Srí Lanka: Den 6 - lví skála Sigiriya a chrámy v Dambulle

"Jejich těla září jako měsíc potulující se v chladném větru. Sladká dívko, stojící na vrcholu hory, tvé zuby jsou jako klenoty osvětlující lotosový květ v tvých očích. Já jsem Lord Sangapala, já jsem napsal tu píseň. Mluvil jsem k nim, ale ony neodpověděly. Ty krásky na vrcholu hory, nedaly nám ani škubnutí očním víčkem. Krásky jako vy, nutí muže vylévat své srdce a mít vzrušená těla, na nichž se ježí chlupy touhou." Tuto starověkou milostnou píseň si zpívají děti i dospělí po celé Srí Lance. Vypráví totiž jeden z nejkrásnějších příběhů o ještě krásnějším místě. Kdo byly Sigirijské krásky a byl palác na obří lví skále spíše pevností v mracích nebo palácem neřesti? Prozkoumat magickou horu Sigiriya jsme se vydali šestý den naší cesty.


Hned ráno po tom, co se srdečně loučíme s naší úžasnou hostitelskou rodinou Seraya hotelu, nastupujeme v Pollonaruwa na autobus. Dnešní mise je jasná - dostat se na lví skálu Sigiriya. Má to ale malý háček, nejede tam žádný přímý spoj. Průvodce dokonce uvádějí, že se tam autobusem vůbec nedá dostat a doporučují zaplatit si drahý taxík nebo ještě dražší tuk-tuk. My se s touto  podezřelou variantou ale nějak nedokážeme smířit, a tak jsme se včera začali pořádně pídit po nějakém příjemnějším řešení. A našli jsme ho! Klíčem k němu je kouzelné slůvko INAMALUWA, které nám srílanský dědeček píše na otrhaný kus papíru. Toto zaklínadlo má vskutku magickou moc - jeho pouhé vyslovení vám umožní se za pár rupií dostat přímo pod lví skálu. Jak je to možné? Celkem jednoduše :-). Je to totiž název zastávky, kde po hodině cesty (za 80 lkr) vystupujeme. Tady se na nás opět sbíhá hejno tuk-tukářů, kteří se nás snaží přesvědčit, že jediný způsob, jak se k Sigiriya dostat je právě jejich vozítkem. To na nás ale už dávno neplatí, prodíráme se tedy tímto davem a pokračujeme za roh přilehlé křižovatky, kde, průvodci, divte se!, za deset minut zastavuje autobus, který nás bez jakýchkoliv problémů za 20 rupií zaveze přímo ke lví skále, kolem které vede trasa této linky. A pak, že to nejde.


Lví skála Sigiriya


A tady už nás vyhlíží. Majestátní, nádherná, magická. Lví skála, Sigiriya. Jeden z největších symbolů Srí Lanky a must do pro všechny turisty. Mezi místními je známá jako pevnost v oblacích, ale také jako palác neřesti. Jaký je tedy příběh této téměř 200 metrů vysoké skály, která byla v roce 1982 zařazena mezi  památky světového dědictví UNESCO? Teorie jsou různé a nikdo nedokáže stoprocentně říct, jak to všechno bylo. Ruiny budov na jejím vrcholu totiž pocházejí ze 2. století př.n.l. a první archeologické nálezy tu začali realizovat až Britové na počátku 20. století. Vědecké nálezy ukazují, že tu byl ve 2. století buddhistický klášter, ale všichni se spíše přiklánějí k mnohem zajímavější verzi, vycházející ze staré srílanské legendy. Podle té nechal král Kassapa vybudovat královský palác na jejím vrcholu, protože čelil obrovskému strachu. V roce 1477 totiž svrhl z trůnu svého nevlastního otce Dhátuséna, kterého nechal dokonce zaživa zazdít, aby mohl sám vládnout. Jeho bratr, Mogallan, právoplatný následovník trůnu, před ním utekl do Indie a Kassapa se pak každý den obával jeho slíbeného návratu, aby pomstil svého otce a zmocnil se svého trůnu. Proto z královské Anuradhapury utekl a nechal vybudovat obrovský opevněný palác na skále Sigiriya, kterou také na 18 let učinil hlavním městem Srí Lanky. Mogallan se ale v roce 498 přece jen  vrátil s celou válečnou družinou, sigiriyskou pevnost dobyl. Svého bratra ale zabít nestihl, ten totiž během bitvy raději spáchal sebevraždu skokem ze skály. V druhé verzi si prořízl hrdlo dýkou, kterou ještě stihl zastrčit zpět do pochvy - ať tak či tak, jeho vláda neskončila slavně a trůnu se ujmul jeho bratr.


Abychom se do samotného areálu dostali, musíme si jít koupit vstupenky . Ty jsou pěkně mastný, za jednu osobu 3690 lkr (650 Kč), což je na místní poměry celkem mazec. Pro představu - místní platí 60 lkr. Očividně jsou tu turisté opravdu zlatý důl a Srílančané začínají být v tomto ohledu trošku nenažraní... Po cestě k muzeu, kde se lístky prodávají, potkáváme studenta druhého ročníku historie, který se k nám připojuje a nakonec s ním trávíme celý den. Samozřejmě jsem zapomněla jeho složité srílanské jméno :-/.  Během prohlídky nám neustále vypráví nejrůznější zajímavosti, je nadšený, že s námi procvičí angličtinu a celkově je hrozně fajn a je s ním sranda. Protože máme na zádech krosny a odhodlání šplhat se s nimi až nahoru nás při shlédnutí reálné výšky této skály opouští, jdeme se zeptat do muzea, jestli si je nemůžeme nechat tam (samozřejmě můžeme!) Uff! Lístky máme, batohy nemáme, můžeme jít na to!




Sigiriya je obrovský areál, na kterém se rozléhají královské zahrady rozdělené do tří částí - vodní, kamenové a terasové, samotná lví skála obklopená tropickou džunglí je potom až vrcholem celé prohlídky. Nejdříve tedy procházíme vodními zahradami, které jsou plné leknínových jezírek, zavlažovacích kanálů a podlouhlých bazénů, ze kterých dodnes při dešti vystřikují fontány.  Tato zahrada se drží striktních geometrických pravidel, vše je tu jako nalajnové od pravítka a všechny hrany a cesty se lámou do pravých úhlů. S podivně tvarovanou skálou v popředí, která na mě působí, jak kdyby tu přistálo UFO (tak moc se do této ploché krajiny nehodí), tvoří tato cesta opravdu impozantní zážitek. Čím blíže se ke skále přibližujeme, tím větší se skála zdá, jak kdyby nám rostla před očima.






Na úpatí skály nás potom čeká další část, Zahrada kamenů a Terasová zahrada. Vstupem na první schůdek této terasy, která se tu začíná zvedat směrem ke skále, padají veškerá geometrická pravidla. Střídá je tu naprostý chaos plný oválných skal a balvanů, které tak tvoří krásný protiklad k symetrické části zahrad. Tato část skrývá ještě jednu ne zrovna příjemnou "atrakci", tou jsou obrovská sršní hnízda, kterým se na Sygiriyi nesmírně zalíbilo. Jsou tu tedy všude velké cedule nabádající návštěvníky, aby se chovali tiše, protože hluk může tyto bodavé potvory vydráždit.





Cestou také potkáváme desítky, možná i stovky makaků, kteří tu mají díky turistům koláče bez práce (některým blbečků, co je krmí sladkostmi bych ty ruce ulámala!). Jakmile se vynoříme z balvanové buše, otevře se před námi krásný výhled na zahrady, které už se rýsují pod námi.


Nyní nás už čeká uzounké točité schodiště, které vede k freskám sigirijských krásek, které jsou největším skvostem a chloubou celé památky. Přístup je poněkud krkolomný, protože fresky se nacházejí uprostřed skalní stěny ve 100 metrech vysoko (neptejte se mě, jak to tam tehdy malovali!). Poté, co si vystojíme frontu v uzounké klícce, kterou se točí strmé schodiště (jedno nahoru a jedno pak zase dolů),  se dostáváme za béžovou plachtu, která fresky chrání před sluncem, větrem i deštěm (a čímkoliv jiným).


Tyto fresky tu nechal vymalovat král Kassapa během své vlády (tedy už v 5. století!), původně stěnu skály zdobilo celých 500 postav. Údajně prý ale rušili mnichy z pozdějšího kláštera při modlení (není divu!) a do dnešních dnů se  jich dochovalo pouze 21. I tak je ale neuvěřitelné, že se takto staré malby dochovali v takovéto kvalitě a jsou tak patřičně nejvýznamnější srílanskou historickou památkou. Spolu s davem dalších turistů (k našemu překvapení převážně místních) si tedy se zatajeným dechem prohlížíme tyto žluté prsaté dámy, které jsou tu znázorněny vždy jen od pasu nahoru a nahoře pak už bez :).  Prsiska mají vážně pořádná, Lara Croft by záviděla!. Krásky mi tedy přijdou jen po krk, obličeje mají trošku jako čarodějnice, ale kdo by se jim díval na obličej, že :-)?  Nějak si nedokážu vysvětlit, že tyto malby jsou opravdu původní, vypadají, jako by je každý měsíc chodil někdo obtahovat a dobarvovat. Neuvěřitelné. Otázka, která napadne každého při pohledu na tyto více než 1500 let staré dámy je: Kdo vlastně jsou? Tady se teorie opět rozcházejí. Jedna část tvrdí, že to jsou apsaras, neboli nebeské bohyně, víly či nymfy, kterým služebnice přinášejí nejrůznější dary. Druhou, samozřejmě populárnější teorií, je, že to jsou portréty konkubín z králova harému, díky čemuž také vznikla legenda o paláci neřesti, kdy se v opevněném království na skále Kassapa údajně oddával divokým sexuálním hrátkám se stovkami těchto vnadných dívek. No, asi je to trochu přeháňka, ale na druhou stranu... Kdo ví, co se tam tehdy nahoře za zavřenými branami šíleného krále dělo?




Neodpustím si ještě jednu drobnou vtipnou vsuvku. Hned dole u muzea samozřejmě vždy čekají desítky ochotných průvodců, kteří vám za menší či větší oplatek, udělají průvodce a "odborný" výklad. Touto exaktní odborností nás totálně zrušil jeden průvodce, který ticho při prohlížení fresek přerušil hláškou "Je to skoro stejné jako Piccaso!". S kamennou tváří. Daný turistický pár si očividně nevybral toho nejlepšího :-).  Utíkáme tedy od skupinky s tímto chytrákem a pokračujeme dál podél Zrcadlové stěny, ve které se prý dříve tak leskla, že se v ní mohl král vzhlížet. Do jejího povrchu jsou vyryty vzkazy návštěvníků ze 7. až 13. století, kteří sem vyrývali své dojmy z této od pradávna obdivované památky. Překlady těchto nápisů jsou k nalezení dole v muzeu.


Po pár dalších schodech, když už máme jazyk na triku a proklínáme se, že jsme si nevzali více vody, se konečně dostáváme k tolik zobrazované lví platformě. Této terase, která se nachází zhruba uprostřed výšky celé skály, dominují dvě obrovské tlapy s masivními drápy, mezi nimiž se line původní schodiště. Právě tato dominanta dala název celé skále. Věří se totiž, že dříve tu stála obrovská socha lva, který střežil vchod do pevnosti a symbolizoval moc a sílu krále Kassapa. Schodiště potom vedlo pravděpodobně přímo do tlamy tohoto lva a jeho vnitřkem až do paláce na úplném vrcholu. Spekuluje se ale i o tom, že pazoury nepatřili lvu, ale obrovskému drakovi či orlovi, čímž by celý název a legenda dostali pěkně nafrak. Je fakt, že tlapy vypadají spíše na nějakého plaza než lva. Co myslíte? Opět - můžeme jen spekulovat. A to nás baví :-). O to větší atmosféru toto místo má!





Jak podle vás Sigiriya vypadala? Takto...

...nebo spíš takto?

Po nabažení se tohoto pohledu a desítkách pomyslných variantách pokračování těchto pařátů v hlavě, se tedy vydáváme po schodišti nahoru. To už zespodu vypadá poněkud vachrlatě a obrovská fronta, která na něm právě dělá neoficiální zátěžovou zkoušku mu na důvěře moc nepřidává. Kdo se bojí, nesmí do lesa a mezi lví tlapy to platí dvojnásob, a tak po pár napínavých minutách ve schodišti zasekaném do skály  zdoláváme tuto závěrečnou část.



To, co nás čeká nahoře, nám vyráží dech (což není vzhledem k tomu, jak se snažíme popadnout zas tak těžké). Kromě dvouhektarové plošiny pokryté půdorysy rozlehlého paláce, odkud dříve král Kassapa vládl celé Srí Lance, se tu nemůžeme nabažit naprosto úžasných výhledů do okolní krajiny. Stojíme v nejvyšším místě paláce, kde měl údajně král dříve trůn a představujeme si, jaké to muselo být, každé ráno vstát, rozhlédnout se kolem a říct si: "To je všechno moje!" Nemá cenu to popisovat, prohlédněte si to sami.






Ze samotného paláce se pak dochovaly vesměs jen základy zdí, palác byl totiž dřevěný a tak je velmi těžké si představit jeho skutečnou podobu. Jít se projít na zahradu nebo naopak nahoru ke královi na kobereček byl výlet na půl dne. Moc zajímavé jsou vodní nádrže, které sloužily (a slouží vlastně dodnes) k zachycování dešťové vody. procházíme se po ruinách, koukáme doleva doprava a nějak nám zase furt nedochází, na jakém sci-fi místě to vlastně jsme.







Pfff! To zas bylo něco! Zážitkově omámení se vydáváme dolů a vracíme se zahradami zase zpátky k muzeu. Tady si vyzvedáváme batohy a doplňujeme tekutiny, kterými se výrazně doporučujeme při výšlapu nahoru vybavit lépe než my!


V doprovodu našeho srílanské kámoše pospícháme kolem druhé hodiny na autobus, protože dneska nás ještě čeká návštěva klášterních chrámů v Dambulle. "Student" má stejnou cestu jako my, a protože jsme si navzájem sedli, dělá nám fajn společnost i nadále. Po příjezdu do Dambully se snažíme najít nějaký přijatelný bufet, kde se najíst, a jak tak už dost vypečení (bohužel taky spečení, podle toho, jak začíná vypadat naše kůže) ze Sigiriye bloumáme po vyprahlém prašném městě, dostávám malý úpal, který jde ruku v ruce s pěknou nasranou krizovkou (kdo mě zažil naštvanou, ví, o čem mluvím). Po jídle a čerstvém džusu se trochu zklidňuji a souhlasím s pokračováním k jeskynnímu chrámu.


Jeskynní chrámy v Dambulle


Chytáme tedy nejbližšího tukt-tuka za 150 lkr (čert to vem, už jsme se dneska nachodili dost) a vystupujeme u Golden temple, kde musíme vypláznout dalších 1500 lkr za vstup (kámoš to má samozřejmě zadara). Zvenku si prohlížíme Zlatý chrám s třicetimterovou sochou Buddhy uvnitř kterého se ukrývá buddhistické muzeum se sochami Buddhy z Thajska, Koreji i Japonska.



Chlápek u lístků po nás chce stovku na hlavu za odložení batohů, na to už ale vážně kašleme a odhodlaně utahujeme bederáky na krosnách. Nějaký chrám, to přece nemůže být tak daleko. Ale je! Daleko a ještě víc vysoko. Máme s sebou ale dost vody a sluníčko už teď v podvečer taky tolik nepeče, tak se to dá zvládnout. Náš srílanský kamarád to ale zvládá hůř než já a pořád se na mě otáčí a nabízí mi pomoc. Haha! To nezná tvrdý český holky :-). Cesta k chrámu vede vlastně po skalní stěně, která je místy krásně hladká a tvoří tak zajímavý chodníček. Podél toho postávají nejrůznější prodavači, kteří nabízejí lotosové květy pro náboženské účely, ale také typické turistické cetky jako sošky slonů a Buddhů, pohlednice a v půli cesty dokonce obrovské kameny a křišťály! To asi kdyby někomu přišel super nápad si výšlap okořenit pár kilečky v batohu navíc :-). Jo a taky se tu na každé druhé větvi houpou všudypřítomní makaci, ale to už je přece normálka.




Na vrcholku kopce nás už čeká brána do areálu jeskynního chrámu. Boty si necháváme venku u celkem dvou protivných Srílančanů, kterým se vůbec nelíbí, že tam jsme v doprovodu našeho kámoše, a tak nám musí dát nižší cenu za uschování bot (25 lkr za pár). Hned při prvním kroku bez bot litujeme, že jsme si nenechali poradit a nepřibalili do báglů ponožky, protože skála rozpálená po celém dni nás do chodidel štípe jako blázen. Jauvajs! Je to jako chodit po žhavých uhlících! Po vstupu do kláštera nás hnedka zaplaví posvátný klid, který z tohoto místa přímo prýští. Celý klášter je schovaný v žulové skále, která se přes jeho zdi převaluje, jak těsto na chleba.




Výraznou dominantou kláštera je také obrovský strom bohdi tree, kterého buddhisté oslavují, protože údajně pod ním Buddha dosáhl osvícení (ne pod tímto konkrétním, ale obecně pod tímto druhem stromu, který tu roste snad u všech chrámů). Také tu potkáváme mnichy v oranžových rouchách a při zahledění se do dálky, kde se před námi rozprostírá dokonalá krajina, začínám uvažovat, že bych si tu dala takový ozdravný meditační měsíc. Co tu může člověku chybět?





Samotný klášter má potom 5 vchodů, ve kterých jsou jednotlivé jeskynní chrámy.Tyto jeskyně byly používány k bohoslužebným účelům už v 1. století, ale bohatá výzdoba jejich interiérů pochází převážně z 18. - 19. století. Nejvýraznější jsou zlaté sochy buddhů vytesané do skály v nejrůznějších velikostech a pozicích, za pozornost ovšem stojí hlavně bohatě malovaný jeskynní strop a stěny, na kterých jde nalézt například nejrůznější příběhy ze života Buddhy. Náš kamarád nám vysvětluje, že vše je malováno barvami, které se váží k buddhismu - tedy zlatou, červenou, modrou a bílou. 




Po prohlídce jeskynních chrámů scházíme zpátky dolů, kde se ještě chvíli potulujeme v okolí Golden temple a sledujeme meditující mnichy (živé i zkamenělé).  




Protože sluníčko se už chýlí k západu a my dnes před sebou máme ještě dlouhou cestu Kandy, loučíme se s naším srílanským kámošem, který nám dělal celý den skvělého průvodce. Dáváme mu na sebe kontakty na Facebook - dodnes si nás ale nepřidal, tak předpokládáme, že si spletl Facebook s emailem :-). Škoda... V šest hodin nasedáme na autobus, který je už úplně napráskaný, a tak získáváme dvě VIP místa daleko od sebe a oba namačkaní mezi dalšími dvěma Srílančany - což pro tříhodinovou cestu není zrovna dvakrát pohodlné. Já jsem z celého dne tak utahaná, že mi neustále klimbá hlava a padá na rameno mladého Srílančana vedle mě, který je z toho chudák celý nesvůj. Co mám ale dělat :-) ? Ve chvíli, kdy se dostáváme k začátku Hill country se tato zdlouhavá cesta stává adrenalinovým zážitkem. Autobus je už totiž úplně narvaný k prasknutí, desítky cestujících stojí v uličce a zatáčky stoupající do prudkých kopců začínají být ostřejší a ostřejší. Ani jedna z těchto skutečností ale řidiče nedonutí změnit styl jízdy a tak zatáčky řeže hlava, nehlava. Hrůzou se mi ježí chlupy na zádech a čekám, kdy buď někdo ze stojících lidí vypadne otevřenými dveřmi ven nebo se v nějaké zatáčce překlopíme. Každá zatáčka je opravdu napínavá a když kolem deváté úspěšně a celí přijíždíme do Kandy, stále cítím jak mi adrenalin pulzuje v krvi. Dnes přespáváme v levném hostelu, který rozhodně nedoporučujeme - leda pokud tu potřebujete jen složit hlavu na pár hodin jako my a chcete trochu ušetřit. Před vstupem do sprchy (jestli se tak dá hadici nad špinavým záchodem říkat) se ale obrňte velkou dávkou tolerance! Teď už ale dobrou noc, protože zítra ráno brzo vstáváme na jednu z nejlepších vlakových projížděk na světě - vláček do horského městečka Ella, který jede čajovými plantážemi...

Zdroje:
Sri Lanka. Eyewitness Travel. London (2014). 
http://www.mahalo.cz/sri-lanka/destinace-sri-lanky/sigiriya-lvi-skala.html
http://www.novinky.cz/cestovani/exotika-amerika/292486-pevnost-v-oblacich-nebo-palac-neresti-k-cemu-slouzila-lvi-skala-na-sri-lance.html
http://sri-lanka.svetadily.cz/clanky/Sigiriya-misto-lva-zde-objevite-polonahe-zeny
http://dalky.cz/cteni/c-dambulla-a-sigiriya.html


Líbil se vám tento článek? Tak ho nezapomeňte sdílet!



0 komentářů: