Musí být domov jen jedno místo?


Letošní Vánoce jsou už čtvrté, které trávím na cestách. Tak, jak jsem předtím Vánoce nikdy moc neprožívala, poslední roky mě vánoční nálada vždycky jaksi záhadně dohoní a začne se mi stýskat. Po sněhu, vánočce, bramborovém salátu, kaprovi ve vaně, cukroví, televizních pohádkách, světýlkách na túji před domem rodičů a hlavně po všech těch rodinných setkáních a oslavách, která mi jsou teď tak moc vzácná. Celý tenhle svátek má v sobě obrovskou dávku nostalgie, kterou krásně vystihuje tento citát:

„Vánoce jsou čas, kdy se vám stýská po domově, dokonce i když jste doma.“ - Carole Nelson Douglas

náš tradiční domácí bramborový salát

Tahleta vánoční nostalgická nálada mě často nutí se právě nad významem domova zamyslet. 

Kde jsem vlastně doma a co pro mě domov vůbec znamená?

Jdeme vytvářet další nový domov!

V mém životě prošel koncept domova obrovskou transformací. 


Až do devatenácti let jsem se nikdy nestěhovala a žila pořád na jednom místě, v jednom domě, v jednom dětském pokojíčku. Pak jsem jednoho dne rodičům oznámila, že se stěhuji k příteli a za měsíc jsem už byla fuč, v novém domově. Už tehdy mi došlo, že to s tím „doma“ není tak jednoduché, protože jsem začala chodit „domů k našim“ a pak zase „zpátky domů“. Taky jsem si všimla, že to někteří lidé hrozně řeší a moc rádi se chytají za slovíčko - Musíš si prostě vybrat. Dva domovy mít nemůžeš - doma může být jen jedno místo! A tak jsem si vybrala, ten nový. Jenže to jsem ještě nevěděla, co mě všechno čeká. Za pár let jsem o tento domov najednou přišla a vracela se do toho starého „doma“. Jenže to už jsem věděla, že to je jen přechodně a že si na tohle doma u rodičů moc zvykat nechci. Za několik měsíců jsem poprvé na dlouhou dobu zamávala své rodné zemi a vznesla se do vzduchu směr Nový Zélend. A pak začala velká domovní rošáda. Prvních pět týdnů v Aucklandu, seznámení s Tomem, pak tři měsíce v Cromwellu, další tři v Nelsonu a další tři v Blenheimu. Vše pěkně proloženo dvěma a půl měsíci cestování a životě v autě, které pro nás bylo paradoxně nejstabilnějším novozélandským domovem. Naše malé autíčko, kterým jsme objeli Nový Zéland křížem krážem pro mě bylo opravdu majákem v přístavu a každý večer, kdy jsme se zakutali do našeho spacákového lože na sklopených zadních sedačkách jsem to „doma“ strašně moc cítila. Bezpečí, stabilita a místo, kam se můžu vrátit po boku člověka, kterého miluju. 

Subárek, auto, které nám bylo domovem při našem cestování po Novém Zélandu
Po roce u protinožců jsem se samozřejmě hrozně moc těšila domů (tedy do Česka, i když moje doma jsem v tu chvíli ještě pořád cítila v našem autě, které už měl jiný majitel). Návrat byl zvláštní, „doma“ bylo všechno úplně stejné, jako před rokem. Nic se nezměnilo. Což je na jednu stranu hrozně moc dobře. To, co se změnilo, jsem byla já a měla jsem pocit, že to nikdo nemůže pochopit. Naštěstí jsem v tom nebyla sama :-). Českého domova jsme si užívali jen pár měsíců a pak se vydali do zase jiného, nového domova - Anglie. To už někteří vůbec nechápali, jak takhle můžete pořád kočovat? Vždyť nemáte nikde domov! Tentokrát jsem se ale už do této slovíčkářské pasti chytit nenechala a nálepku domov jednomu jedinému místu nepřidělila. Za chvíli to už budou dva roky, co jsme v Anglii a bydlení jsme tu vystřídali několik. A představte si, všude jsme byli doma. Před měsícem jsem byla doma, v Česku, pak se vrátila zpátky domů do Anglie, kde na mě doma čekal Tom a občas si moc rádi vzpomeneme, jaké to bylo před třemi lety doma na Zélandu.

náš současný domov, anglické přístavní město Bristol

Teď už vím, kde jsem doma.


„Domov jsou ruce, do kterých smíš plakat.“ - Miroslav Válek

Doma je pro mě tam, kam se můžu vracet. Doma je tam, kde na mě někdo čeká a kde mě vždycky přívatají s otevřenou náručí. Doma je tam, kde se cítím v bezpečí a kde to znám. Doma je pro mě partner, rodina, přátelé. Fyzických domovů jsem za poslední čtyři roky vystřídala téměř deset a pravděpodobně jich ještě pár vystřídám. Všechny v mé hlavě a srdci zůstanou navždycky spojené se slovem „doma“. Během cestování mám někdy pocit, že doma je moje krosna, ve které si nesu všechny ty důležité věci, které mě spojují s těmi ostatními domovy. Nyní je pro mě největším domovem Tom, ke kterému se každý den s láskou vracím a se kterým se cítím v bezpečí a doma, ať už jsme kdekoliv na světě. Ten pravý domov si už ale nesu hluboko v sobě, ve formě bazálního pocitu jistoty a bezpečí, který jsem získala na cestách. Tento pocit mě provází po celém světě a nikdo mi ho nemůže vzít. Moc nedokážu popsat z čeho tento pocit pramení, vím ale, že jsem ho před tím, než jsem začala cestovat neměla. Asi to souvisí s vykročením z komfortní zóny a zjištěním, že vás ve světě nesežerou, že když jste šikovní, tak si poradíte všude. Za mě je to i jakási základní důvěra v osud, život jako takový a planetu Zemi, která se o nás postará, ať už přicházíme odkudkoliv a jdeme kamkoliv. Celá planeta je tu přece pro nás. 

Přejeme Vám krásné Vánoce, strávené v pohodlí domova, ať už je ten váš kdekoliv.

             
Katka a Tomáš


ladovská zima loni v lednu na Vysočině


A ještě pár krásných citátů:

„Člověk je doma tam, kde si pověsí klobouk.“
- Jan Werich

„Někdy znamená domov místo, kde je tvoje srdce. “
– Stephen King

„Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí.“
- Christian Morgenstern

„Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.“
– Karel Čapek

„Doma jsem tam, kde mám knihovnu.“
- Erasmus Rotterdamský

Pokud vás téma domova baví a zajímá, mrkněte ještě na tuto skvělou řeč Pico Iyera: Where is home?



Líbil se vám tento článek? Tak ho nezapomeňte sdílet!

1 komentář:

  1. Hezky clanek. Nad timto tematem jsem se nekolikrat zamyslela, protoze moje partnerka je z jine zeme, takze doma mame u nasich, u jejich rodicu v USA, doma v Brne, doma na Zelandu, kde jsme byly vic jak rok. Vlastne je to hezky, mit tolik domovu :]

    OdpovědětVymazat