Samurajské hrady Himedži a Macumoto

Není hrad jako hrad. Rozhodně ne ten český jako japonský. Když si vybavím hrad v Česku, spojím si ho s monumentálností, křičející okázalostí a především bohatými interiéry. Ty v japonských hradech nenajdete, jejich místnosti jsou strohé a prázdné, stejně jako japonské domy. V oknech nevyhlížíte bílou paní a rytíře, ale gejšu a samuraje. Jejich nedobytnost není zajištěná pevnou kamennou zdí, ale obranným bludištěm a místo hladomorny tu najdete speciální místnost pro rituální sebevraždu harakiri (správně seppuku). My jsme návštívili dva, ten nejznámější a ten nejkrásnější - hrad bílé volavky a hrad černé vrány.



Himedži - hrad bílé volavky


Město Himedži (angl. Himeji) vyrostlo kolem stejnojmenného hradu 60 kilometrů na jih od slavného města Kóbe. My jsme si tu udělali půldenní zastávku během naší cesty do Hirošimi. Hrad nejde minout, stojí na mírném kopci hned naproti východu z nádraží, se kterým ho spojuje široká čtyřproudová silnice. Vstup na zámek stojí 1050 jenů a už před hlavní branou je nám jasno, že tohle bude masovka. Davy lidí se tu mačkají ve frontě, průvodci si organizují své skupinky vystupující z autobusů a všichni zběsile nastavují své selfie tyčky a foťáky. A to jsou ještě pupeny všude okolo rostoucích třešní zavřené, nedokážu si představit, co tu nastane o měsíc později, kdy se hrad potopí do záplavy sakurových květů. 





Himedži je nejslavnější, nejzobrazovanější a nejnavštěvovanější japonský hrad. Velkou zásluhu má na tom i to, že nad ním místní bohové drží ochranou ruku - narozdíl od jiných hradů se totiž vyhnul veškerým katastrofám jinde často způsobených válkou, zemětřesením nebo požárem. Dokonce i když během druhé světové války, bombardéry proměnili město Himeji v trosky, hradu se nálet vyhnul - na jehu střechu dopadla jedna bomba, zrovna ta ale nevybuchla. Původní stavba hradu začala na konci 13. století, jeho současná podoba pochází z velké rekonstrukce ukončené v roce 1609. Hradní areál tvoří přes osmdesát budov rozesetých na různých úrovních hradního opevněný pospojovaných řadou bran, nádvoří a klikatících se uliček. 





Dostat se k hlavní budově hradu není jen tak. I když je poslední obranná bašta vzdálená od hlavní brány jen 130 metrů, nejkratší cesta vedoucí obranným labyrintem měří 325 metrů. Během těch byl  celou dobu případný nepřítel pod palbou a šanci zásahu ještě zvýšilo několik nastražených slepých uliček. Hlavní 46 metrů vysoká věž má šest pater, ve kterých se toho ale moc neukrývá. I když víme, jak je to se strohostí japonských interiérů, úplná prázdnost takto slavného hradu nás trochu zklamává. Běhěm šplhání se po strmých úzkých dřevěných schodištích si spíše užíváme výhledy na celý areál hradu, ale i na město a okolní krajinu. 





Na hlavní věž je napojený boční koridor, ve kterém bydlela princezna a ženské osazenstvo hradu. Stojí tu také Věž marnosti, do které byla princezna Sen každou noc zamykána a dveře přísně střeženy. Himedži je také nejzobrazovanějším japonským hradem ve filmech. Kromě řady japonských produkcí se tu točil i James Bond „Žiješ jenom dvakrát“ se Seanem Connerym a „Poslední samuraj“ s Tomem Cruisem.





Vraní hrad Macumoto


Tak jako je den a noc či jin a jang, tak je Himedži a Macumoto - bílá versus černá, volavka versus vrána. Pokud je Himedži nejslavnější japonský hrad, pak je Macumoto nejkrásnější. U nás tedy nad Himedži zvítězil na plné čáře. Macumoto stojí relativně nedaleko Nagana (70 km), takže je nejlepší jeho návštěvu spojit se sněžnými opicemi v Jigokudani do jednoho dne. K hradu docházíme asi po 15 minutách od vlakového nádraží, na které jsme z Nagana dojeli Matsumoto expressem. Hned první pohled na černou dřevěnou konstrukci hradu v nás vyvolává úžas. Tento hrad je vážně mocný! Skoro se až bojíme vstoupit do jeho útrob, aby nam nějaký krvelačný samuraj nesetl hlavu.





Macumoto je jedním z hradů hirajiro, které stojí na rovné pláni a ne na kopci. Postaven byl mezi lety 1592 a 1635 obklopuje ho vodní příkop tvořící rozlehlé jezero a k jeho bráně vede lakovaný červený most. Vstupné stojí 610 jenů a tady se rozhodně vyplatí, dřevěný interiér je totiž původní a ve druhém poschodí nacházíme muzeum zasvěcené zbraním a výstavu dobových samurajských brnění. 





O samurajských hradech (od Toma)


Japonské hrady jsou stavěny v nejrůznějším stylu a prostředí. Nejběžnější jsou tzv. Yamajiro (城), horské hrady, propracovaně zastavěné do vrcholku horského masivu, který jim poskytoval přirozenou ochranu před útočníkem zespod. Méně běžné, ale o to zajímavější, jsou potom tzv. Hirajiro (平城) ,budované  na planinách či loukách nebo Hirayamajiro (平山城) na návrší či uměle vybudovaném kopci. Známé jsou i případy, kdy se hrady budovaly na ostrovech v moři či uměle vytvořeném ostrově uprostřed jezera. Japonci mají proto už od období EDO vytvořenou speciální vědu chikujo-jutsu (築城術), která se stavbou hradů zabývá.


Architektonický styl je úplně odlišný od stylu, který je nám známý. Pro příklad, v Evropských hradech jsou chodby zabudované do zdí a na mnoha místech opevnění je podezdívka a tzv. doplňkové podsebití. Zatímco Japonci používali propracovaný systém střílen a skrytých výpadových dvířek, který umožňoval zmateného útočníka překvapit ze zálohy a způsobit mu vysoké ztráty. Charakteristickým znakem japonského hradu jsou vysoké strmé zdi z kamenů (někdy až 6 metrů vysoké) a výstavba hradu na až chirurgicky přesném podstavci složeném z několika druhů kamenů nejrůznějších velikostí zalitých speciální maltou vyplňující všechny volné prostory tak, aby neproklouzla ani myš. Podle některých znalců stavitelé hradů počítali při jejich stavbě s pravidelným běsněním místních zemětřesení a zmíněná struktura podstavce jim dává najlepší možnou ochranu před otřesy.



Nejvýraznější dominantou Japonského hradu je hlavní obytná věž tenshukaku (天守閣), mnohdy až 6 pater vysoká, ve které sídlil místní lenní pán společně s celou svojí rodinou, a do které se v  případě obležení nanosila veškerá sklizeň a zásoby z celého okolí. Největší nebezpečí ve věži a  obytných místnostech znamenal požár a proto byla zákonem stanovená nezbytná opatření jak mu předejít a vytvořeny požární hlídky. Neuposlechnutí či nepozornost při manipulaci s ohňem, olejem a střelným prachem byla často stíhána přímo na místě buďto milostí (utnutí ruky) nebo setnutím hlavy - disciplína a pořádek přece musí být :). Dalším specifikem japonského hradu jsou kruhová stupňovitá obranná návrší maru (丸) nebo kuruwa (曲輪), spojené zdmi a malými nádvořími (každé mělo vlastní účel). Je to takové spojení úzkých průchodů a kamenitých uliček, kterými si musel útočník probojovat cestu směrem k obytné věži, která byla středem celého komplexu.





Jak by vypadalo dobývání takového hradu? 


Vzhledem k japonské pečlivosti a vynalézavosti na útočníka čekalo doslova peklo. Celé okolí hradu se při útoku zatopilo nejbližší řekou a pole i přístupová cesta se proměnily v mazlavý močál a už od začátku se na něj sypal nekončící déšť šípů z ukrytých střílen ve zdech (sama); otvorů jen pro luk (yasama), nejrůznějších vrhacích otvorů (tepposama) a v pozdější době i mistrně zapracovaných palebních postavení prvních kanonů (taihosama). Jakýkoliv příkop či brázda byl prošpikovaný naostřeným bambusem a obránci na útočníky vrhali rozžhavený písek. A aby toho nebylo málo - použití prvních kanonů a pušek, naplnilo vzduch kouřem střelného prachu a ohlušujícím hřměním výbuchů ve stísněném prostoru. Takže žádný med. Asi proto je známo málo případů přímého dobytí hradu. Obležení trvalo často mnoho měsíců či dokonce let a jsou známy i případy, kdy oblehatelé přímo naproti hradu za dobu obležení stihli postavit svůj vlastní hrad a posádku prostě vyhladověli k smrti.




Japonské hrady nebyly stavěny pouze jako obranné prostředky, ale jsou proslulé také svou krásou a estetičností. Platilo pravidlo ,,Čím bohatší pán, tím okázalejší a rafinovanější stavba”, proto se při návštěvě hradů můžeme kochat pohledem na nejrůznější Věže pro pozorování měsíce, Čajové pokoje, Balkónky a Zen budhistické zahrady. Často býval na nádvoří ovocný sad či okrasná zahrada s vodopádem a jezírko s koi kapry. Významnou pozici tu zastávala i japonská borovice, vysazená tak, aby poskytovala estetickou krásu a zároveň sloužila jako kryt před špehy a poskytovala nezbytné soukromí.




Líbil se vám tento článek? Tak ho nezapomeňte sdílet!


4 komentáře:

  1. Moc zajímavý do Japonska bych se taky jednou chtěla podívat.

    OdpovědětVymazat
  2. Japonsko a celá Asie (a vlastně všecko na východ od Česka) rozhodně patří mezi destinace, které mě v poslední době hrozně lákají!
    Anet explores the World

    OdpovědětVymazat
  3. Prave sa chystame na kratku navstevu Himeji. Sme vo vlaku z Nara a vecer Geisha predstavenie v Kyoto. takze len kratka zastavka a obzretie zvonku. vdaka za blog, trosku to berieme aji navod pri nasej navsteve Japonska.

    OdpovědětVymazat
  4. Tvé články mě vždycky tak nabudí na cestování! Děkuji za opět krásný a zážitků nabitý článek!

    OdpovědětVymazat