Cestovatelská výzva: Pojďme být na cestách přítomní!



Cestování jsem vždycky vnímala jako privilegium. Spousta lidí nemůže cestovat kvůli tomu, do jaké země a podmínek se narodili, jiní nemají dost peněz, některým nepřeje zdraví a spousta dalších má milión dalších důvodů. To, že jsem v těch pár procentech lidí, kteří mají tu možnost cestovat po naší úžasné planetě a poznávat cizí země, ekosystémy a kultury, je obrovská výsada. A já jsem za ni neskonale vděčná. Cestování pro mě vždycky bylo dobrodružství, útěk z každodenní rutiny, zkoušení nových věcí a poznávání sebe sama. Hlavním cestovatelským pocitem bylo vždycky "tady a teď." Kde jinde, než na cestách by člověk měl prožívat každou chvilku, vychutnávat tu nádheru, kterou má kolem sebe na plné doušky a nepřemýšlet nad všemi těmi starostmi, které nás v běžném životě tíží. Asi nám to ale není dáno. Nevím, jak to vnímáte vy, ale já už delší dobu pozoruju, že je okolo mě něco špatně, že se opravdu dobrovolně okrádáme o to nejcenější, co máme - reálné zážitky. Netýká se to jen cestování, ale u toho mě to bolí a do očí bije nejvíc.


K největšímu střetu s tímto zabíjákem zážitků došlo v Japonsku. Tady jsem se tomuto monstru opravdu podívala zpříma do očí a s hrůzou zjistila kam až jeho pařáty sahají a kam to prostě nesmíme nechat zajít. Japonci jsou vášniví turisté, kteří cestování po vlastní zemi milují (aby ne!), tak jsme během naší japonské cestovačky byli neustále obklopení davy nadšených turistů. Že tu něco nehraje jsem tak nějak cítila už od začátku, zásadní aha moment ale přišel až ke konci naší cesty. 


Stáli jsme zrovna na jedné krásné vyhlídce u šintoistického chrámu na posvátné hoře Kójasan a násavali magickou atmosféru a klid. V tom najednou vedle nás zapištěly brzdy auta a vystoupil mladý japonský pár. Oba měli selfie tyčky s mobilem, slečna fotila, borec točil videa. Vyběhli z auta, zapli nahrávání a valili nacvičený postup: natočit/vyfotit příchod na místo, několik povinných selfíček s chrámem v pozadí, záběr cedule s názvem místa a lehce zdokumentovat okolí. Pak se tady uprostřed té nádhery zastavili a vzájemně si ukázali, co vyfotili a natočili, spokojeně kývli (samozřejmě ne na sebe, ale na mobily) a utíkali zpátky do auta. To bylo vše. Oni od těch displejů nezvedli hlavu, ani jednou. Ani jednou jedinkrát tohle úžasné místo neviděli svýma vlastníma očima, jen skrze displej. Podnikli celý tento výlet, klidně přes půl Japonska, aby fyzicky stáli na tomhle místě a pak tu vlastně vůbec nebyli. Ani na vteřinu. Tohle byla ta věc, která mi tu nehrála! Tady se fakt skoro nikdo nedívá na okolní svět očima, všichni jen prostřednictvím nejrůznějších přístrojů. To je strašný, řekla jsem si. Co z toho mají? A pak mi to došlo. 


Oni už vůbec necestují kvůli tomu zážitku, kvůli tomu reálnému pocitu být na tom místě a cítit jeho genius loci. Oni cestují už jen kvůli těm fotkám a videím. Tento cestovní produkt se postupně proměnil v pravý smysl a důvod cesty. To, co mělo být vzpomínkou na silný zážitek se stalo samotným a ještě důležitějším zážitkem. Ten zážitek, skvělý pocit už není z toho místa, ale z fotky toho místa. Je na fotce málo emocí - tak se tam v Instagramu hodí nějaký filtr na dokreslení atmosféry, ať jde vidět, jak to tam bylo tajemný (Bylo vůbec? Jaktože si to nepamatujeme?). Radost už nepřichází z toho, co vidíme a zažijeme, ale z toho, jak to vypadá na fotce a videu. Husí kůže. Opravdu to takhle chceme? Opravdu to naše privilegium, zdroje, čas a námahu dostat se na tato krásná místa chceme využít takhle? 


Nechci tu dávat žádnou morální lekci, jako travel bloggerka jsem ukázkovým odstrašujícím případem. Obrovskou část našich cest nám bere pořízování fotek a dokumentování všeho, co by se pak při psání článků mohlo hodit. A to ještě moc netočíme videa. I když jsem dělala několik let v televizi a stříhání videí je jeden z mých koníčků, asi nějak podvědomě nechci být okradena o další část těch vzácných chvil na cestách. Každý, kdo cestuje, tak moc dobře ví, že ve chvíli, kdy fotí nebo točí, tak tam úplně není. Přemýšlíte nad tím, jak udělat kompozici, jak svítí světlo, jak do sebe pak nastříhat jednotlivé záběry, ty si pak prohlížíte a promazáváte (většinou přímo na místě). A přitom jste v těch pár málo procentech lidí, co se kdy na tohle místo podívají a těch pár minut, co tam máte trávíte takhle. Jasně,  právě proto si to tam chcete pořádně nafotit, když už tam jste, já vím. Poslání nás, travel bloggerů, je vše dokonale zdokumentovat, abychom pak naše čtenáře, kteří se na toto místo nedostanou, na něj mohli prostřednictvím našich článků, fotek a videí vzít. Já to znám, vždyť to dělám taky.


Jasně, za všechno může technologie, mohli byste si říct. Není to ale tak. Jsme to i my sami a ten šíleně úspěchaný, informacemi přetížený svět, ve kterém žijeme. Určitě to znáte. Cestu tak dlouho plánujete, těšíte se tam a když tam jste, tak pak spoustu míst ve spěchu proletíte, na jiných řešíte s kamarády či partnerem nějakou důležitou konverzaci nebo už ve chvíli, kdy někam přijdete přemýšlíte, kam půjdete příště a jak to vše dál udělat. Vážně? To fakt jezdíme přes půl planety a šetříme každou korunu, abychom pak, když se na to vytoužené místo konečně dostaneme, si to tam vůbec neprožili? Až budu jednou stará a vyprávět vnoučatům, kde jsem byla a co zažila, nechci si pamatovat jen, jak jsem tam lítala a snažila se pořídit, co nejlepší selfie a záběr nebo jak jsem celou dobu na místě A přemýšlela, co budeme dělat na místě B. Chci si pamatovat, jak to tam vonělo, jak mi vítr foukal ve vlasech, jak jsem držela Toma za ruku a s otevřenou pusou jsme koukali na ty zasněžené štíty hor a v dálce slyšeli bít zvon budhistického kláštera. Chci si pamatovat, jak ta exotická květina voněla, ne kolik jsem za ni večer dostala liků na Facebooku. Chci si pamatovat, jak to srílanské kari chutnalo a jak mě pálilo v nose, ne to, jak jsem talíř aranžovala tak, aby vypadal nejlíp na fotce. Chci vidět i místa, která si odnesu jen ve svém srdci a která nebudou na žádné fotce. Chci mít s Tomem pokladnici zažítků, které budou jen naše a nikdo o nich nikdy neuslyší. I když by se po publikování jejich fotky strhla likovací smršť. 


Proč tedy tento článek píšu? Protože mě to štve a chci si postěžovat? Tak jasně, jsem duší spisovatelka, takže psaní je pro mě nejlepší terapie :-). Hlavní důvod je ale jiný. Chtěla bych vás všechny, co cestujete na místa známá či neznámá, blízká či daleká, sami za sebe nebo jako fotograf, blogger či spisovatel vyzvat: 

!!! POJĎME BÝT NA CESTÁCH PŘÍTOMNÍ !!! 


Pojďme si dát na každém novém místě POVINNÝCH PĚT MINUT, kdy nebudeme fotit, točit, spěchat, mluvit ani přemýšlet. Pojďme se alespoň na těch pět minut zastavit na tom našem vysněném místě a pořádně si ho prožít. Nechat se jím pohltit. Nevnímat nic jiného, jen to, že jsme tady a teď. Cítit ten vděk a dík k přírodě, dané kultuře, naší Zemi, že pro nás ukrývá takovéto poklady. Pojďme si toho sakra trochu vážit!!! Na focení, povídání, přemýšlení bude spousta času potom. Máte pocit, že ne, že ten čas nemáte? Nejeli jste přece do Austrálie, abyste pak viděli jen pár míst, když je tu toho tolik k vidění. Tak si ho udělejte. Vážně. Jaký mý smysl navštívit každý den deset různých míst a atrakcí, když pak přijedete domů a při vzpomínání na ně nebudete cítit nic než prázdno. 


Nebude to lehký. Zní to jednoduše - pět minut. Nejspíš vás, stejně jako mě, překvapí, jak moc jsme tohle už zapomněli a jak může být těch pět minut v přítomnosti dlouhých. Tady a teď. V běžném životě to už spousta z nás vůbec neumí. Pojďme to zkusit alespoň na cestách, kde jinde se to máme znovu naučit. Dobrým pomocníkem může být třeba kniha Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolle, která mě osobně hodně pomohla. A víte, co je paradoxně nejlepší? Že ve chvíli, kdy se to trochu naučíte, tak všechny ty fotky a videa, která si přivezete domů, získají úplně nový rozměr a mnohem větší hodnotu. Budou za nimi totiž ty vzpomínky, vzpomínky na silné okamžiky, které jste na těch místech prožili. To je přece ta pravá podstata fotografie a videa, uchovávat vzpomínky. Nenechme to dojít do té fáze, jak je to v Japonsku, že podstatou cesty se stane prázdné selfíčko, selfíčko bez vzpomínky. 

#5mintadyated

Souhlasíte? Tak to sdílejte a napište mi do komentářů, jak to vnímáte vy!


9 komentářů:

  1. Skvělej článek :)) Sama vím o čem mluvíš.. sice tolik necestujeme jako vy, ale na každým výletě objevím spoustu míst, kdy prostě chci jen sedět a koukat.. kochat se..:) protože to je to, co ti nikdo nemůže vzít, smazat, zničit,..:)

    OdpovědětVymazat
  2. Řekla bych, že to je právě rozdíl mezi cestovateli a turisty :) Uplně nejlíp to vystihuje Paul Theroux "Tourists don't know where they've been, travelers don't know where they're going." (Turisti nevědí, kde byli ... kdežto cestovatelé neví kam jdou) :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak tohle je asi takovej věčnej problém, že si lidi dávají záležet, aby jejich život nějak vypadal, než aby ho opravdu žili. Se třeba vydávaly (a pořád asi vydávají) parádní edice klasických knih, který jsou vlastně jenom k dekoraci, aby člověk vypadal sečtělej a na úrovni, ale ve skutečnosti je nikdy nečetl, což mi přijde fakt ujetý. A s tim cestováním je to to samý. Zrovna u asijských turistů, který neustále zuřivě cvakají foťáky, mám nějak zafixováno, že toho prostě chtějí stihnout co nejvíc a tu dovolenou vlastně prožijou až doma, když se koukaj na fotky.
    A se sociálníma sítěma je tohle ještě patrnější - lidi si radši jídlo vyfotí ze všech úhlů, než aby si ho snědli teplý. Kolikrát jsem byla na akci, která byla hrozná nuda a na fotkách pak vypadala jako party roku. Prostě se lidi víc zaměřujou na tu dokumentaci než na to žití. Ale tak to je asi každýho volba, jestli si ten život prožije a užije nebo bude mít pěkný fotky. Já asi kvůli tomuhle tolik pěkných fotek mít nebudu.
    Jo, ale zas na druhou stranu - třeba architekturu si víc užiju s foťákem, protože se skrz něj můžu zaměřovat na různý detaily a užívat si je a neruší mě celek.

    OdpovědětVymazat
  4. To mi připomnělo zážitek z Kodaně, kdy u sochy malé mořské víly vyskákal autobus asijských turistů, vyfotil každej šutr, selfíčko se sochou, x fotek se mnou a přítelem (seděli jsme vedle na lavečce a kochali se okolím) a během 3 minut už zase jeli! :D

    Secrets of M

    Krásný den a pohodové cesty, M.

    OdpovědětVymazat
  5. Jednoznačně:). K tomu mi tedy slouží i to, že když cestuju, jak si o tom píšu nějaké poznatky:). Snažím se zpravidla o ten deník. A přesně, jak říkáš, nejraději trávím někde mnoho času, vybuduju si lásku a vzpomínky. Pro mě v tomhle byl nedocenitelný Erasmus. A například v Japonsku taky nechci navštívit všechno, nemusím mainstreamově projíždět celý ostrov/y, mně postačí strávit nějaký čas v Kyotu, bydlet třeba po celou dobu na jednom místě, v okolí cestovat na kole a navštívit věci, které se dají zde, dát si piknik, procházet si uličky. Ach, propánakrále, ať už je to tu!!! :3

    OdpovědětVymazat
  6. Ach jo! Po precteni clanku a komentare usneseni se mi chce kricet! Kricet ano, ano, ano, proc tohle nikdo nevidi. Mysleno nikdo z meho okoli. Mam pocit, ze neukazes-li dostatek fotek z vyletu, nejlepe verejne na siti, tak jako bys nikde nebyl. Hlavne ukaz fotky, videa a nerozkecavej se tu s historkama. Uplne vidim, ze sedneme do kavarny k velkymu kafe a tohle tema probereme vrchem spodem. Kdyz jsem pred par lety nekde na posilvestrovske party rekla, ze moje nejvetsi prani do noveho roku je, abych se vice naucila zit pritomnosti a pamatovat si pocity z mist, tak se na me ostatni divali, ze jsem se zcvokla. I kdyz i ja nejsem bez viny, mam taky vzpominky na cestovani a uzasny mista, na ktery jsem prisla a prvni co mi vytanulo na mysli bylo, proc jsme tu ted, kdyz je tak blby svetlo. A prvni myslenky byly na to, jak to proboha nafotit. Ale nechci to takhle. Nechci mit stovky ci tisice stejne nedokonalych fotek. Chci mit zazitek, silnej a hlavne trvalej

    OdpovědětVymazat
  7. Hezky napsané :)
    Kdybys chtěla další tip kam vyrazit, už jsi byla v Bretani? :) http://www.alicewanderer.com/

    OdpovědětVymazat
  8. Pod tohle se podepisuju a několikrát :) Když jsem začal na horách fotit, zatraceně rychle jsem přešel na systém, kdy se nejdříve jen s očima dokořán rozhlížím, abych dané místo pochytil nejdříve svými smysly v celé šíři, než jej zredukuji na digitální placku. Tu sice můžu na přednášce ukázat ostatním, ale o komplexní krásnou vzpomínku se okrást nemíním :) Super napsané ;)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc pěkně jsi to napsala. Těch pět minut je dobré praktikovat i v běžném životě. Prostě jednou denně zavřít oči a vnímat okolí. Člověk si u toho i odpočine a posílí imunitu.

    OdpovědětVymazat