky. Ta je v celém městě jen jedna, a když k ní podle GPSky konečně přijíždíme, začnou nám pěkně cukat koutky - co jsme zase my, zhýčkaní Evropani, čekali?! Samojský myčka má totiž šest rukou. Po zaplacení 10 tala (usmlouvaných z 50) dvě z nich (tedy jeden Samoánec) auto osprchují hadicí, další dvě ho potom vydrhnou houbou se saponátovou vodou a další dvě vyleští okýnka. Jak jednoduché! My mezitím sedíme na lavičce a koukáme, jak to jde klukům pěkně od ruky a za 15 minut vracíme nablýskanou káru do půjčovny (kde si ji při převzetí ani nezkontrolují). Ve městě se ještě stavujeme na fish market, kde nevěřícně koukáme na zubaté ryby neuvěřitelných barev od červené až po modrou. Jednou ze základních potravin tu jsou také chobotnice, kalamáry a hnědozelení humři.



     Dnes končí náš čas strávěný na "civilizovanějšímu" ostrově Upolu, teď jsou před námi čtyři dny na divočejším Savai´i, který je největším ostrovem Západní Samoji. Jediným dostupným spojením mezi těmito dvěma ostrovy je místní ferry (trajekt). Ten jezdí asi pětkrát denně a jedna cesta stojí 12 tala. Trajekty jezdí dva, jeden menší (prý ale taky daleko dobrodružnější) a jeden větší (tím teď jedeme my). Abychom ale mohli nasednout na trajekt, musíme se dostat do přístavu, který je asi 40 km daleko. Hurá! Konečně pojedem autobusem! Nadšeně tedy nastupujeme do jednoho z kouzelně barevných autobusů, platíme 3 a půl tala, sedáme na dřevěnou sedačku a doufáme, že se nám během cesty nezadře tříska do zadku :). Po pěti propocených minutách v autobuse naprosto chápeme, proč v oknech nemůžou být skla - ne, proto, aby to lépe větralo, ale aby  cestující měli šanci cestu vůbec přežít. Horko je tu opravdu příšerné! S prvními rytmy reggae, které rezonuje během jízdy hlasitě celým autobusem vyjíždímě z Apie, vnitřkem začíná trochu profukovat větřík a my si užíváme neskutečnou pohodu této jízdy. Proč je u nás vždycky v autobusech takový ticho?! Tohle je o tolik lepší... Všichni se na sebe zubí, pohupují se do rytmu pacifického reggae a když nastoupí někdo, pro koho není místo na lavici, sedá se do druhé vrstvy - tedy na klín :). Holka-kluk, známý-neznámý, na to se tady nehraje - hlavně, že je tu všem fajn a můžem koukat z okna na tu krásu...



       Za necelou hodinku zastavujeme u přístavu, kde si ihned kupujeme VODU a lejeme do sebe každý alespoň litr, který jsme minimálně vypotili v autobuse. Do odplutí máme ještě hodinu, kterou trávíme v odbavovací hale, kde jsme kromě jedné novozélandské rodinky opět jediní bílí (že nás to ještě překvapuje). Čekání zpříjemňuje dvojice malých dětí, které všechny obchází a nabízejí jim z palmové ošatky čerstvé kokosy. Tato nevinná scénka se za chvíli stává velice zajímavou, když děti dostávají od jednoho cestujícího velkou bankovku, kterou nemají jak rozměnit. Starší holčička utíká pryč (zřejmě pro drobné). Možná už bývalý majitel této bankovky si to ale po pěti minutách přestává myslet a usazuje vedle sebe druhou půlku obchodního dua, tedy malého chlapce, který se tak stává rukojmím. Jak čas běží, majitel začíná být čím dál naštvanější a chlapec čím dál nervóznější (těžko říct, komu je víc nepříjemně). Po půl hodině, kdy je jasné, že se holčička už zřejmě nevrátí, brácha-nebrácha, okolní lidé vyslyší chlapcovo zoufalé koulení očima a začínají se skládat na jeho "vykoupení". Wow! Tak tomu říkám samojská solidarita - takhle se tu válčí s kriminalitou :). Očividně je víc věcí, které bychom se od Samoánců mohli učit.


    Kluk je za pár minut volný (doufám, že to od něj doma ségra pěkně schytá!) a my se můžeme úspěšně nalodit na ferry. Ta se na pacifických vlnách pořádně houpe, dnes mi vlny opravdu nesedí, a  tak se musím připojit k bledé (rozumějte - samojsky bledé) skupince sedící venku u zábradlí na podlaze - ta prý uzemňuje a pomáhá při mořské nemoci. Žaludek mám na vodě pořád, ale mohu si užívat krásné oceánské modři všude okolo...


    Po zhruba 90-ti houpavých minutách kotvíme v přístavu Salelologa. Je deset minut po čtvrté odpoledne a my doufáme, že si ještě stihneme půjčit auto, kterým se dopravíme k nebližším doporučeným Joelan´s Fale. K našemu zděšení ale v půjčovně nalézáme zamčenou bránu, čímž se nám cesta pěkně prodražuje. Musíme totiž využít nejbližšího (nadšeného) taxikáře, který nás za ne zrovna dvakrát potěšující sumu (pro nás, pro něj bezesporu potěšující je) odváží k našim dnešním plážovým chýším. To jsme se teda pěkně přepočítali, teď budeme muset jet do Salelology zítra ráno znovu, protože tato zamčená půjčovna je jediná na celém ostrově. Achjo, takových peněz - to mohlo být kokosových piňakolád! Co se dá dělat, jdeme to zaplavat do moře, zajíst na další tropickou hostinu a hned je líp. Ráno moudřejší večera, takže dobrou noc.




0 komentářů: