Srí Lanka: Den 3 - Jak vypadá svět ze sloního hřbetu


Jaké je tvoje nejoblíbenější zvíře? Odpověď na tuto otázku pro mě byla vždycky jasná. Jednoznačně slon! Je těžké popsat, co mě na tomto zvířeti tolik fasinuje... Asi ta kombinace statusu největšího suchozemského tvora společně s neuvěřitelně klidnou a vyrovnanou povahou. Zároveň jsem tak nějak vždycky cítila, že stejne jako velryby, dokáží sloni prožívat hluboké emoce a jejich duševní život je nesmírně bohatý a vyspělý - přece jen mají sloní paměť ;). Bezprostřední setkání se slony (a což teprve možnost jízdy na něm!) byly tedy jedny z klíčových zážitků, na které jsem se na Srí Lance těšila. Den, kdy se to má vše naplnit, nastal právě dneska! Jaké to je si plnit své dětské sny? Mrkněte na úvodní video ze třetího dne a čtěte dál! 



Ráno nás budí zvláštní bubnování na střeše, které nejdříve považujeme za tropický liják. Jakmile se ale vymotáme z moskitiéry a vykoukneme ven, zjišťujeme, že nám nad hlavami řádí smečka makaků! Protože nám včera bylo řečeno, že se ráno chodívají ukázat na snídani, utíkáme do restaurace v druhém patře a těšíme se na ranní jídlo s opicemi. Když ale udýchaní dobíháme nahoru, vidíme už jen běsnícího srílanského číšníka s prakem v ruce, který opice takto odhání. Když vidí naše zklamání, začne se smát a vysvětluje, že to by nám toho na talíři moc nezbylo, kdyby je nechal přijít až sem. No jo no, naivní turisti :/ Tak si aspoň s tousty a čajem sedáme na okraj terasy, abyhom mohli řádící makaky pozorovat na střechách pod námi. 


Hned po snídani nás už čeká řidič s nablýskanou károu, kterou jsme si na dnešní den pronajali, abychom stihli objet všechna místa, která máme v plánu (což by za jedno odpoledne bylo autobusy nereálné). Sympatický Srílančan řidí tak dobře, že se v autě téměř nebojíme (což je v místní dopravě echt umění) a občas nám i řekne nějakou zajímavost z jejich života a kultury. Auto je možná až zbytečně moc nablýskané, s kouřovými skly a opět brutálně vyprasenou klimou. Holt tu mají asi pro turisty nějaký standard, pod který nejdou. Co naplat - nebudeme si přece stěžovat na příliš mnoho luxusu. Tento celodenní pronájem auta s řidičem nás vyjde na 5000 rupií a můžeme jet, kam nás napadne. Hlavními body dnešního programu jsou sloní útulky Pinnewala a Millenium, které leží více než 40 km daleko od Kandy. Ještě než se z Kandy vymotáme, náš řidič najednou zastavuje a snaží se nám lámanou angličtinou vysvětlit, že si musí na chvíli někam odběhnout. Nějak mu to nejde vykoktat, a tak nakonec rezignovaně mává rukou a vybíhá z auta ven. Nechápavě na sebe s Tomem koukáme a sledujeme ho přes přední sklo auta, jak vhazuje do pusy jakési sošky zeleného žabáka peníze a spojuje dlaně k modlitbě. Ahaaa! Za pár okamžiků už za námi spokojeně usedá  do auta a uvádí vše na pravou míru. Tento žabák je totiž důležitý lokální bůh, který místním hodně pomáhá - především, co se týče bezpečnosti na silnici, a tak je takováto zastávka na začátku každé cesty samozřejmostí. Tak proto je tu (navzdory té šílené dopravě) tak málo nehod! Navíc je to moc příjemný pocit vidět, jak se někdo modlí za naší bezpečnost :). 



Pinnawala Elephant Orphanage


O několik desítek kilometrů bezpečné jízdy dál už zastavujeme u cedule Pinnawala Elephant Orphanage a já začínám cítit srdce až v krku. Sloni jsou už tak moc blízko! A když budu mít štěstí, budu si třeba moci na jednoho i nenápadně šáhnout! Náš řidič jde k našemu překvapení ještě s námi, aby nám koupil lístky, což moc nechápeme a snažíme se mu vysvětlit, že nemusí, že to zvládneme sami. Trvá ale na tom, kupuje nám dva lístky, na které mu dáváme peníze (2000 rupií na jednoho) a jde na nás čekat na parkoviště. Zvláštní, asi tu jsou fakt zvyklí na úplně neschopný turisty, když si ani neumí koupit vstupenky. To je teď už ale úplně fuk, protože vcházíme do areálu sloního útulku Pinnawala!



Pinnawala je útulek a školka pro opuštěné divoké slony z celé Srí Lanky. Byl založen v roce 1975 ministerstvem divoké přírody a k dnešnímu dni je domovem pro více než sto slonů, což mu jednoznačně zajišťuje titul místa s nejvíce slony žijícími v zajetí na světě. Pohled na slony připoutané za nohy v řetězech může být smutný, ale pravdou je, že tato zvířata by jinak v divočině nepřežila. Spousta z nich je také vážně nemocných od nejrůznějšich zlomenin, vývojových vad až po slepotu. Celý areál je posazen do kokosové plantáže velké 25 akrů a snaží se simulovat pro slony přírodní prostředí. My jsme ze zdejší přírody naprosto nadšení - kombinace červeno-oranžové půdy s kokosovými palmami je více než dokonalá a když se touto krajinou za pár minut projde obrovské stádo asi dvaceti slonů, kteří se právě vrací z řeky, tají se nám z této krásy dech...





Jakmile se otřepeme z prvního sloního šoku, vydáváme se do spodní části útulku, kde jsou sloni v malých ohrádkách. Protože ale známé sloní heslo "ohrada není zeď" platí i tady, musí být současně i připoutání kovanými řetězy. Netrpělivě přicházím k první sloní dvojici a nadšeně si chci pohladit jejich chobot. To se ale ukazuje trošku těžší než jsem čekala, protože slon si očividně myslí, že mu chci dát nějakou baštu a tak po mě obrovským chobotem pořád chňápe. A to není zrovna dvakrát příjemné, nejen protože konec chobotu je pěkně usoplený, ale hlavně nikdy nevím, kam mě jím chňapne a taky mám z tohoto obrovského tvora naživo neskutečný respekt. Vzdávám tedy na chvíli hlazení (mezitím, co Tom se už s vedlejším chobotem i mazlí!) a snažím se si slona pořádně prohlédnout a zkamarádit se s nim. Mluvím s ním tak nějak mezi psem a miminem, a postupně si na něj zvykám natolik, že se už jeho nevyzpytatelného chňápavého chobotu přestávám bát (pokud zrovna neútočí zvrchu!). A tak si poprvé v životě sahám na slona!



Sloní kůže je překvapivě měkká a teplá, což je vzhledem k její tloušťce pozoruhodné. A hlavně krásně voní! Jako čistá dětská prdelka :-). Vážně! Nevěřila bych, ale až si sáhnete na slona, pochopíte. Hladím si chobot znovu a znovu, postupně se odvažuji mu sáhnout i na hlavu a nemůžu se této silné chvíle nabažit! Naší euforie si všímá jeden místní zaměstnanec, který nám ochotně podává nalámané kusy palmového listí a dřeva, kterým můžeme slona krmit. V tu chvíle to začne bavit i slony a já mám během dvaceti sekund ruce prázdné. Listí je tu naštěstí celá kopa a tak si můžeme ještě chvíli hrát bez obav, že bychom slony překrmili. Jejich denní příjem je totiž více než 75 kg jídla. Za chvíli dokonce dostáváme nabídku, že za pár rupií můžeme slonům koupit košík ovoce a krmit je jím přímo do tlamy! Wow! Tak to joo... Fasujeme tedy banány a vkládáme je slonům přímo do svalnaté růžové tlamičky. Já si vybírám malého sloníka, který se mě trochu bojí, ale když zjistí, že mu dám banán, sebere odvahu a nechá se ode mě nakrmit. Asi jsem si našla nové povolání - krmič slonů. Mohla bych tu takhle s nimi strávit klidně týden!






Druhá část sloního zážitku v Pinnawala je potom koupání slonů v řece, která teče kousek dál přes silnici. Projít se tam musím uličkou obsetou suvenýrovými obchůdky, takže dostat se k řece není vůbec jednoduché, protože vás každých pár vteřin zastavují dotěrní prodavači a taxikáři. Když jsme už na půli cesty, najednou se celou ulicí rozezní hlasité sirény a lidé se začnou rozestupovat do stran. Nejdřív nechápeme, co se děje, ale za chvíli už vidíme obrovské sloní stádo, které si klidným houpavým krokem pochoduje ulicí směrem k nám. Samozřejmě za doprovodu hlídačů a policistů, kteří musí kvůli jejich přechodu zastavit dopravu a dohlédnout na to, že se nikomu nic nestane. Užasle na tuto podívanou koukáme a nemáme slov. Opravdu zážitek!



Když přicházíme k řece, je tam už jen pár slonů a my po chvíli zjišťujeme, že to jsou vlastně ti, které jsme si předtím hladili a krmili v útulku. Naši kámoši se tu koupou ve vodě, sprchují se chobotem a užívají si zaslouženou vodní pohodičku. Bohužel (či bohudík) i tady musí být připoutaní, což se jednomu z nich hodně nelíbí a stále se snaží vylézt na kluzkou skálu, kterou má vedle sebe. Hlídač nemá jinou možnost, jak ho zastavit, než do něj píchat kovovým kopím, což je hodně kruté. Na stranu druhou, pokud ale nechá slona s řetězem na noze lézt po skále, je dost velká šance, že si udělá nějaké mnohem vážnější zranění nebo si dokonce zlomí vaz. Je to těžké najít rovnováhu mezi bezpečností jak lidí, tak slonů a krutým zacházením. Přece jen je to obrovské zvíře, kterého jen tak nezastavíte a neochočíte tak snadno jako psa.








Millenium Elephant Foundation


Tak, se slonama jsme se trochu zkamarádili  a teď nás čeká ta největší pecka! Sen, o kterém se mi zdá už pěkně dlouho a který už za pár minut proměním v realitu... Jízda na slonovi! Od začátku máme jasno, že chceme jet na holém hřbetu, rozhodně ne v kovové konstrukci (zvané howdah), která slonům způsobuje nemálé bolesti a zdravotní problémy. Ideálním místem k takovéto projížďce je Millenium Elephant Foundation, která tuto "bare back" jízdu v zájmu slonů začala nabízet jako první na Srí Lance. Tato nadace se nachází jen pár kilometrů od Pinnawala. Nedočkave platíme u vstupu 2000 rupií a vstupujeme do malého areálu. Nadace Millenium se stará o osm slonů, jejichž majitelé je drželi v nelidských (nesloních) podmínkách - např. v těžké fyzické práci v lesích, připoutané celý den na jednom místě u chrámu nebo museli nosit na zádech zmiňovanou konstrukci howdah, za jejíž zakázání Millenium důrazně bojuje. Jen pár důvodů, proč: někdy váží až 750 kilo, vozí se v ní často i 6 turistů (povolené maximum na jeden slonní hřbet jsou 4 lidé). Při delším používání potom způsobuje: hnisavé krvavé rány, poškození páteře, vnitřní zranění, břišní vředy, bolest z vyvažovacích lan. Tak co? Ještě se chcete projet v kleci na slonovi?


Místní zaměstnanci ví o slonech a jejich potřebách snad úplně všechno a snaží se jim jejich životy (v rámci zajetí), co nejvíce zpříjemnit. Starat se o jednoho slona je ale pěkně drahá sranda (7000 rupií denně), a tak jejich financování probíhá formou charity (pokud byste chtěli přispět, můžete na jejich stránkách). Dokonce nabízí dobrovolnické programy a pobyty, majitel nám shodou okolností vyprávěl o jedné Češce, co tam dva měsíce pomáhala - super! Z přílivu informací nás vytrhává chlapík, který myje slona v řece a volá na nás, ať jdeme za ním. Sundáváme si tedy boty, kasáme kalhoty a jdeme na to! Slon, kterého koupeme je obrovský tusker s kly většími než jsem já :) Ve vodě jsou s námi dva místňáci, co nám podávají kokosovou skořápku a ukazují, jak s její pomocí slona pořádně podrbat. Jsme trošku na rozpacích, jak moc se mu to líbí, leží tam tak nějak divně rezignovaně, občas ale zamává ušima, tak je snad vše OK :) Pořád se nemůžu ubránit myšlence, co kdyby se mu zachtělo převalit na druhý bok (kde stojím já)? Pevně mu ale důvěřuji, pěkně ho drbu, namáčím a hladím a samozřejmě k němu zase mluvím, jako ke psovi :).



Pořádně promočení se pak pomalu přesouváme k trojici slonic, které dnes vozí turisty (sloni se střídají, každý den je "ve službě" jedna trojice a nesmí pracovat více než pět hodin denně (narozdíl od jiných méně přátelských míst). Majitel nám slonice představuje s tím, že je to vlastně dcera, maminka a babička. Nějak si vůbec nestačím uvědomit, co se teď vlastně děje a už stojím nachystaná na zídce, ke které kračí 36-ti letá samice. Majitel pokládá na její hřbet tlustý koberec, abychom jí neodřeli páteř a já jsem pobídnutá nasednout. To jako fakt jo? Na slona? Kolena se mi klepou slušně, chytám se provazu, který má slonice za krkem, abych se měla čeho držet. Tom si sedá za mnou  a zezadu mě objímá. Zkušená slonice se hned na pokyny zaměstnance rozchází svou vytyčenou trasou, kterou šla už stokrát. Pro nás je to ale velké poprvé a já málem nedokážu štěstím mluvit a stále dokola opakuju "My jedeme na slonovi!" případně v alternativě "Ty vole! My jedeme na slonovi!"

Takže jak vypadá svět ze slonního hřbetu? První věc, která vás trochu zaskočí je tvar sloní hlavy, která z vrchu vypadá jako velký černý zadek :). Dalším překvapujícím faktem je, jak moc je sloní hlava chlupatá! Normálně mu tam roste úplný černý afro! Slon se taky tak zvláštně houpe - úplně jinak než kůň, tak pomalinku klidně a hodně z boku do boku. Taky je zajímavé, že když jen trošičku zrychlí, díky její velikosti to působí jako kdyby se rozebíhala, a tak v nás párkrát pěkně hrkne. Nejsilnějším momentem potom asi je, když přecházíme přes úzkou lávku, kde se dole pořád koupe slon Raja. Držíme se s Tomem v obětí a já opět cítím tu obrosvkou pokoru a vděk k mému osudu a  mé odvaze, že mi umožňují takovéto okamžiky zažívat.

naše slonice


Já jedu na slonovi!

Po skončení naší asi 15 minutové projížďky kupujeme naší slonici košík s ovocem a za odměnu ji (už jako profíci) krmíme a hladíme. Na závěr si ještě povídáme se zaměstnanci, kteří nám vyprávějí spoustu zajímavých věcí a prohlížíme si informační tabule a exponáty v jejich muzeu. Je skvělé vidět, že pro slony někdo tolik dělá a pomáhá jim a já jsem moc ráda, že naše první sloní jízda proběhla na takto vyjímečném místě. Tady můžete mrknout na propagační video, jak vypadá práce dobrovolníka v této nadaci.


Bylinková zahrada


Cestou domů se ještě zastavujeme v bylinkové zahradě. Těch je tu v okolí Kandy několik a jsou financovány vládou, takže vstup je zdarma. Nás se hned ujímá sympatický student medicíny, který prý umí pár slov česky. Vysvětlujeme, že určitě bude snažší komunikovat v angličtině, ale trvá na tom, že s námi chce být, aby se přiučil pár nových slovíček. Tak to jo, proč ne :) Hned nám hrdě oznamuje, že je "bylinky doctor" a celkově je s ním hrozná sranda, jak komolí česká slova a legračně je kombinuje s angličtinou. V zahradě potom v jeho doprovodu fascinovaně sledujeme, jak vypadá rostlina vanilky, zázvoru, kakaa, hřebíčku či muškátového oříšku. Ke každé bylince nám vysvětluje k čemu se ve srílanské medicíně používá a při jakých obtížích pomáhá. Dokonce tu roste strom (vyskytující se jen na Srí Lance), který produkuje přírodní inzulín. Když v nádobě z jeho dřeva necháte odstředit přes noc vodu a ráno ji vypijete (3x týdně), nemusíte si jako cukrovkář píchat inzulínové injekce a po půl roce používání by vaše cukrovka měla být dokonce vyléčena! Údajně vědecky prokázáno. Mazec!



vanilka

vanilka 

Hodně zajímavá je také depilační mastička, po jejímž nanešení po 10 minutách chlupy odpadají, zpomalí se jejich růst a při pravidelném používání dokonce přestanou růst. Tuto techniku používají budhističtí mniši na své holé hlavy. Student nám to hned ochotně ukazuje na Tomové chlupaté noze, kde má z toho chudák světlý čtvereček dodnes :). Na závěr prohlídky je nám představena demostrace výrobků, které jsou z těchto bylinek vyrobeny a které si v případě zájmu můžeme koupit (nikdo nás ale nijak nenutí). Součástí demonstrace je pak i masáž, kdy očekáváme, že nám dva další studenti jen trochu projedou krk a zdarec. Jsme tedy více než příjemně překvapení, když nakonec dostáváme snad půlhodinovou ajurvédskou masáž celého těla! Klukům pak dáváme pár rupií, protože moc dobře víme, že za takovouto masáž bychom v salónu zaplatili mnohonásobně víc. Skvělá zastávka!

 zázvor

srílanská lékarna

Večer přijíždíme naprosto uslonovaní na hotel a já si nemůžu přestat čuchat k rukám, které pořád krásně voní po slonech. Co se dá dělat - už nikdy si je nebudu mít :-) Když pak zavřu oči, mám před očima tento pohled: 


slibovaný pohled ze sloního hřbetu

Další díl našeho srílanského cestopisu si můžete přečíst tady:



5 komentářů:

  1. Ahoj, můžu se prosím zeptat, v jaké konkrétně té bylinkové zahradě jste byli? V červenci letíme na Srí lanku, tak bych byla ráda za tip :-) četla jsem ohledně těch zahrad celkem rozporuplné názory, ale tahle zní v pohodě, podle toho, jak ji popisuješ. Díky moc! :-) B.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, přesné jméno bohužel nevíme... Mezi Kandy a Pollonurawou, ale bylo jich tam víc :-/

      Vymazat
  2. ahoj, momentálně jsme s přítelkyní na Srí lance. Asi 15. den. Momentálně mám veškeré zážitky čerstvé a jen ze zvědavosti jsem si přečetl Katčiny zápisky. Každopádně nevím kde Katka přesně byla, ale my byli ve dvou zahradách. V obou úplně stejný scénář, jak přes kopírák. Při příchodu se tě ujme velmi příjemný mladík, který mluví pěkně anglicky. řekneš si fakt sympoš. vše krásně vysvětlí atd. super! Pak přichází chvíle prodeje. Kdy tě posadí a vše postupně nabízí. Po asi 10 minutách ho odmítneme, že nic nechceme(je to hodně drahý) a v tom okamžiku otočka ani půl slova a zdarec vypadni. Druhý pokus jen ze zvědavosti, jestli to nebyl nějaký zkrat. Ještě větší sympoš. Úžasný, milý a ochotný jen do chvíle než nás vede opět na prodejní flek. říkáme sorry, ale my nic nechceme kupovat. V ten moment se borec otočí neřekne vůbec nic a odchází. zažito vícekrát na Srílance. Jseš turista, tak cáluj. Když se pohybuješ v oblastech, kde ještě nejsou turisti, tak jsou milý a úžasní. Je to nádherná a rozmanitá země. Určitě stojí za návštěvu. Potřeba zažít sám, ale každopádně Katka to podává velmi jednostranně a trochu sluníčkově. Navštívili jsme dost stejných míst. Ač mám celkoví dojem též pozitivní, tak ji tam chybí to za Bé. Ondra

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Katko, kde jste si sjednali řidiče předem? Je to v Kandy běžná služba? :)
    Díky Ivet

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Katko,
    zajímalo by mě, jestli vstup 2000 Rs do Millenium Elephant Foundation byl za osobu, nebo za dvě osoby?
    Moc díky,
    Bára

    OdpovědětVymazat