Srí Lanka - Den 2: Kandy


Vrum-vrum! Ostrá zatáčka vlevo! Tu-tú! Tu-tú!! Ještě prudší odbočení vpravo. Naše pofiderní vozítko na třech kolech se snaží v plné rychlosti vecpat mezi autobus a obří náklaďák. Při průjezdu máme z každé strany asi tak 10 centimetrů, které se nebezpečně zužují. Uf! Projeto! Vyměňujeme si s Tomem vyděšené pohledy a ještě než si stačím otřít strachem orosené čelo, ozývá se další uši drásající ,,Túúúúút!" Z boku do nás najíždí džíp s korbicí plně naloženou vysmátými Srílančany, kterým přijde hrozně moc vtipné, že nás právě minuli asi tak o chlup. Jestli si to teda vůbec uvědomili... Vítejte v ranní dopravě v Colombu! Druhý den naší cesty po Srí Lance právě začíná a s ním naše druhé úvodní video: 



Nejlepším způsobem, jak se dostat z Colombo do Kandy je vlakem. Tak jako všude na světě, i tady jezdí vlaky z nádraží, a tak musíme absolvovat tuto šílenou jízdu tuk-tukem uprostřed největší ranní špičky. Stále se snažím přijít na to, proč tu všichni tolik troubí a najít v tom nějaký smysl. Postupně zjišťuji, že na to asi nemá cenu jít naším logickým rozumem a že to možná neví ani oni sami, prostě jen troubí ve smyslu: "Pozor, jedu!"

ranní doprava v Colombu

Když po asi 20 napínavých minutách zastavujeme na colombijském nádraží, jsme ze všeho toho hluku a zmatku pěkně vyjukaní a oblbnutí. Okamžitě se nás ujímá pomoci-chtivý domorodec, který se nás ptá, co potřebujeme. Odpovídáme, že koupit lístek na vlak (překvapivě), načež nás ochotně vede do jakési zapadlé kanceláře. Interiér působí hodně zvláštně - je tu temno, jak v hrobě, zdi jsou oblepeny vybledlými starými plakáty s obrázky leopardů a přísným pohledem si nás tu měří dva starší chlápci ve vojenské uniformě. Vysvětlujeme, že si chceme jen koupit jízdenku na vlak, načež nám jeden z vojáků odpovídá, ať se ničeho nebojíme a posadíme se, že nám pomohou (což už samo o sobě zní dost zvláštně, ale my jsme stále ještě podivně omámení z ranního zážitku na silnicích). Chlápek vytahuje starý hnědý blok a propiskou si do něj píše, že chceme lístek a že to bude 500 rupií (což, jak máme zjištěno, zhruba odpovídá), načež se nás ale ptá, co dalšího bychom chtěli v Kandy vidět a vysvětluje, kolik tam stojí ubytování, taxi a jak dlouho, že vlastně plánujeme na Srí Lance být. V tu chvíli se mi před očima promítne scéna z jedné české pohádky, kde se Honza upisuje ďáblu a já konečně střízlivým a dochází mi, kde to vlastně jsme. Otáčím se na Toma, který se už se mnou snaží výstražný oční kontakt navázat nějakou dobu a je jasné, že musíme okamžitě pryč. Zas taková divočina to tady není, aby v hlavním městě prodávali obyčejné vlakové jízdenky vojáci v temné  "jakože safari" kanceláři. Bleskově se tedy zvedáme ze židlí, důrazně vysvětlujeme, že chceme jen lístek na vlak a žádné jiné služby a upalujeme ven. Fuuj! To byl teda zážitek! Jak jsme se mohli nechat takhle napálit? Začíná být více než jasné, že si tu budeme muset dávat sakra velký pozor, nikomu nevěřit a nesmíme v ostražitosti a našem plánu na základě dopředu zjištěných informací povolit ani na chvíli. 


kolona tuk-tuků

S trochu smutným a podvedeným pocitem (jak ten hajzl číhající venku před nádražím mohl takhle využít naší zmatenosti a únavy?) se konečně dostáváme k naprosto normálnímu výdejnímu okénku na jízdenky. Na doporučení většiny průvodců si kupujeme 2 místenky do první třídy, která je klimatizovaná a údajně jako jediná vhodná pro turisty (narozdíl od 2. a 3. třídy, které jsou jen pro místní). Tyto jízdenky se prodávají na pokladně číslo 17 ( z celkově asi 30 pokladen - proč?) a tří a půl hodinová cesta do Kandy pro jednu osobu stojí 500 rupií. Když si to přepočítáte na české koruny, tak se za 80 Kč opravdu pěkně projedete, a to nemluvím o tom, že stejná trasa ve druhé či třetí třídě stojí jen kolem 30 Kč. Abychom se trochu uklidnili, jdeme si koupit nějaké ovoce a oříšky na vedlejší tržnici. Tady se nám opět snaží prodat jeden banán za jejich týdenní výplatu, ale začínáme si zvykat a tak se nedáme a pokud neusmlouváme naši cenu, jdeme o stánek dál. Na třetím to už vyjde :) Také si kupujeme vodu, která tu musí mít vršky zatavené plastovým obalem, abyste měli jistotu, že to není jen fake láhev s vodou z místního vodovodu, ze které byste se téměř jistě po.... Kupuji si i dobře vypadající mangový džus, ze kterého po jednom loku dostávám cukrový šok - Coca Cola je proti tomuhle slabý odvárek! Ředím ho tedy s vodou a dostávám se tak nějak na hranici šíleně sladkého nápoje, který se ale dá pít. Plně zásobovaní se tedy odebíráme na vlakové nástupiště, kde nám ihned další přeochotný chlápek, přesně ukazuje místo, kde si máme stoupnout, abychom nastoupili přímo do první třídy. Do odjezdu vlaku zbývá ještě půl hodiny, tak si jdeme sednout, oddechnout  a zobnout pár kešu oříšků o kousek dál. Místňák za námi ale hned utíká a mává rukama, že tam zastavuje třetí třída, tam jsme špatně! Koukám na něj už naprosto rezignovaným unaveným pohledem. To jako vážně? Co sem jezdí za lidi, že si místní zvykly k turistům takhle chovat? Začínám si tu připadat jako mentálně nesvéprávná... 

Konečně slyšíme skřípění brzd a za pár minut už sedíme na našich místech ve vlaku. Ihned nám dochází, že jsme si zaplatili zbytečně velký luxus - polstrované modré sedačky, klimatizace vyprasená asi na 18 stupňů, obrazovka s nějakým šíleným animákem o Tarzanovi a plné kupů čistě jen turistů. No nic, asi se budeme muset vykašlat na turistické rady průvodců a začít si naši vysněnou dovolenou užívat naším způsobem, abychom z té pravé, reálné Srí Lanky něco měli. Naše drahá, rezervovaná místa tedy přenecháváme našim batohům a s foťáky v ruce jdeme nakouknout do druhé třídy. Stačí deset sekund a je nám jasné, že veškerá sranda začíná právě tady - za překročením této komfortní zóny 1. třídy (jak symbolické). Tady se nesedí na sedečkách, ale stojí či sedí ve dveřích, které, pokud tam jsou, tak jsou celou jízdu otevřené a nabízí naproso úchvatné výhledy do okolní krajiny. Místní si jízdu také užívají, všichni se smějí, povídají si a v každém tunelu šíleně křičí (asi aby se nebáli :)). Mezi tímto vším zmatkem čas od času prochází nejrůznější prodavači s pochoutkami id pražené horké kukuřice, přes ovoce, oříšky až po smaženky s malými krevetami. Mňam! Vše samozřejmě za pár rupií, po smlouvání ještě za míň. Dochází nám, jak absurdní to vlastně je - narvat turisty společně do klimatizovaného vagónu, kde nemohou cítit vůni okolního deštného pralesa a myslet si, že místo těchto dokonalých výhledů z okna budou chtít koukat na animovaný film o Tarzanovi...

nejlepší sedadlo ve vlaku

o nejlepší pozorovací místa ve dveřích je tu rvačka

Netrvá to dlouho a náš stylový modrý vláček se dostává do Hill country, tedy nejvýši položené středové části Srí Lanky a před námi se začíná odehrávat opravdová show. Vysoké kopce všelijakých tvarů, hluboká údolí a strohé svahy - vše zahalené do kabátu tropických rostlin a obřích zelených listů. A co víc - občas na nás nenápadně vykouknou i první čajové plantáže! Wow! Tak to jo! Cvakáme foťáky jako divý, přebíháme od jedněch dveří ke druhým, vískáme štěstím a přeřváváme se s místními v tunelech. Tak tohle je vážně paráda! Na posledních 10 minut si jdeme spořádaně sednout zpět do sterilní první třídy, kde právě začíná velmi zajímavý film o americkém miminku... OMG!

dechberoucí výhled z vlaku na krajinu Hill country

Za tři a půl hodiny cesty, která mění známé buddhistické rčení na "i cesta sama může být tím nejlepším zážitkem" příjíždíme do Kandy, kde nás hned na nádraží překvapí obrovský počet turistů. Všichni se tu zmateně motají s bágly či kufry na kolečkách a my se tak nějak intuitivně necháváme táhnout davem ve víře, že dojdeme do centra. Proud davu se ale zastavuje na autobusovém nádraží, kde od místních zjišťujeme, že centrum je na úplně druhou stranu. OK, tak tedy ještě jednou. Je kolem druhé hodiny odpoledne a my tak máme asi 5 hodin do setmění na rychlou prohlídku města. Ubytko máme opět zamluvené večer předem přes Trip Advisor, takže tato starost nám odpadá. Náš hotýlek ale leží na okraji města vysoko ve svahu (už teď se těšíme na večerní výhled), takže se nezdržujeme odkládáním bagáže a pěkně s krosnami na zádech míříme do centra. Batohy na zádech ale fungují na tuk tukáře asi tak jako kostka cukru na mravence, a po asi pěti šokujících vysvětleních, že opravdu chceme jít pěšky přestáváme odpovídat a jen odmítavě kroutíme hlavou. Korunu tomu nasazuje chlápek, který nás zastavuje a se zděšeným výrazem nám sděluje, že jdeme špatně - tímto směrem je jen chrám (který je logicky naším dnešním hlavním cílem!), hotely pro turisty jsou na druhou stranu! Teď už opravdu nechápeme, jak se místní na turisty dívají a jdeme splnit naše další dnešní must do - vyměnit peníze. Jdeme zkusit velký luxusní obchoďák uprostřed hlavní ulice, který tu působí jako z úplně jiného světa. Před vchodem také stojí policajti, kteří dovnitř nepustí jen tak někoho. K našemu milému překvapení nám v bance nabízí ještě lepší kurz než na letišti (tedy 214 rupií za libru), měníme tedy půlku našich penízků a trochu překvapeně zíráme na sakra tlustý pakl bankovek (tisícovek), který dostáváme do rukou - tohle bude těžký někam nenápadně schovat. S pocitem milionářů pokračujeme v naší cestě směrem k chrámu (tedy na tu špatnou stranu), která vede podél nádherného rozlehlého jezera, kde se na chvíli zastavujeme a pozorujeme hejna ryb (pravděpodobně kaprů?) na hladině. 

Kandy lake

Od jezera už vidíme přibližující se areál Chrámu Buddhova zubu a nedočkavě vcházíme do brány vedoucí k této asi nejvýznamnější srílanské buddhistické památce. Před vstupem dovnitř ale musíme nejdřív absolvovat trochu nepříjemnou procedůru. Ihned se nás tu totiž ujímají voják a vojanda, kteří nás odděleně vedou do kabinek schovaných za khaki zeleným závěsem s označením "muži" a "ženy". Nevím přesně, co se děje na tomové - mužské straně, mě ale přísná vojanda šacuje a prohlíží, projíždí jakýmsi skenrem, musím vybalit batoh a kontroluje, zda mám zahalené nohy i ramena. Pak jsem slavnostně propuštěna do areálu a zjišťuji, že chudák Tom se musel vyslíct úplně do trenek, aby byl náležitě prohlídnut. Nechci raději domýšlet, jak by šlo této práce zneužívat, především na nebohé místní občany. Před samotným vstupem do chrámu se musíme samozřejmě vyzout, k uskladnění bot tu slouží velká odkládárna. Vstupenka do chrámu stojí pro turisty 1000 rupií, pro místní zdarma. Dostáváme také malé dvd-čko, které se nám ale ani později doma nepovedlo spustit. Ale snaha se cení:). Vše prohlídnuto, odloženo, zaplaceno - a vzhůru do chrámu!

Chrám Buddhova Zubu, Kandy

Chrám Buddhova zubu neboli Temple of the Tooth či srílansky Sri Dalada Maligawa nese své jméno podle svaté relikvie, kterou ukrývá. Legenda praví, že po Buddhově smrti v roce 543 před Kristem bylo jeho tělo rozděleno na osm částí, které byly dány osmi královstvím. Během čtvrtého století našeho letopočtu byl Buddhův zub převezen z Indie na Srí Lanku, ukrytý ve vlasech princezny Hemamala. Nejdříve byl přivezen do Anuradhapury a následne do dalších měst, kde byl vždy vystaven nový palác speciálně pro tuto vzácnou relikvii. V roce 1952 tak Buddhův zub našel nové bydliště u jezera v Kandy, kde mu byl vystavěn právě tento palác. 


Samotný zub je ukryt v hlavní svatyni, která je dvoupatrovou budovou s bohatě zdobenými zdmi a krásně vyřezávanými dveřmi. V horním patře je pak svatá komnata (The Tooth Relic Chamber), která je cílem poutníků z nejrůznějších dálek, kteří se sem přicházejí k relikvii pomodlit a nabídnout své dary. 


Další částí chrámu je Alut Maligawa, síň plná soch Buddhy a slonních klů, které jsou dary od jiných zemí. Série obrazů na stěnách síně znázorňuje příběh Buddhova zubu a mně silně připomíná obrazy křížové cesty Ježíše Krista, které jsou v českých kostelích.


 Když po prohlídce interiéru vycházíme ven, čeká nás krásné překvapení v podobě rozlehlé zahrady plné menších historických budov, velké prosklené síně určené k pálení modlitebních svíček a obří buddhistický zvon. Tady si pěkně dáváme na čas, vše si fotíme a odpočíváme.






V zadní části zahrady se potom necháváme okouzlit vzdušnou dřevěnou budovou, která byla používána krály z Kandy jako soudní síň. Také tu byla v roce 1815 podepsána smlouva, která ukončila suverenitu království Kandy a přenesla moc na Brity. My tuto síň vyhodnocujeme jako extrémně fotogenickou a děláme si tu pár hezkých portrétů.




Po prohlídce a moc příjemné relaxaci v zahradě opouštíme hlavní areál chrámu, trochu pohoršeně platíme chlápkům v odkládárně bot, kteří chtějí za vrácení bot 100 rupií na osobu! Co se dá dělat, mají nás v šachu a i kdyby si řekli o víc, nejspíš nám nezbyde nic jiného než zaplatit. Sluníčko (které tady opravdu pekelně pálí) se už začíná nebezpečně přibližovat k obzoru a tak jdeme ještě spěšně prošmejdit vedlejší část areálu, kde stojí menší chrámky, stupy a svatyně. 



 
Upoutává nás velký strom s košatou korunou, jehož kmen je tradičně obestavěn zdivem a zakomponován do zvláštní stromové budovy. K jeho koruně vedou schody, kterými se věřící chodí ke stromu modlit a klanět.


Mě ovšem nejvíce dostává zvláštní místnost v jednom chrámku, kde se můžete pomodlit ke čtyřem bohům. Každý je schovaný za barevným závěsem a když chcete mít jakožto věřící jistotu, že modlitba platí, vhodíte do příslušné barevné pokladničky peníze a tradá - rozhrne se závěs a vy spatříte vámi vybraného boha v plné kráse. Automat na modlení. I takové věci se dějí...


Poté už chytáme tuk tuk na hotel (za 300 rupií). Jezero se ukazuje mnohem větší než jsme předpokládali a my ho objíždíme snad 15 minut. Najednou ostře zatáčíme a tuk tuk začíná supět strmě nahoru do svahu. Náš malý hotýlek, Nature Walk Resort, se ukazuje opět skvělou volbou a my za 16 liber dostáváme krásný pokojík s moskitiérou, vlastní koupelnou, větrákem a melounovým džusem jako welcome drinkem :). Po nebesky příjemné sprše se jdeme podívat do patra, kde se až lekáme nádherného výhledu do údolí Kandy. 





Sedáme si do dvou stylových křesílek, objednáváme si cejlonský čaj a kocháme se okolní džunglí, ze které vystupují na obzoru hory s vrcholky v mracích. Atmosféru umocňuje vůně kadidla a kouř z vonných tyčinek doladěný zvuky cikád a ptáků ukrytých v pralese pod námi. Pak si značně vyhládovělí dopřáváme večeři - já smaženou rýži s kuřetem a zeleninou, Tom tuňáka, k tomu nejúžasnější džus z čerstvě vymačkaného ananasu. Abychom netroškařili dáváme si pak ještě zmrzku z ovocným papájovým salátem. Mňam! Mezi tím se na celé údolí snáší tma a nad střechou začínají lítat obrovští kaloni ušatí. My už ale musíme do hajan, protože zítra nás čeká velký den. Den, který se zapíše do dějin, jako den, kdy jsme poprvé jeli na slonovi! A na tohle se, milí čtenáři, opravdu těšte!



Do čtení našich zážitků ze třetího, sloního, dne se můžete pustit hned:



3 komentáře:

  1. ty věci na zahalení jste měla s sebou? V islámských mešitách to třeba funguje tak, že vám je zapůjčí:) Díky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, měli - respektive se v těchto zemích většinou oblékáme tak, abychom respektovali místní kulturu a mohli i do chrámů. Nikde jsme žádné "půjčovny" neviděli, ale nepídili jsme se po nich :-)

      Vymazat