Poon Hill Annapurna BC Trek: Den první

Annapurna. Se svými 8 091 metry desátá nejvyšší hora světa, ale vůbec nejnebezpečnější na světě. Statistiky jsou opravdu děsivé - její vrchol pokořilo jen necelých 200 lidí a více než 62 horolezců stál tento pokus život. Jižní strana Annapurny je považovaná za jeden z nejtěžších výstupů všech dob, o čemž svědčí nejen to, že tam i takový borec jako Radek Jaroš nechal kvůli omrzlinám čtyři prsty, ale hlavně tam umřel táta Vašíka z mého oblíbeného filmu z dětství Jak vytrhnout velrybě stoličku (a tam už končí veškerá legrace)! Po shrnutí těcht faktů je jasné, že by mě nikdy ani nenapadlo se k této zabíjácké hoře kdesi na konci světa v ledových Himalájích přiblížit. /Střih./ 20. února 2017 - po náročném brodění se pokolena sněhem, v mlze, mínus 15 stupních v řídnoucím kyslíku 4000 metrové výšky se s vypětím všech sil dostávám do základního kempu Annapurny. Co na to říct.. Tohle už je asi prostě Story of my life :-) Jak se to všechno semlelo? Na to se můžete těšit v této sérii článků o našem absolvování Poon Hill a Annapurna Base Camp treku v nepálských Himalájích. 


S přibývajícími cestovatelskými zkušenostmi a rozšiřujícími se obzory mě Himaláje a Nepál pomalu začali lákat, pro Toma to byla jedna z prvních položek na bucket listu už nějakej ten pátek. Pořád jsme si ale mysleli, že trekování v Himalájích je šíleně nebezpečný a zasvěcený jen opravdu zkušeným horolezcům. To už ale dávno, dávno neplatí a spousta našich představ byla naprosto zkreslených. Než se vrhnete do čtení našeho cestopisu, určitě si přečtěte tento náš článek, ve kterém píšeme nejen o tom, jak to na treku funguje, ale i spoustu praktických věcí, které je potřeba před začátkem vyřídit a zvážit.
Hlavní mise naší expedice byl Annapurna Base Camp Trek, zvaný také Annapurna Sanctuary Trek. Tento 6-7denní trek jsme si prodloužili o 3denní Poon Hill trek, takže předpokládaná doba v horách byla 10 dnů. Naše plánovaná trasa byla Nayapul - Tikhendhunga - Ghorepani - Poon Hill - Tadapani - Chhomrong - Sinuwa - Deurali - MBC - ABC - Bamboo - Jinu - Kimche. 
Nakonec to bylo trochu jinak, ale o tom už se dočtete v dalších článcích. Trek jsme šli v druhé polovině února 2017, takže jsme se prošli od třiceti stupňů mezi banány a mandarinkami skrz gurungské vesničky s rýžovými políčky a mlžné pralesy s orchidejemi až po  lavinovými svahy ledovcové morény ve 4000 m n. m. v mínus patnácti supních.  Trek jsme šli zcela na vlastní pěst bez průvodce či nosiče.



Tak jo! Jste ready? Namazat pod koleny, utáhnout bederáky a jdeme na to!


Den první: Pokhara - Nayapul - Tikhedunga (1540 m)


2 hodiny autem + 3-4 hodiny chůze


10 km, 17 065 kroků, převýšení 120 pater

Na všechny treky vedoucí kolem Annapuren se vychází z městečka Pokhara, do kterého jsme se museli dopravit dlouhých šest hodin kodrcavým autobusem (ten vyjíždí každé ráno v 7 z Káthmándú z Thamelu). Noc jsme strávili v krásném hotýlku Silver Oaks Inn, kde jsme si už večer domluvili taxi, které nás další den ráno vyzvedne a doveze na samotný začátek treku - do vesničky Nayapul. Za taxi jsme zaplatili 2000 nrs (cca 430 Kč), díky kterým jsme se tam pohodlně dostali za necelé dvě hodiny. Dá se jet i autobusem za pár korun, ale cesta pak může trvat i šest hodin a je pořádně vyčerpávající, takže byste na začátek treku dorazili celkem pozdě a ještě úplně vyřízení. Pokud chcete ušetřit, raději se zkuste domluvit s někým, kdo se s vámi složí na taxi. Z Pokhary každé ráno míří do Nayapulu desítky (v sezóně i stovky) lidí, takže někoho určitě seženete. My si dali ještě ráno na zahrádce skvělou snídani, která byla v ceně (2200 nrs za pokoj) a kolem 9 hodiny ráno vyrazili. 



Hned na začátku cesty na nás z mraků vykoukl majestátný vrchol posvátné hory Machapuchare, který nás naprosto dostal. Byl tak strašně velkej a tak strašně vysoko - tam fakt jdeme? Teprve v tuhle chvíli jsem poprvé ucítila opravdovou blízkost Himalájí, ze kterých mi po celém těle naskákala husí kůže. Takhle zespodu fakt působí neuvěřitelně silně, člověk dostane obrovskej respekt až strach, ale z těch ledových štítů současně sálá obrovská přitažlivost, která působí jako magnet a vy prostě víte, že tam musíte jít, i když to nyní vypadá jako ten nejbláznivější nápad. Machapuchare za pár minut zase zahalily mraky a my začali serpentinami stoupat do zaprášených kopců, kde podél cest lidé perou prádlo, starší děti umývají nádobí a stařešinové sedí a plkají. 
Je tam všude šílené sucho a prach, který nám vrže mezi zubama celou cestu. Jakmile totiž zavřeme okno, tak je v autě vedro na zdechnutí. Nechápu, jak tu v tom prachu mohou lidé žít, musí toho mít plné jídlo, postele, oči, plíce... V kombinaci s výfukovými plyny z aut a autobusů, kterých těsně kolem jejich obydlí denně projedou stovky... fakt masakr.
Jsme rádi, když kolem 11 hodiny dorážíme do Nayapulu a vystupujeme z vypečeného a zaprášeného auta. Nemůžeme se dočkat, až se se ponoříme do čisté přírody, od té má ale první den našeho treku hodně daleko. Třičvrtě trasy totiž vede po nové silnici, která se v tomto vedru a suchu rovná prašné poušti, po které čas od času projede džíp nebo motorky, které za sebou nechávají hutná oblaka prachu, která náš zážitek zrovna nevylepšují. To ale předbíhám, zpátky do Nayapulu. 




Dnes nás podle mapy nečeká žádnej velkej záhul, průvodci slibují jen 3 - 4 hodiny cesty a mírného stoupání. vesnice Nayapul je řekou rozdělená na dvě části - první je turistická, kde jsou na sebe namačkané obchůdky a stánky se suvenýry, trekovými potřebami a svačinkami. Po přejití prvního (z asi stovky) houpacího lanovo-ocelového mostu přicházíme do jiného světa,  kde procházíme přímo mezi místními, kteří už si na turisty tak zvykli, že tu žijí, jakoby tu žádní nebyli. Ženy v barevných sárí tu koupou své děti, vaří, kojí a vyklepávají peřiny. Tradiční domky mají barevné zdi a fasády, obrovské dřevěné okenice a několik dveří vedle sebe, které po otevření celý dům promění na velkou verandu. Měli jsme tak možnost nahlédnout do útrob jejich domovů, což ve mě někdy vyvolávalo až špatný, špehovací pocit. V Himaláji jsem měla potom ještě několikrát problém vybalancovat svou zvědavost a tohou ukázat světu (a vám), jak tu lidé žijí, ale zároveň k nim zachovat určitou dávku repektu a nechovat se hovadsky jako ruští turisti. 




Po asi třičvrtě hodině cesty dorážíme do další vesnice Birethani, kde jsou dva důležité check pointy. Na prvním se kontroluje turistické povolení, kartička TIMS a za dalších pár metrů za dalším mostem povolení ke vstupu do národního parku ACAP. Obě tyto povolení je potřeba si předem vyřídit v Kathmandu nebo v Pokhaře a každé vás vyjde na 2000 nrs. Obě se kontrolují ještě několikrát po cestě a pokuty jsou celkem mastný, takže to vážně nepokoušejte. A hlavně jim taky dejte za vaše zážitky něco zpátky :-).




Dál pokračujeme po prašné silnici, kterou se snažíme nevnímat a nasávat atmosféru z toho, co potkáváme kolem ní. Nepál leží pro mnoho lidí překvapivě v subtropickém pásu, a tak tu i ve vyšších nadmořských výškách procházíte tropickým pralesem s palmami, mandarinkovými keři a všudypřítomnými rýžovými poli. Já tu zdechám vedrem v tílku a tenkých legínách, místní jsou ale zababušení ve svetrech a čepicích, přece jen je konec zimy. 
Celá trasa je obestavěná lodgemi, hotýlky a restauracemi, fakt jedna za druhou, po každých pár minutách chůze. Zatím je to vše víceméně prázdný, ale v sezóně to tu praská ve švech a turisté musí spát na zemi v jídelně nebo chodit další extra kilometry a hledat ubytko ve vzdálenějších vesnicích. Je to fakt mega byznys a místním se tak vyplatí nechat všeho co dělají, vzít si půjčku a postavit další hotel.
Těm se tu říká spíš lodge nebo tea house, od naší evropské představy hotelu mají hodně daleko). Kde je poptávka, tam vznikne nabídka - to je jasný, ale o nějakém pocitu himalájského dobrodružství tu pak nemůže být ani zmínka. Potom výš a v odlehlejších oblastech a na méně turistických trecích je to samozřejmě o něčem jiným, tady je to ale trochu takový turistický Disneyland, který v kontrastu s obrovskou chudobou, která tu ve všech vesnicích panuje zanechává během procházení trošku hořkou chuť v ústech. Něco je tu fakt špatně...




Dnes jdeme na pohodičku, takže si hodně děláme zastávky, fotíme a povídáme s místníma, hlavně s dětma, které se na nás vždycky nahrnou jako vosy na bonbón (ten jim ale ani přes srdceryvné žadonění nedáváme, protože víme, co by to s jejich zoubky, které neznají zubní kartáček a pastu udělalo). Kdykoliv máme žízeň nebo hlad, můžeme si koupit svačinku nebo pití, které v malém výdejním okénku nabízí snad každá druhý dům. Hned po prvním dni nám ale dochází, že tudy cesta nevede. 
Místo malých pitíček nakupujeme velké petky, do kterých dále jen doplňujeme pitnou filtrovanou vodu. Pokud je filtrovaná voda certifikovaná, věříme jí, pokud máme pochyby - hážeme do ní čistící tablety. 
Odpoledne dostáváme hlad a tak se zastavujeme na zápraží jednoho domečku, kde nám paní domácí připraví kuřecí zeleninovou polévku natrhanou před našimi zraky ze zahrádky, po které pobíhají slepice. Všechny ceny jsou tu samozřejmě naprosto směšné, za velkou porci poctivého vývaru platíme kolem 30 Kč. Je to trošku jiné než když jsme si na Zélandu museli sbalit jídlo na pět dnů do krosny. Tady v podstatě žádné jídlo na zádech nepotřebujete. My jsme i přesto měli s sebou proteinové tyčinky a oříšky, které při náročných výšlapech nebo v hodně podezřelých místech, kde to třeba vypadalo, že se vaří ze psů :-), přišly vhod. 




Trasa dnes není moc náročná na převýšení, jde se pořád jen mírně do kopečka. Co ale náročné je, je obrovské vedro, na slunku hodně přes 30 stupňů, bez čepice/šátku a pořádně silnýho opalováku by se to nedalo! A pak samozřejmě ten strašnej otravnej prach, kterej nám během dvou hodin totálně zaprasil naše trekové boty a hlavně prašná oblaka, kterých máme plné oči, nos, uši, pusu a všechno po každém projetí džípu nebo motorky. Není tedy divu, že skáčeme radostí do nebe, když se na poslední hodinu dnešní tůry konečně docházíme na konec silnice a slavnostně nakračujeme na kamenitou cestu plnou trávy, hlíny, která je alespoň částečně ukrytá ve stínu stromů a keřů. V poslední části nás konečně čeká trošku kopečků, takže poprvé vytahujeme naše trekové hůlky, které jsme si koupili v bazaru v Thamelu s tím, že je možná nebudeme potřebovat. Velkej omyl - od této chvíle je až do konce treku nedáme z ruky a neuděláme bez nich ani krok. Nejlepší investice a do takovýchto prudkých kopců, jako jsou Himaláje, naprosto zásadní část výbavy. Popravdě - dnes nedokážu si představit, jak bych to bez nich dala a nechápu, že jsme na jejich kouzlo nepřišli při trekování už dřív.




Kolem třetí hodiny odpoledne docházíme do našeho dnešního cíle - vesničky Tikhedhunga, kde je několik tea housů, jejichž majitelé se o nás perou. Ceny ubytování a jídla jsou všude stejné, podmínky hodně podobné, ale pokud máte možnost a nejste tu v napráskané sezóně, je fajn si vybrat tea house, který se vám nejvíc líbí, má nejhezčí výhled a jehož majitel je vám nejsympatičtější. Tikhedhunga leží na vrcholu kopce, ale dole pod ním je menší vesnička Hille, která pro zmatení turistů uvádí na svých tea housech název Tikhedhunga, aby lidé zůstali už tam. Klidně můžete, ale nahoře v té pravé Tikhedhunga je to mnohem hezčí a ráno si ušetříte zbytečný stoupák navíc. 



My odoláváme nabídkám a prosbám všech majitelů a procházíme vesnicí až na úplný konec, kde to dnes zapichujeme v posledním tea housu za řekou až za 2. mostem pod schodama na Ulleri (které nás čekají zítra). Jsme tu jen my a jeden španělský pár, takže si můžeme vybrat pokoj (ne, že by mezi nimi byl nějaký rozdíl) a dát si tu parádní relax. Tea house je moc pěkně zařízenej, celej samozřejmě ozdobenej modlitebníma vlaječkama a má nádherný venkovní posezí, kde trávíme celé odpoledne a večer. Dáváme si nepálský masala čaj (černý čaj s kořením a buvolím mlékem), který se stává naší závislostí po všechny následující dny, kdy jsme schopní vypít i čtyři za den a sprchu, která je překvapivě krásně horká (kachličkovou koupelnu ale nečekejte). 


Poprvé se také setkáváme s nepálským záchodem, který je tradičně jen keramickou nádobou/dírou v zemi. V hodně tea housech jsou dnes i klasické evropské sedací záchody, u obou tipů ale platí - toaleťák se háže do odpaďáku, v žádném případě ne do záchodu a spláchnout musíte vodou z přilehlého kýble. Chvíli si povídáme se Španěli, kteří vůbec nemají naplánovaný trek, vůbec neví, kam jdou a co a jak - a tak se ptají na všechno majitele, který se jim snaží poradit, ale samozřejmě není průvodce ani nosič, takže o tom, co je 10 km za vesnicí má jen hodně hrubou představu. Španělka chytla chuděra hned druhý den cesty stomach bug, tedy střevní chřipku, kterou si tady bohužel projde obrovské procento turistů. Většinou se to za dva dny spraví, pokud máte léky, ale na minimálně dva dny jste úplně mimo provoz, což může váš trekový plán hodně zásadně narušit, proto si fakt dejte u plánování vždycky dva dny rezervu ( i z mnoha dalších důvodů, jako je nespolehlivá doprava, časté stávky, atd.). 
Stomach bug se nejčastěji šíří vodou, kterou tady z kohoutku nikdy a v žádném případě nepijte, stejně tak jako nejezte nic, co mohlo být opláchnuté v této vodě (zeleninu a ovoce vždy jen celé nebo vařené) a žádné maso, které není pořádně skrz na skrz tepelně upravené. Taky hodně opatrně na jakékoliv jídlo, které není úplně čerstvé a dlouho někde leželo.
Navečer nás hlad zavádí do jídelny, kde si z menu vybíráme naši večeři, kterou diktujeme panu majiteli. Jak jsem psala ve všech tea housech v jedné vesnici je menu úplně stejné - stejná jídla za stejnou cenu, která potom stoupá uměrně s nadmořskou výškou, takže v Annapurna base kempu si dáte logicky polévku za dvojnásobek co tady dole. Platí tu ale za málo peněz hodně muziky, na to jako jsou jídla jednoduchá a z naprosto chudách surovin, tak tu z nich kuchaři umějí vykouzlit zázraky a i nejobyčejnější špagety nebo polévka hrají zajímavou chutí, porce jsou obrovské a jídlo se rozplývá na jazyku (a nebo je to možná jen tím, že jste každý den tak vyřízení, že vám to tak přijde - to nedokážu posoudit). Každopádně jsem se tu každý den fakt výborně dosyta najedla. Objednáváme si polévku a kuřecí dal bhat, což je národní jídlo, které tu nechybí na žádném menu. 
Dál bhat - tradiční nepálský pokrm, jehož základem je kopec vařené rýže (bhát), ke které se podává čočková polévka (dál), osmahlá pálivá zelenina tarkari (brambory, květák, špenát) a ještě víc pálivá naložená zelenina pickles. Turistům se často přidává ještě kari s nasekaným kuřecím masem.
My jdeme po objednávce pokračovat ve čtení knížek a lebedění na zahrádce. Majitel okamžitě hvízdá a za chvíli přichází mladý kluk s culíkem, který vyskočí do kuchyňského okna jako opice a peláší pro dřevo, jako kdyby hořelo. Aha, to bude náš kuchař. V osmdesáti procentech tu v kuchyních v tea housech vaří chlapy, ženy tu prostě pro turisty moc nepracují (spíš celkově vůbec nepracují za peníze). Za chvíli už mlaďoch přibíhá s náručí plnou dřeva, roztápí kamna a my slyšíme hlasité rány sekáčkem - to bude asi to kuře na dál bhat, které se prý do kari míchá i s kostmi. Máme hodně blbý pocit z toho, že kamna roztápí (a všechno dřevo spapuje) jen kvůli nám, a tak se další dny snažíme vždy přijít na večeři ve stejnou dobu s ostatními ubytovanými, což je mnohem férovější a úspornější. Asi za hodinu je jídlo hotové, pomlaskáváme si v jídelně nad talířemi těchto vydatných dobrůtek a nasáváme horskou atmosféru. Je to fakt paráda! Tom si dává k večeři pivo Everest, které mu opět trochu zhořkně na jazyku, když za budovou nacházíme obrovskou hromadu těchto prázdných lahví, která se tam očividně hromadí už několik sezón. Tady je to ještě fajn, dá se sem skoro doje džípem, ale pak nahoře, kde každou tuto skleněnou láhev musí donést na zádech nosič už tolik nechutná. 


Po večeři si ještě povídáme s panem Ghurungem (což je příjmení, které v tomto horském kmenu gurungů mají asi všichni), který nám vysvětluje, jak tu v horách funguje elektrika - ta se vždycky centrálně zapne v 5 hodin a v tu dobu se rozjede i teplá sprcha a wifi. 
Ano, wifi - tu tady mají všude, ale všude rozhodně nefunguje a o nějakém stahování se vám může jen zdát, já nemohla poslat ani fotku. Ale můžete napsat domů, že jste živí a zdraví  a podívat se na předpověď počasí - na co jiného byste taky chtěli na takovýchto místech wifi?! 
Dobře, já se vám ještě snažila občas něco postnout na FB, ale moc to nešlo :-). Pan Ghurung nám taky vysvětluje, že tento tea house pod jeho vedením letos začíná, pronajmul si ho na pět let a uvidí, jak půjdou kšefty a jestli se mu vyplatí. Společnost nám taky dělají dva krásní pejsci černé rasy, které pak vidíme v horách všude. Na chvíli se k nám připojí i pasák se stádem koz, které pase dole ve svahu pod náma a na noc vyhání kozy kolem nás nahoru.


Dnešek si moc užíváme a naprosto nic nechybí. Po setmění se jdeme zachumlat do našich spacáků (které díky teplu skoro ani nepotřebujeme) do našeho skromného pokojíčku a nechat si zdát první himalájské sny. Tak dobrou noc a čau zítra, kdy nás hned ráno jako rozcvička čeká 3400 úmorných průdkých schodů do Ulleri a převýšení 1300 metrů během jednoho dne. 


Líbil se vám tento článek? Dejte o něm vědět ostatním!


Na nic nečekejte a vydejte se s námi rovnou na další den:


0 komentářů: