Poon Hill Annapurna BC Trek: Den druhý


Tikhedhunga (1540) - Ghorepani (2870 m)


15 km, 21 341 kroků, 262 pater

5 hodin chůze = schody, schody, schody a schody...

Za normálních okolností by mě před devátou z postele nikdo nedostal, ale v Himaláji jsem jako zázrakem vstávala každý den těsně před rozedněním odpočinutá a čerstvá jako rybička. Hlavní důvod byl nejspíš ten, že jsme vždycky večer byli tak vyřízení, že ihned jakmile jsme se dostali do vodorovné pozice, tak jsme usnuli, jak když mrtvého do vody hodí. Ale k těmto náročným večerům se ještě dostaneme. Dnes máme první ráno v horách, 6:30 vstáváme parádně vyspaní a ve skvělé náladě. Dokonce si po ránu i zpíváme (kdybyste věděli, jak obvykle vypadám po ránu, tak byste pochopili, že tohle je fakt velká věc!). Náš pěvecký koncert ale brzy přerušuje naštvané bouchání na stěnu a nadávky Španělů, kteří naše nadšení pro ranní vokální rozcvičku nesdílí. Potichu se tedy balíme a jdeme si dát dolů do jídelny skromnou snídani - poridge, palačinky a vajíčka. Jsou to opravdu pidi porce, takže je nám jasný, že dnes budeme muset někde zastavit na vydatnější oběd. Na zahřátí bříška a nastartování energie to ale stačí, a tak 7:30 vycházíme. Dnes nás čeká už mnohem náročnější tůra, 5-6 hodin pořádného výšlapu, kdy máme za úkol zdolat 1330 metrů převýšení. Našim cílem je vesnice Ghorepani, která je už opravdu vysoko, 2870 m n. m.. Hned na začátku se musíme porvat s proslulými prudkými schody do Ulleri, které začínají doslova hned za prahem našeho guest housu.

Vesnici Tikhedhunga dělí od Ulleri děsivých 3421 schodů, které překonávají 500metrové převýšení ve vzdálenosti pouhých dvou kilometrů. Dnes to bude bolet...
Schody jsou fakt prudký, kór já se svou nížkou 158 cm musím často dělat kroky až do úrovně pasu, což s krosnou na zádech není zrovna sranda. Ještěže máme ty hůlky! Trekový hole nad zlato!!! Během výšlapu potkáváme několik dalších turistů (většinou samozřejmě s nosiči), kteří na nás vrhají soucitné obličeje a podporují nás větami jako: „To zvládnete!", „Upřímnou soustrast!" nebo mé oblíbené „Už budete skoro v půlce!", které slýcháme už nějak podezřele dlouho. Míjíme taky nosiče, kterými jsou buď Nepálci nebo oslíci. Co nosiči nosí? Všechno, co je potřeba do horských vesnic dopravit, jiný způsob dopravy tu neexistuje, takže vše od batožiny pro turisty, po jídlo a pití, spotřební zboží až po plynové bomby (nevím, co mi láme srdce víc, jestli pohled na starší pány táhnoucí obří plynovou láhev na zádech nebo na oslíky vezoucí obří pytle z každé strany). Občas také potkáme místňáky, jako třeba děti s maminkou na procházce do vedlejší (spíš by se hodilo do nižší) vesničky nebo stařenku s obrovským košem listí na zádech. Na výšlap máme celý den, takže nikam nespěcháme, děláme si pauzy, pořádně pijeme a nasáváme horskou atmosféru a božský klid, který se tu dá téměř dýchat. 

  



S trochou sebezapření a vzájemného povzbuzování se úspešně dostáváme do vesničky Ulleri, která leží ve 2010 m n. m. Tím se ocítáme nejvýš, kde jsme kdy byli, protože naším dosavadním nejvyšším výstupem byla Mueller chata na Novém Zélandu v 1800 m n. m. To se musí oslavit, a tak hned zapadáme do prvního tea housu, kde si dáváme zasloužený masala tea. Pěkně vyšťavení sedáme ke stolu u otevřeného okna ... a najednou ji vidíme! Je tam! Špička Annapurny South! Se spadlými bradami koukáme na tuhle mocnou krásku a tak nějak nám to začíná pomalu docházet, kde to vlastně jsme a kam jdeme.




Pocit dobrodružství nám začíná proudit žilami jako šílený, a tak nevydržíme dlouho sedět a hned vycházíme vstříc dalším zážitkům. Přesněji tedy dalším výšlapům, dnes totiž před sebou ještě máme 860 výškových metrů. Cestou potkáváme krásné malebné vesničky plné usmívajících se Nepálců, převážně Gurungů, kteří si tu žijí své horské životy, jako by se (turisty) nechumelilo. 
Gurungové jsou etnickou skupinou obývající oblast centrálního Nepálu. Žijí ve vesnicích ve středních horských výškách mezi 1500 až 2500 m n. m. Jsou potomky obyvatelstva centrální Asie, především Tibetu a jihozápadní Číny. Horští Gurungové žijí na prudkých himalájských svazích a pokud nejsou mimo domov v armádě nebo nepracují jako nosiči či dělníci, živí se zemědělstvím - pěstují rýži, brambory, kukuřici, pšenici a proso.

  



 


Kolem poledne přicházíme k velké restauraci, kde jídlo na talířích vypadá a voní tak dobře, že neváháme a dáváme si tu plánovanou  obědovou pauzu. A dobře děláme, vaří to opravdu skvěle. Jde vidět, že je to tu hodně populární místo s velkou kapacitou, a tak si mohou dovolit větší rozmanitost surovin a nemusíme mít strach, že by tu maso leželo netknuté týden. Objednáváme si smaženou rýži se zeleninou a kuřecím masem, já si dávám můj oblíbený dál bhat a jako přílohu ještě lahodné momo knedlíčky. Cpeme se až máme boule za ušima a užíváme si nádherného výhledu ze střechy světa. Mňam mňam mňam!




Odpoledne se najednou ocítáme v úplně jiném světě, jako mávnutím kouzelného proutku se krajina kolem nás prudce změní a my zacházíme do hlubokého lesa, kde na nás konečně dýchne příjemný chládek a my si začínáme pocitově připadat jako v horách. Stezka vede okolo řeky, která vedle nás přívětivě šumí a občas ji přehradí malé vodopádky a jezírka. Les je tvořen stříbrnými duby, bambusovými stromy a především kvetoucími rhododendrony. 
Rhododendron (česky pěnišník) je národní květina Nepálu. Jeho název vznikl složením řeckých slov rhodos (růže) a dendron (strom). Celkově existuje přes 1000 různých druhů s tím, že nejvíc se jich vyskytuje právě v Himaláji. Nejznámější je tu rhododendron arboretum, nepálsky zvaný Gurans. Ten se začíná objevovat ve výškách kolem 1400 m n. m. v rudě červené barvě, s přibývajícími výškovými metry jeho květy postupně blednou do růžové až po sněhově bílou v 3600 m n. m. 

 



Za několik stovek metrů a stovek schodů se krajina opět mění. Stromy se zvětšují, řídnou, řeka mizí a my se škrábeme do pořádného kopce. Okolní les je tady pěkně vyhřátý a voňavý, což se líbí především hejnům včel, které všude okolo nás pořádně bzučí. Není to úplně příjemný pocit, takhle daleko od civilizace by štípanec do krku či nějaká alergická reakce mohli být pěknou komplikací. S himalájskými včelami je to ale prý jako se psy - vycítí váš strach, a tak se snažím protivné bzučení a prolétávání kolem mě ignorovat, včely neodhánět a raději pořádně přidávám do kroku. Z ničeho nic mě ale Tom chytá za rameno a se vztyčeným prstem syčí "Pssst! Dívej se, kdo támhle je!"


Náš starý známý ze Srí Lanky - hulman posvátný neboli black face monkey. Sedí uprostřed cesty usilovně zabraný do šťourání klacíkem do země a to, že ho v tom nějací otravní turisti ruší ho očividně pěkně na**re. Bleskově vybíhá do koruny stromů vysoko nad námi, kde začne výstražně vřískat a záměrně (ano, jsme o tom stoprocentně přesvědčeni!) se na nás vysere. Naštěstí rychle uhýbáme, ale je to tak tak! Potvora jedna, takhle se chová k návštěvám? Za pár dalších metrů míjíme starý zkrachovalý tea house, který vypadá jako dům duchů. Zbyla po něm jen tmavě dřevěná konstrukce, vymlácená okna a malá přilehlá chatrč. Kolem té pobíhá asi 8 psů, z toho pět štěňat a je tak nějak jasné, že ať tam bydlí kdokoliv, 8 psů určitě dobrovolně neživí, spíš to bude naopak... Mám z toho husinu, fuj. Tohle místo je fakt temný a děsivý, rychle pryč. Za chvíli procházíme mezi třemi staveními, které by se s hodně velkou nadsázkou daly nazvat i vesnicí, protože tu očividně žijí tři rodiny. Dva ze tří domů samozřejmě nabízí i ubytování a jídlo, to bych si tady ale fakt nedala. Všude tu lítají mouchy a je jasné, že maso a další suroviny budou všechno možné jen ne čerstvé. Je to těžký, na jednu stranu cítím, že právě tihle lidé by ty peníze za oběd potřebovali ze všech nejvíc, ale tohle si prostě nelajznu. Stomach bug a třídenní střevní chřipka zaručena. Na tohle si dávejte fakt bacha, než někde sednete na jídlo. Soucit nesoucit.




Tak jako byla první část cesty plná ubytek a tea housů, nyní už jdeme snad dvě hodiny divočinou bez známky civilizace (civilizace = pidi vesnice). Taky už jdeme pěkně dlouho, už bysme mohli být pomalu i v cíli. Až si říkám, jestli jdeme správně. Trasa podle mapy ale sedí, a tak pokračujeme dál. Už to musí být jen kousek, nohy už mě bolí jako čert... Chyba lávky, cedule za další zatáčkou nekompromisně hlásí Ghorepani - 1, 5 hod! No, to snad ne! Ty vole! To nedám! Já počítala, že jsme do 15 minut v cíli a je to pořád tak strašně do kopce a to nepřestávající vedrooo! Moje první krizovka je tady... Po deseti minutách nadávání se dávám do kupy, nic jiného než pokračovat dál mi stejně nezbývá a čím dřív to ujdeme, tím líp. Čím víc se blížíme do finále, tím víc je cesta strmější a já si začínám vyčítat, že jsem fyzickou přípravu na Himaláj tak podcenila. Kdybych si předtím víc mákla, mohla jsem to tu teď mít mnohem příjemnější. Co se dá dělat, pozdě bycha honit, a tak zarytě šlapu krok za krokem, metr za metrem a přemlouvám moje nohy, ať to ještě chvíli vydrží a krosnu, zda by nemohla být na pár minut trochu lehčí. Jak stoupáme výš a výš, tak se sluníčko se posouvá níž a níž, a nás najednou ofoukne studený vzduch, který nás proliskne jako studená facka. Wow! Tak teď už jdeme fakt do hor! Po slíbené hodině a půl docházíme slavnostně k uvítací bráně „Namaste Ghorepani!", kterou málem zulíbám radostí.



Po pár krocích ale zjišťujeme, že tu něco nehraje. Kromě černých slepic tu není ani noha, všechny guest housy vypadají zavřené, je tu celově hroznej bordel a špína a působí to tu jako město duchů. Ty jo, tak to jsme tady asi hodně mimo sezónu, říkáme si a s divným pocitem pokračujeme dál, jestli někde nenajdeme něco přívětivějšího k přespání. „Namaste!" slyšíme najednou a vidíme, jak na nás mává Nepálec ve vojenském oblečení. „ACAP check!" hlásí se širokým úsměvem. Než mu ukážeme naše průkazky a povíme, kdy a odkud jsme vyšli a kdy a kam plánuje dojít, aby si to zapsal do papírů (což je vlastně jediné vodítko a kontrola pro případ, že by se nám něco stalo), sdělujeme mu naše rozčarování nad stavem vesnice. „Ale ne, tohle jen teprve Lower Ghorepani, to hlavní Ghorepani je až támhle na kopci, 20 minut chůze." směje se a ukazuje na prudké schody vedoucí kamsi do závratných výšin. Panebože! Mě z toho snad picne! Tak jo, sebrat všechny zbytky energie a rozchodit mrtvé bolavé nohy ještě jednou, krok - schod, krok - schod, krok - schod, krok... Nahoře už nás vítá mnohem živější vesnice, kde je asi 25 obřích moderních guest housů a dokonce i knihkupectví se suvenýry a pohledy. Tady už to vypadá mnohem turističtěji (možná až moc :-)).
Ghorepani je vesnice ležící těsně pod Poon Hill, který patří mezi nejoblíbenější turistické cíle v Nepálu. Východ slunce na Poon Hill je nezapomentuleným zážitkem, při kterém se nádherně odhalí Dhaulagiri, Annapurny a Machapuchare. Tento trek chodí mnohonásobně více lidí než samotný Annapurna Base Camp, především díky jeho krátké vzdálenosti (ujít jde v pohodě za pouhých pět dnů).  
Vůbec nevíme, jak si tu máme vybrat, do kterého guest housu půjdeme, a tak i přes naprosté vyčerpání volíme ten se slibným názvem Super View Lodge a škrábeme se ještě několik metrů nahoru do svahu. Tento hotel je úplně nový a hodně nadstandartní až luxusní v porovnání s tradičními tea housy. Na pokoji máme manželskou postel, froté povlečení, elektriku i zásuvku a dokonce i vlastní koupelnu se splachovacím záchodem a horkou sprchou. Skoro jako v Rakousku v Alpách, až teda na absenci topení. Ještěže tak, jinak bysme si už na Himaláj připadali nepatřičně luxusně. Od pusy se nám na pokoji kouří pěkně, v noci už bude určitě kolem nuly a tak dnes už naše kvalitní půjčené spacáky stopro pořádně využijeme. 


Večer trávíme dole v jídelně, kde si kromě výtečné večeře (v menu mají dokonce pečené kuře - to je fakt už ale prasárna :-D) užíváme především užásného teplíčka kolem sálajících kamen, kde také sušíme propocené vyprané oblečení. Je tu parádně, nahříváme se jako kočky u pece a čteme si naši tematickou literaturu (já Sněžného leoparda od Matthiessena a Tom Into The Thin Air od Jona Krakauera). Všichni nám vypráví o úžasném výhledu, který nás čeká ráno. Nyní je vše zahaleno v hustých mracích a my tak vlastně vůbec nevnímáme, kde jsme i když ledový vzduch a zvláštní atmosféra otevřeného prostoru nás nenechává na pochybách, že tohle místo je hodně výjimečný. Jakoby někdo nahoře poslouchal naše úvahy a shovívavě přimhouřil oko, oblaka se na chvíli maličko rozestoupí a přímo z okna, u kterého sedíme, se nám odhaluje božská podívaní. Vrcholné štíty Annapurny zalité zapadajícím sluncem. Tak tohle je něco! Sedíme tam, ani nedutáme a já mám z tohoto obřího ledového masivu vzdáleného snad jen na dosah ruky takový respekt, že mám normálně chuť se poklonit se. Fakt! Tohle se nedá popsat. Vyfotili jsme vám to, ale na fotkách nejde zachytit ta mohutnost a blízkost této paní hory. Pro tenhle zážitek se do Ghorepani budete muset vyškrávat sami :-). 




Líbil se vám tento článek? Dejte o něm vědět ostatním!


Na nic nečekejte a vydejte se s námi rovnou na další den:


0 komentářů: