Hora Kója - sídlo japonského ezoterického buddhismu


Hora Kója (Mt. Koya) je jednoznačně nejmagičtější a nejsilnější místo, jaké jsme během našeho cestování v Japonsku navštívili. Tato posvátná hora je centrem japonského ezoterického buddhismu Šingon, který tu v roce 819 představil mnich Kúkai. Šingon se překládá jako Škola pravých slov či Mantra, která je ústředním prvkem celého učení. Hora Kója je už přes tisíc let vyhledávaným cílem poutníků z celého Japonska, kterých sem každý rok zavítá více než milión. A my jsme mezi nimi.


Naše dva dny na hoře Kója pro nás byly tak silné a bohaté, že je tento článek už třetí, který o ní píšeme. Pokud vás zajímají praktické informace a naše zážitky z ubytování v buddhistickém klášteře a návštěvy tajuplného hřbitova Okunoin, přečtěte si nejprve tyto dva články:



Klášter Kongóbudži - hlavní sídlo ezoterického buddhismu Šingon


Po spirituální návštěvě hřbitova Okunoin pokračujeme ke klášteru Kongóbudži (Kongobuji), který je hlavním sídlem Šingon buddhismu. Vstupenka stojí 500 jenů a z konce hřbitova se sem dostanete za zhruba 8 minut autobusem nebo za asi 40 minut pěšky (pokud využijete výhodný pas Koyasan World Heritage Ticket, máte neomezenou autobusovou dopravu v ceně). Původní chrám nechal v roce 1593 postavit Hidejoši Tojotomi jako vzpomínku na svou zesnulou matku. Po velkém požáru došlo v roce 1869 k vybudování a propojení dvou chrámů, Kozandži a Sejgandži, které vytvořily nový komplex Kongóbudži. Ten se stal centrem  japonského ezoterického buddhismu Šingon a hlavním klášterem dalších asi 3 600 chrámů této buddhistické sekty po celém světě. Klášter je tvořen nádhernými tmavě dřevěnými budovami s impozantními dřevořezbami draků, démonů a dalších mýtických bytostí. Došková střecha je tvořena šindelemi z japonského cypřiše, kterým se říká hiwadabuki.

hlavní vchod do kláštera Kongóbudži



Uvnitř kláštera procházíme okolo nádherných pokojů a síní, jejichž hlavním rysem jsou malované posuvné dveře fusuma, které pocházejí od slavných japonských malířů. Mezi nejzajímavější patří pokoj Ohiroma, který byl používán k důležitým rituálům a náboženským obřadům a vedlejší Vrbový pokoj, kde Tojotomi Hidetsugu spáchal rituální sebevraždu na příkaz svého strýce Hidejoši.







Největším zážitkem je ale kamínková zahrada Banryutei, která je první zenovou zahradou, kterou v Japonsku vidíme. Se svými 2 340 metry čtverečními je největší kamennou zahradou v Japonsku. Design zobrazuje draky vynořující se z moře mraků. Kameny představující draky jsou granity dovozené z ostrova Šikoku, rodného místa mnicha Kúkaie, a bílý říční štěrk představující moře pochází z Kjóta. První setkání s kouzlem zenové zahrady je opravdu úžasné. Její estetická harmonie ve mě vyvolává naprosto jiné pocity než jsem zvyklá z okázalých atrakcí a památek. Místo údivu a ohromení mnou tak prostupuje klid a úcta a tvrzení v jednoduchosti je krása získává naprosto nový rozměr. Japonské kamené zahrady jsou určené k rozjímání a meditaci, ke které vám stačí se na tuto dokonalou harmonii jen koukat. Zenová zahrada je ale jen naše evropské pojmenování, japonci ji nazývají karesansui, což znamená v překladu „suché hory a vody“ a věrné zobrazení vody bez její kapky je jejím nejoceňovanějším rysem.





Na závěr se dostáváme do nejnovější části kláštera Shin Betsuden, kde nás vítají příjemné Japonky a zvou nás do velké haly na krátkou čajovou pauzičku. Chvíli sebou nerozhodně šijeme, ale když nás ujistí, že je to úplně zdarma, nazouváme nachystané papučky a dostáváme misky s čajem a sušenky. V této krásné prostorné hale se usazujeme na tatami a vychutnáváme si zaslouženého odpočinku v nabitém dni. Okolo nás posedávají skupinky turistů, ale i věřící využívající této haly k modlitbě či meditaci.




Chrámový komplex Dandžógaran (Garan)


Legenda praví, že mnich Kúkai, zakladatel sekty Šingon, během svých studií v Číně hodil jeho sankóšo (buddhistický obřadní předmět) směrem k Japonsku. Když později ve své zemi hledal vhodné místo pro hlavní sídlo jeho nového buddhistického učení, narazil na své sankóšo zapíchnuté ve staré borovici na hoře Kója a započal tu stavbu hlavního chrámového komplexu Garan. Sem už přicházíme trochu unavení a uzážitkovaní, takže se tu spíš jen procházíme a nasáváme buddhistickou atmosféru. Hlavní dominantou areálu je obrovská nově opravená červená pagoda Konpon Daitó, která je vysoká neuvěřitelných 49 metrů. Druhou nejvýznamnější budovou je dřevěný chrám Kondó, která je dějištěm nejdůležitějších buddhistických obřadů školy Šingon. Ta je zasvěcena Yakushi Nyorai, Buddhovi medicíny a léčení. Na samém konci areálu, ukrytá za vysokými stromy stojí oprýskaná pagoda Saitó, která se mě osobně líbí nejvíc a nemohu se nabažit její přítomnosti. Obcházím ji stále dokola a obdivuji každý její architektonický prvek. Jak tam tak stojí mezi voňavými jehličnatými stromy, tak sama působí jako by z lesa vyrostla a její vůně povyšuje dřevo na ještě vyšší úroveň.

hlavní a největší pagoda Konpon Daitó




 

nejkrásnější pagoda Saitó


 




Klášter Kongo Zanmai In


Úplně poslední zastávkou na hoře Kója je malinkatý klášter Kongo Zamnai In, který je trochu bokem od hlavních památek. Za návštěvu stojí především díky jeho dvoupatrové pagodě Tahóto, která je nejstarší na Kojasanu a řadí se mezi japonské Národní poklady (National Treasure). Tato na první pohled oprýskaná pagoda se jako jedna z mála stále pyšní svými originálními barvami z roku 1223, kdy ji nechala postavit Hojo Masako. Stojí v areálu kláštera Kongo Zanmai In, který je asi nejhezčí, jaký jsme tu viděli a jak zjišťujeme, dá se tu dokonce strávit noc v rámci ubytování shukubo, které jsme my absolvovali v klášteře Myroko-in. Součástí kláštera je i rhododendrová zahrada s rostlinami starými i více než 400 let. Já jsem tak nadšená, že si vyzouvám boty a jdu se podívat dovnitř. Trochu se dívím, že tam nikdo není, o to víc se mi tam ale líbí. Dřevěná podlaha žalostně úpí při každém mém kroku a za chvíli objevuji malou schovanou zahrádku za prosklenými dveřmi. Beru za kliku a super, jsou otevřené. Vcházím do této oázy klidu, kde je jediným zvukem zurčení vody a v naprostém úžasu sedám na dřevěné zápraží a vychutnávám si tento jedinečný soukromý okamžik. Při cestě ven mě ve vchodu nevěřícně zastavuje mnich, který mi razantně vysvětluje, že dovnitř nesmím! Tam je vstup pro turisty zakázán! Uuups, to jsem netušila. Naštěstí si myslí, že mě zastavil včas - kdyby věděl, kde všude jsem byla...


 




Přečtěte si další články z naší návštěvy posvátné hory Kója:




Líbil se vám tento článek? Tak ho nezapomeňte sdílet!


2 komentáře:

  1. To musela být nádhera si to vše zažít na vlastní kůži! Docela mě Japonsko po přečtení tohoto článku začalo lákat, ty kláštery musí být magické a ta čajová kultura mě fascinuje, čaj tam takto pitý má asi i nepopsatelnou chuť že?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To teda byla! Jo jo, všechno jídlo a pití nabité zážitky a nasáklé silnou atmosférou a příběhy chutná úžasně :-)

      Vymazat