Výlet po krásách Jižní Anglie

    Nebyli bychom to my, aby nám po pár týdnech nezačal být Bristol a jeho blízké okolí malé. Jednoho slunného dne, kdy jsme oba měli volno (což se nestává úplně často), jsme tedy vyleštili naše objektivy, nachystali paměťové karty a vyrazili na road trip po jižní Anglii, konkrétně po Wessexu.



     Road trip nejde absolvovat bez jedné zásadní věci – auta. To jsme si půjčili v půjčovně Avis na Rupert street. Narazili jsme na malý problém s platbou, protože celá částka 35 liber včetně vratné zálohy 50 liber musela být zaplacena z kreditní karty řidiče a my měli peníze převedené na mé kartě a data v mobilu samozřejmě v háji (v těchhle situacích zákon naschválu funguje spolehlivě). Museli jsme tedy ještě (poněkud otrávení) skočit do blízké banky převést peníze, poté odolat udolávání prodavačky nám vnutit nějaké drahé pojistky a mohli jsme vyrazit. Pro Toma to byla po dvou měsících moc příjemná změna řídit něco jiného než pracovní van a já opět seděla na místě spolujezdce a užívala si krásné vyhlídky neznámou krajinou. Co si budeme říkat, nebylo to takové kino jako na Novém Zélandu, ale chillingovou nezávislou atmosféru road tripu jsme, já ve vlasech a Tom pod koly, opět lehce ucítili i tak…


Bradford-on-Avon

    První naší zastávkou bylo malinkaté městečko s malebným jménem Bradford-on-Avon. Nemylte se, není to to, kde se narodil Shakespeare, Stratford upon Avon zní podobně, ale leží ještě o kousek dál. Bradford je plný okázalých kamenných domů, které tu na úpatí prudkého kopce v 17. a 18. století vystavěli bohatí obchodníci s vlnou a látkami.



     Nás nejvíce zaujali neuvěřitelné tvary hrázděných domů, nad kterými zůstával rozum stát. Jak to ještě vůbec může stát? Je to jen práce času a gravitace nebo to byl architektonický záměr?



    Jako první ochutnávka Jižní Anglie to byl moc příjemný předkrm. Užili jsme si procházku podél řeky, zeleným parčíkem a mezi georgiánskými stylovými domky. Na rohu jedné uličky jsme nejspíš zahlédli i vlající plášť Sherloka Holmese, ale možná to byl někdo jiný – však víte, jak mistrovsky ovládá tento slavný detektiv umění převleků:).


Salisbury

   Toto kdysi velmi mocné středověké město bylo založeno někdy kolem roku 1220, kdy obyvatelům nedaleké prehistorické osady na kopci Old Sarum došla trpělivost s tamějšími nehostinnými podmínkami a rozhodli se přemístit na příjemnější místo v nížině, kde se potkávají řeky Avon, Nadder a Bourne. Salisbury si dodnes dochovalo svou středověkou atmosféru, kterou podtrhují hrázděné domy (opět se podivně propadající a křivící), tradiční řemeslné dílny, středověké erby, prapory a stylové hospůdky, od kterých by se brněnská Středověka krčma měla co učit (kormu tam ale nemají).



    Nejspíš to ani nevíte, ale toto město všichni znáte. Možná vám trochu napoví největší místní památka – Salisburská katedrála ze 13. století, která byla postavena za pouhých 38 let. Přihořívá? Pokud ne, určitě zahoří, když vám prozradím, jaký poklad tento chrám ukrývá – jednu z nejdůležitějších listin historie lidstva, klíčovou Magnu Cartu! Už při parkování (které jsme už vzdali hledat zdarma a rovnou platili libru či dvě na placených parkovištích) nám bylo jasné, že Salisburská katedrála nebude jen tak ledajaký kostel. Její monumentální věž se tyčí nad celým městem jako sám Bůh a je přesným ztělesněním slova nebetyčná. Aby taky ne, když je nejvyšší v celé Anglii a sahá do výšky 123 metrů. Je to vlastně takový středověký mrakodrap :).  Jak to sakra v roce 1280 mohli postavit?!



    Prohlížením katedrály obnažené v celé své kráse jen zvenku by zabralo klidně dvě hodiny, protože nás ale trochu tlačil čas (spíše světlo, které po sedmé hodině na fotkách už dost chybí), netrpělivě jsme proklouzli dovnitř. Poté, co jsme se vymotali přes rozlehlý obchod se suvenýry nabízející Magnu Chartu ve všech různých podobách od klíčenek až po utěrky, nastala pořádná chrámová show. Wow! Chtěli jsme jen na půl hodinky nakouknout dovnitř. To jsme ale netušili, jak středověcí architekti podporovaní zlatými dukáty od církve svého času řádili. Kde začít a jak to všechno projít?

Tak alespoň pár největších zajímavostí:

Hrobka Williama Longespée – hrobka prvního člověka, který byl v této katedrála pochován (v roce 1226). William byl nevlastním bratrem krále Johna a jeho největší rádce při vyjednáváních o Magnu Chartu v roce 1215.


Fontána – tuto krásku má na svědomí William Pye, který ji „věnoval“ chrámu v roce 2008 k jeho 750-tým narozeninám. Během obřadů souží jako křtitelnice a když nahlédnete do její nehybné hladiny ze správného úhlu, spatříte v ní zrcadlící se obraz celé katedrály. Odraz je tak ostrý a voda bez pohybu, až jsem nevěřila, že koukám do vodní hladiny a musela do barevných vitrážových oken zabořit prst. Stěny katedrály se potom samozřejmě ihned rozvlnili a já jen kroutila hlavou nad geniálními vlastnostmi něčeho tak „obyčejného“ jako je voda.



Křížová chodba – největší ze všech britských katedrál a navržená pro procesí. Na jejích stěnách visí informační cedule osvětlující historii a důležitost Magny Carty.




Kapitolní síň – je pravděpodobně inspirovaná londýnskou Westminster Abbey. Byla využívána jako místo setkání děkana a kapitolů, kteří sedávali na arkádových sedadlech podél zdi. Tu zdobí kamenná freska ze 13. století, která zobrazuje výjevy z Bible. Můžete tu tak najít Adama s Evou vyhnané z ráje, Noeho vcházející do jeho archy na začátku velké povodně, stavbu Babylonské věže nebo Zničení Sodomy a Gomory. Původně byly všechny tyto sochy pestře nabarveny stejně jako celý interiér katedrály. Věděli jste to? Já vždycky myslela, že katedrály byly kamenně pískové, tak jak je vidíme dnes… No a samozřejmě největším skvostem této síně je originál Magny Charty v celé své kráse.

Magna Carta - tato cenná listina psaná latinkou na zvířecí kůži je nejstarším středověkým dokumentem zastávajícím se lidských práv. Byla reakcí na krutou a nelidskou politiku krále Jana a apelovala na všechny britské občany, samotného krále nevyjímaje, aby se chovali ke všem lidem spravedlivě a nikdo nebyl postaven mimo právo. Jako taková později inspirovala Deklaraci lidských práv a spoustu dalších. Král Jan ji ale později tentýž rok odmítnul a brzy na to zemřel. Naštěstí ale byla znovu vydána jeho devítiletým synem Henrym III., který ji nechal vyhotovit ve čtyřech kopiích a rozeslal po celé zemi. Tato, Salisburská, kopie je ze všech nejlépe dochovaná, a my si ji tak za tenkým sklem a tmavým závěsem bránícím vyblednutí od slunce, mohli naživo prohlédnout.



Cheddar Gorge

     Zkuste vyjmenovat pět druhů sýrů, které vám první vyskočí z paměti. Bude to nejspíš eidam, hermelín, emenatál a nejspíš tam bude i čedar. Tento vydatný sýr pochází právě z této rokle zvané Cheddar Gorge. Ta leží jen asi půl hodiny cesty od Bristolu a Daniel Defoe ji v roce  17042 popsal jako „deep frightful chasm“. Cheddar je úzká vápencová rokle, jejíž prudké skalnaté stěny jsou rájem horolezců a její vlhké jeskyně se stálou nízkou teplotou jsou dokonalým místem pro zrání lahodného sýra. Cheddarem jsme jen narychlo projeli po silnici B3135, která se v délce 5km klikatí touto skalnatou strží. Je fajn se mít ale na pozoru, protože nám v jedné prudké zatáčce cestu zkřížilo nečekané překvapení. Nebyl to rozvášněný horolezec hledají nejlepší cestu, ale divoké černé horské kozy s rohama jako čerti! Rozvalené si uprostřed silnice v klídku ožírali šťavnatou listnatou větev. Po pár zatroubeních se tedy zvedly a své kozí zadky přesunuly o kousek dál, abychom mohli projet.


     Pokud chcete navštívit místní jeskyně či se vydat na stezky po jejím vrcholku, musíte zaplatit vcelku mastné vstupné 19 liber i tady, do přírody. Vstupenka pak zahrnuje program na celý den  včetně vstupu do mezea, jeskyní, vyhlídkové věže, jízdy autobusem a audio průvodce. Například ale jen procházku po roklině si koupit nemůžete - buď všechno nebo nic. Cheddar village a turistické centrum pak působí jako dost šílená Disneyland. Tolik povyku kvůli pár skalám… Takhle se prodává příroda! Protože v době našeho průjezdu už bylo celkem šero, přidávám pro představu alespoň pár vygooglených ukradených fotek.



Wells

     Nebudu chodit okolo horké kaše, hlavní památkou tohoto města není opět nic jiného než katedrála. Po Salisbury jsme moc nečekali, že by nás mohlo dnes ještě něco překvapit. Já ale při prvním pohledu na tento chrám zažila ten lekavý moment, který se mi při cestování občas stává – že mě majestátnost nějaké památky či přírodní zajímavosti natolik oslní a překvapí, až se toho pohledu sama leknu. Přesně taková byla moje reakce na východní křídlo tohoto chrámu.  To zdobí 300 středověkých soch králů, biskupů, rytířů a svatých, většina z nich v životní velikosti. Tady se opravdu netroškařilo.



     Byla jsem už v hodně velkých chrámech včetně Florencie či Vatikánu, interiér wellské katedrály je ale asi tím nejkrásnějším, co jsem kdy viděla. Honosnost a zároveň lehkost a vzdušnost tohoto chrámu mě naprosto okouzlila. Tato katedrála z 12. století je plná světla a klidu a po staletí už uklidňuje a inspiruje duše poutníků a návštěvníku z celého světa. Autentická středověká atmosféra se nám tu dostala až do morku kostí a já tak začala přemýšlet, jak bychom asi vypadali a jaký by byl náš život, kdybychom se narodili o 800 let dříve… Těžko říct, ale návštěvu tohoto chrámu bychom určitě nevynechali!




     Nejvýraznějším prvkem je obrovská nůžková klenba uprostřed hlavní lodě. Tento jednoduchý, ale impozantní design, často chybně označovaný jako moderní, byl středověkým řešením, jak ukotvit základy věže. Při podcházení těchto monstrózních nůžek jsme si opravdu připadali jako mravenci a naše objektivy se zuby nehty bránily zabrat toto dílo v celé kráse. Nakonec se ale přece jen zadařilo.



     Wellské hodiny jsou takovou obdobou pražského orloje. Na zeď katedrály byly nainstalovány někdy kolem roku 1390 a jsou jedny z nejstarších středověkých hodin na světě. Každou čtvrthodinu se otevřou a tak jako se na Staromáku procházejí apoštolové, tady mohou diváci pozorovat středověké klání rytířů.



     Nenápadná dřevěná vrátka v rohu katedrály nás zavedla k řádně prochozeným schodům, které elegantně stoupají do kapitolní síně. Tato osmistěnná komnata byla místem, kde se wellští duchovní scházeli vyjednávat katedrální záležitosti a dodnes je k tomuto účelu využívána při formálních příležitostech.



     Hlavním a nejvzdálenějším cílem našeho road tripu pak byla nejstarší evropská památka vůbec. Ano, hádáte dobře – Stonehenge. Ten si ale zaslouží samostatný článek, na který se můžete těšit už za pár dnů.

2 komentáře:

  1. Zrovna planuju vylet do jizni Anglie, takze diky za inspiraci!
    Jinak davam odber, presne tohle je blog, ktery jsem hledala :) diky!
    http://anetexplorestheworld.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není zač a děkujem :-) Užij si Anglii a nevynechej Bristol!

      Vymazat