Tokijská jízda začíná!


Japonsko. Země vycházejícího slunce, gejš, samurajů, origami, sushi a asi tisíce dalších legendárně známých věcí. Fascinace touto tajuplnou zemí začala už v dětství, kdy se nám v postýlce mezi šprušlemi šprajcoval mončičák, základka byla pak neodmyslitelně spojená se sbíráním pokémonů a staráním se o tamagoči. Na střední jsme pak objevili tajemství mangy (kluci spíše ty verze pro dospělé¨ a s postupem času nás tato země začala zajímat mnohem víc. Jak to bylo s těmi gejšami a samuraji? Proč první jaderná bomba vybuchla zrovna v Hirošimě? Co Steva Jobse fascinovalo na minimalismu zenových zahrad? Jak je možné, že šintoistické náboženství nemá žádného představitele? Umíte poskládat origami jeřába? A vážně se tam lidé sobě navzájem klaní a nosí roušky? Jo, a taky jste si už doma dělali sushi? Člověk najednou zjišťuje, že Japonsko je dneska vážně hodně cool a spousta japonských zvyků a tradic prosakuje i do naší kultury. To by bylo se tam někdy podívat! Jasně, jasně - zpátky na zem. Je to strašně daleko, nemáte šanci se tam bez překladatele domluvit a je tam šíííleně draho! To jsme si taky dlouho mysleli a náš japonský sen odsouvali někam na důchod. Pak jsme si ale jednoho dne řekli, a proč by to vlastně nešlo? A víte, co? Ono to šlo! A mnohem snáz, než jsme čekali!


V následujích článcích vás tedy vezmeme s sebou na cestu do této moderní a mystické země a nejenže vás provedeme po všech těch úžasných místech, ale také vám dáme užitečné rady a tipy, jak zvládnout cestování po Japonsku na vlastní pěst. Není to totiž vůbec tak složité, jak všichni říkají, a když jsme to zvládli my - zvládnete to i vy. Pěkně se tedy usaďte, pusťte si nějakou japonskou relaxační hudbu a jdeme na to. Dlouho očekávaný cestopis Katka cestuje: Japonsko právě začíná!

 ☯    ☯    


Přilétáme!


,,Ladies and gentlemen, as we start our descent, please make sure your seat backs and tray tables are in their full upright position, your seat belt is securely fastened and all carry-on luggage is placed underneath the seat in front of you or in the overhead bins." Po čtrnácti nekonečných hodinách na palubě letadel China Airlines letušky konečně budí poslední spáče a my se připravujeme na přistání. Vzrušeně koukáme z okýnka a snažíme se v té černé tmě venku něco zahlédnout. Jakmile se letadlo trošku nahne a zatočí, spatřujeme ho už v plné kráse! Září do všech stran a je obrovský! Kdo? No přece Tokio! Jedno z nejrušnějších a nejšílenějších měst na světě! Kde jinde než tady začíná naše velká japonská cesta. Svítící velkoměsto plné barevných neonů a obřích mrakodrapů leží na největším japonském ostrově Honšú a letiště Haneda, na kterém přistáváme, je vlastně umělý ostrov vybudovaný v Tokijském zálivu. Naše ledadlo směřuje k dlouhé ranveji, jejíž světla se blýští na mořské hladině a my tak máme chvíli pocit, že přistáváme na vodě. Vzápětí už ale cítíme známé žuchnutí dosedajícího podvozku (se kterým mi vždycky synchronně žuchne i pomyslný kámen ze srdce) a jsme tady! Konničiwa Tokio! Let the show begin!


Od první vtěřiny v Japonsku je nám jasné, že jsme se dostali do úplně jiného světa. S prvním krokem do letištní haly nám klesá čelist a valíme oči úplně na všechno! Znáte ten zvláštní pocit, který máte u sci-fi filmů z budoucnosti? Tak něco takovýho, ale mnohem, mnohem intenzivnějšího. Nejrůznější cestovatelé a spisovatelé se předhánějí v popisu tohoto prvotního japonského kulturního šoku, který zasáhne asi každého cestovatele z euro-amerického světa. Tři nejsilnější pocity, které okamžitě cítím já, jsou čistota, klid a harmonie. Nablýskáno to tu mají opravdu dokonale! Okna i stěny se lesknou jako zrcadla, z podlahy by se dalo jíst a ihned, co se dotkneme zábradlí na eskalátoru, běží to tam paní přeleštit, aby tam nedejbože nezůstal otisk ruky! Nikdo nikde nepokřikuje, nenadává, nezmatkuje, vše tak nějak v klidu a pohodě plyne, jak kdyby to ani nebylo letiště. Cestou k výdeji zavazadel nás vítají manga postavičky na informačních cedulích a latinské písmo se stává velkou menšinou mezi záplavou japonských klikiháků. My jsme vážně v Japonsku, v JA-PON-SKU! Taky si to vždycky po příletu do cizí země musíte pořád opakovat, aby vám to došlo? 


Tokio je vlastně obrovská megalopole (tedy ještě mnohem větší než metropole), tedy shluk několika propojených měst, které tvoří prefekturu Tokio. V tokijské aglomeraci tak žije neuvěřitelných 38 milionů lidí, což je pro člověka ze státu s deseti miliony lidí něco naprosto nepředstavitelného. Město nemá jedno velké centrum, ale rovnou několik. Jedno z nich, Asakusa, bude naším třídenním tokijským domovem, kde máme zarezervovaný pokoj na malém hotýlku. Na zastávku Asakusa jede přímý spoj z letiště Haneda po lince Keikyu line, takže pro nás úplná paráda. Hned si také kupujeme třídenní jízdenku za 1900 jenů, která nám pokryje dnešní cestu a pak další dva dny neomezeného ježdění tokijským metrem. Vlaky a metro tu jezdí každých pár minut a na vteřinu přesně, takže sotva přijdeme na nástupiště, už slyšíme skřípění brzd a za dalších 35 minut vystupujeme na Asakusa. 


Plácáme se po zádech, jak jsme to v pohodičce zmákli a jdeme se podívat na mapu, jak se dostaneme k našemu hotelu. Máme jméno a adresu, to musí stačit, ne? Japonská lekce číslo jedna: Nestačí, opravdu nestačí! Nějak nám totiž nedošlo, že těch hotelů v okolí nebude deset, ale spíš sto, a ten náš se neprobojoval do první dvacítky, která byla vyznačená na této mapě. Fajn, ještě máme adresu. Ale v latince, a tady je většina ulic popsaná japonskými znaky. Dobře. Zhruba si pamatuju z google maps směr, tak vycházíme ven s tím, že to nějak trefíme. Japonská lekce číslo dva: Ne, opravdu netrefíme! To je nám jasné ihned, jakmile se vymotáme z podzemí. Rozhlédneme se po tříproudové silnici se záplavou semaforů a křižovatek a s otazníkem v očích pomrkáváme na nedaleko parkující taxík. Pak ale jednoho z náš napadne spásná myšlenka! Není tu wifi? V Japonsku by mohli mít ve městě wifi! A haleluja, mají! Stojíme totiž shodou okolností hned vedle turistického centra a tak se s radostí připojujeme na jejich wifi. Načítáme google maps, doleva, rovně, rovně, doleva, rovně, doleva a jsme tu. Asakusa Hotel Wasou. Tři noci nás tu vyjdou na 23 400 jenů (cca 5 113 Kč), což není málo, ale na Tokio super cena. Máme malý útulný pokojíček v japonském stylu s vlastní koupelnou a futonovými matracemi. V Japonsku se totiž nespí na postelích, ale na zemi na těchto speciálních matracích, které ráno pěkně složíte na hromádku a ložnice tak přes den může sloužit jako obývák. Nedostatek prostoru je tu opravdu problém, který ovlivňuje japonský život v nejrůznějších podobách. Tohle je jedna z nich. Ale víte, co? Nám se tu na zemi spalo tak dobře, že jsme po dvou týdnech uvažovali, že doma v Anglii vyhodíme postel! A to jakože fakt! Zamilováváme si to hned první den, kdy padáme do postele, teda na matrace, po dlouhé cestě úplně vyřízení. 

futonové matrace rozložené na tatami podlaze
malá svačinka pro hosty


První den v Tokiu


Těžko říct, jestli je to pásmovou nemocí nebo vzrušením, každopádně dnes nemůžeme dospat a budíme se už někdy v šest ráno. Máme před totiž první den v Japonsku a to je velká věc! V konvici ohříváme vodu na zalití zeleného čaje a zakusujeme zvláštní sušenky s rybí příchutí, které máme na pokoji od hotelové služby. Chutná to dost divně, ale je to japonský, takže si nestěžujeme a snažíme se exotickému snacku přijít na chuť. Skládáme naše futonové matrace, pod kterými se ukrývá velká tatami podložka sloužící jako multifunkční podlaha, sedačka, postel i stůl. Včera večer bylo celkem teplo, takže si bereme jen tenkou mikču a bundu, balíme malé baťůžky a pelášíme ven na průzkum Tokia! 

ranní výhled na Tokio před dveřmi našeho hotelu
Po dvou křižovatkách je nám jasné, že s teplým jarním počasím to nebude tak horké, jak jsme mysleli. Je vážně pěkná kosa a k tomu hustě prší. Jdeme si tedy zpátky pro deštník a víc vrstev oblečení a doufáme, že hůř už nebude. Nemáme totiž už co víc na sebe (kromě termoprádla nachystaného na výlet do japonským Alp). Příjemně zahřátí pokračujeme směrem k nedalekému chrámu Sensódži, cestou ale zastavujeme na každém rohu a nechápavě kroutíme hlavou. Čtyřpatrové parkoviště, které funguje jako výtah - aneb jak zaparkovat osm aut na plácek pro dvě. Všudypřítomné prodejní automaty s nejrůznějšími minerálkami, čaji, džusy a kávami. Malý šintoistický chrám uprostřed rušné ulice s džizó (Jizo) soškou, nad kterou někdo kvůli dešti umístil dětský deštník. Šílené japonské nápisy úplně všude, srandovní auta s tupými čumáky jezdící vlevo a elegantně oblečení Japonci jezdící na kolech se speciálními držáky na deštníky. Prostě jinej svět!

parkoviště fungující jako výtah ukrytý ve spleti elektrického vedení
Žízní neumřeme! Prodejní automaty tu najdete doslova na každém rohu.
malý šintoistický chrám hókora uprostřed rušné ulice
celý den lije jako z konve, ale japonské atmosféře to na kráse nic neubírá

Posvátný chrám Sensódži


Za deset minut jsme už u vstupu do areálu chrámu Sensódži. Ten je známý také pod jménem Asakusa Kannon a je nejsposvátnějším a nejnavštěvovanějším chrámem v Tokiu.  K jeho vzniku se váže zajímavý příběh. V roce 628 dva rybáři, Hinokuma Hamanari and Takenari, vylovili z řeky Sumida zlatou sošku bohyně milosrdenství Kannon. Hodili ji zpátky do řeky (přece jen by raději chytli rybu), soška ale stále vyplavávala na povrch a vracela se k nim, a tak si ji rozhodli nechat. Ve vesnici jim pak poučený panovník vysvětlil, jak vzácná tato soška je a rozhodl se jí vystavit chrám. V roce 645 k němu svatý muž Šókai přistavěl buddhistický klášter. Jeho sláva potom postupně rostla až do jeho vrcholu na počátku 17. století, kdy z něj šógun Tokugawa Iejasu učinil svůj rodinný chrám. I když celý areál přežil velké zemětřesení v roce 1923, bombardování za druhé světové války se mu stalo osudným, a tak je většina současných budov nově zrekonstruovaných. Pro nás to bylo první setkání s japonskou buddhistickou architekturou a celý areál plný magických červených budov a dračích motivů nás naprosto uchvátil. Pojďme se podívat, co byste tu určitě neměli minout.



Brána Kaminarimon


Brána hromů, je vstupní branou do celého areálu, setkávacím místem i nejfotografovanějším spotem. Stráží ji sochy Fúdžina, boha větru, a Raidžina, boha hromů a blesků. Při procházení pod obřím červeným lampionem si všímáme ukrytého draka, který se váže k historii kláštera.

nepsaná soutěž o nejlepší foto před branou Kaminarimon

Ulička Nakamisedóri


Hned za branou nás vítá bujarý chřtán uličky Nakamisedóri, která je už od 18. století nejlepším místem v Tokiu, kde koupit Japonské suvenýry. Je tu vážně úplně všechno! Jídelní hůlky, vějíře, lampióny, kimona, šperky, nádobí a sladkosti asi tisíce druhů! Nevíme, kam dřív, co ochutnat, co si vyzkoušet, na co se podívat, co koupit. Všechno je tak šíleně krásný! 








Brána Hózómon a pětistupňová pagoda


Na konci tohoto obchůdkového ráje nás už vítá obří dvoupatrová bráná Hózómon, která je hlavní branou k chrámu Sensódži. Ve vrchním patře této brány je ukrytá pokladnice s čínskými sútrami ze 14. století. Po levé straně nás svou výškou a majestnátností uchvacuje pětistupňová pagoda, která je ve skutečnosti hřbitovem a dovnitř se tak můžete dostat jen, když tam odpočívá někdo z vašich zesnulých blízkých. 



Uprostřed velkého plácku za branou stojí nepřetržitě čoudící vykuřovadlo senkó, kam věřící chodí zapalovat vonné tyčinky. Věří se, že jejich kouř vás ochrání před nemocemi, a tak je vykuřovadlo stále v obležení davu lidí mávajících rukama, aby je kouř co nejvíce očoudil. Ani my si tohoto bezplatného kouřového doktora nenecháváme ujít a jdeme se davem procpat pro svou dávku buddhistického zdraví. 




Hlavní síň Hondó


Ta stále ukrývá pradávnou zlatou sošku bohyně Kannon a je tedy významným poutním místem, kam se každý den chodí modlit stovky buddhistů. V postranních obchůdcích si můžete koupit nejrůznější amulety, vonné tyčinky, modlitby, ale také předpověď budoucnosti. Pokud se vám váš osud nelíbí, můžete dát dřevěnou destičku s předpovědí mnichům, kteří vaši nechtěnou budoucnost uvnitř chrámu spálí. Takhle můžete pokračovat až do chvíle, než si vytáhnete vaši vysněnou budoucnost (jedna destička stojí 500 jenů). Uvnitř síně je také několik nádherných maleb od slavného umělce Domoto Inšó. 



Zahrady Demboin


Velké nadšení u nás vyvolávají také okolní zahrady Demboin, které celému areálu dodávají to pravé japonské štýlko. Procházíme se mezi pečlivě zastřiženými bonsajemi a extoickými stromy, z klenutého mostu pozorujeme červené kapry v potůčku a obdivujeme um japonských zahradních architektů. Klidně by se tu dal strávit celý den!







Sumó stadión


Na východním břehu řeky Sumida leží čtvrť Rjógoku (Ryogoku), která je známá také jako sumo town a je soustředěná především v okolí obrovského sumó stadiónu (Rjógoku Kokugikan), který pojme až deset tisíc diváků. Zápasy těchto japonských drobečků se tu odehrávají třikrát ročně, a to v lednu, květnu a září. V této době tu můžete potkat sumó zápasníky procházející se v okolí stadionu a v přilehlých uličkách. My se jdeme podívat do bezplatného sumó muzea, které je otevřené v pracovní dny od 10 do 16:30 hod. V okolí stadiónu také najdete spoustu restaurací servírujících tlusťošskou specialitu čanko nabe, kterou si sumó zápasníci pěstují svou figuru. 

mekka tokijského sumó - stadión Ryógaku Kokugikan
já v náručí muže, s nímž strávit noc je snem každé japonské dívky

barevné loďky odpočívající v jednom z kanálu řeky Sumida

Zahrada Kjú Jasuda


Cestou ze sumó stadiónu se zastavujeme v nedaleké zahradě Kjú Jasuda (Kyu-Yasuda Garden). Ta byla původně na konci 17. století samurajskou půdou, později se proslavila především díky jezírku, které bylo zásobováno vodou z blízké řeky Sumida. A protože je celá oblast nedaleko oceánu, toto jezírko mělo dokonce příliv a odliv. Znečištění řeky po druhé světové válce tento neobvyklý jev zničilo a zahrada byla v roce 1971 zrekonstruována do dnešní podoby. Počasí nám dnes opravdu nepřeje, a tak si zahradu procházíme s deštníkem, na který hustě bubnují dotěrné kapky. Je to ale naše první japonská zahrada, a tak si to i tak celkem užíváme :-).








Ve čtvrti Ryógoku je také slavné Edo-Tokyo muzeum, které rozhodně stojí za návštěvu. Muzeum zobrazuje Tokio v proměnách času, vstupenka stojí 600 jenů a nás dodnes mrzí, že jsme se tam nepodívali. Navečer se ještě potulujeme po Asakusa, zkoumáme každé zakoutí a sledujeme neuvěřitelné kulisy okolního divadla. Protože nám časový posun stále dýchá na záda, po zajímavé večeři si jdeme odpočinout na hotel s tím, že pak ještě půjdeme na noční procházku. No, leda tak ve snu :-).


Líbil se vám tento článek? Tak ho nezapomeňte sdílet!



Na nic nečekejte a přečtěte si další díl naší tokijské jízdy!



4 komentáře:

  1. Krásné fotky, speciálně ty ze zahrady, těším se na další díl :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme! Počkej až uvidíš fotky ze zahrady Kenrokuen - té nejhezčí v Japonsku :-).

      Vymazat
  2. Krásný článek. :) Sledovala jsme vaši cestu po Japonsku už na fecebooku a na vaše články jsem se hrozně moc těšila a ten první rozhodně nezklamal. :) Vypadá to skvěle, Japonsko je i jeden z mých největších snů.
    Pokud by ti to nevadilo, byla bych moc ráda, kdyby si se koukla na můj nový cestovatelský blog.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za chválu! Jsme moc rádi, že tě naše příběhy z cest baví. Na tvůj blog jsme koukali - tvůj seznam deseti vysněných míst je skvělej - tak hurá do toho!

      Vymazat