Poon Hill Annapurna BC Trek: Den třetí


Ghorepani (2 870 m) - Poon Hill (3 210 m) - Tadapani (2 590 m)


16 km, 24 837 kroků, převýšení 181 pater

Pokud jsem byla včera překvapená, jak dobře se mi v Himaláji ráno vstává, dnes už opravdu trhám rekordy. V 5:30 ráno jsem v plné polní navlečená do všech termo vrstev s čelovkou nataženou na tlusté čepici připravená k odchodu. Kam? No přece, na Poon Hill - proslulou vyhlídku, která je vrcholem Poon Hill Treku a hlavním důvodem, proč jsme si naši cestu do základní kempu Annapurny o tři dny prodloužili. Úžasná a neskutečně cenná je samozřejmě každá minuta strávená v magickém Himaláji, ale Poon Hill je prostě ten oficiální zlatý hřeb tohoto třídenního bočního treku. Takže není čas ztrácet čas, jdeme na to!


Jak už název napovídá, na Poon Hill se nedá jít jinak než do kopce. Tato vyhlídka leží ve výšce 3210 m n. m., takže z Ghorepani, kde trávíme noc v  2 870 m n. m. je to pořádný schodový výšlap. Nejlepší dobou k výšlapu je východ slunce, kdy je obloha téměř vždy krásně jasná a pohled na dokonalou hru ranních paprsků postupně se rozlévajících po zasněžených štítech horských velikánů se prostě neodmítá. Ať je kolik je (hodin i stupňů). Nahoru se tedy škrábeme v zástupu dalších natěšených hikerů v úplné tmě. Je to celkem sranda - během výšlapu se všichni vzájemně ztrácí a tak se na mě každou chvíli někdo otáčí, aby mi posvítil do očí a měl mě za někoho jiného. To stejný dělám já, když si myslím, že kousek přede mnou je Tom a on není, a tak se všichni pořád chechtáme, mluvíme na sebe, ať je to kdo je to a vzájemně funíme námahou a klepeme kosu.
V únoru jsou rozdíly mezi nočními a denními teplotami ještě obrovské, a tak tady v místě, kde odpoledně bude na slunku klidně 20°C, je teď hodně pod nulou. 
Po hodinové túře konečně přicházíme ke slavné ceduli Poon Hill, kterou máme nakoukanou z fotek a máme tu čest se poprvé na tomto výjimečném místě rozhlédnout. K našemu překvapení jdou okolní už okolní hory v šeru krásně vidět, i když sluneční paprsky ještě odpočívají za obzorem. Je to vážně nádhera! Další z míst, na které prostě žádná slova nestačí... První dojem si vychutnáváme s šálkem horkého masala čaje, který se tu k naší radosti na zahřátí prodává v modrém plechovém stánku.






Z Poon Hill se nám otevírá dech beroucí panoramatický výhled na nejvyšší pohoří světa a jeho hlavní hrdiny - Annapurnu-Jih (7 219 m), Annapurnu I. (8 096 m), slavný Rybí ocas/Machapuchare (6 997 m), Dhaulagiri (8 168 m), Manaslu (8 163 m) a spoustu dalších slavných horských štítů. Kde jinde můžete vidět tři vrcholy ze čtrnácti nejvyšších hor světa z jedné vyhlídky? Z těchto úvah a ohromení nás vytrhávají první drzé sluneční paprsky, které teprve odstartovávají tu pravou podívanou, při které mrazí a hřeje zároveň. 







Tak nějak moc nevím, co k tomu psát... Tohle byl prostě mocný zážitek, při kterém jsem prožívala až spirituální souznění s horami okolo a neskutečnou sílu přítomného okamžiku. Teď a tady. Já, Tom a Himaláj. Okamžik, ve kterém se zastavil čas a já vnímala každou buňkou svého těla, kde jsme a co je kolem nás. Jakoby ty osmitisícové hory ke mě mluvili a říkali mi: „Zpomal. Zastav se. Neřeš hlouposti. Buď tady chvíli jen s náma.“ Tak příjemně a uvolněně jsem se dlouho necítila. Tady všechny ty otřepané fráze o magické síle hor získávají reálnou podobu. 
Vůbec se nedivím, že pro Nepálce jsou vrcholy posvátné a věří, že na nich sídlí bohové. To oni rozhodují, jestli vám na treku bude pršet, jestli něco uvidíte a jestli s v pořádku vrátíte. S touhle silou si není radno zahrávat. 
Pokud ale nemáte srdce z kamene a duši vypuštěnou z těla ven, cítíte tu obrovský respekt a hory vám tak nějak sami podvědomě napoví, co je správné a co ne. Základem je: „Take only photographs, leave only footprints.“ Toho se poslušně držíme a fotíme jak divý, aby se na takový zážitek nezapomnělo :-).




 


Až se dostatečně nasytíme skvostného výhledu, vydáváme se zase na cestu dolů zpátky do našeho ubytování v Ghorepani, kde si dáváme výbornou a vydatnou snídani. Dnes nás zase čeká pěknej záhul, takže si k snídani dávám dokonce i dezert (čokoládový pudink). Jako do zásoby, chápete - až dojde energie jako :-). Pár schodových kopečků nahoru a dolů a bude to stejně všechno spálený. Dnes je naším cílem vesnice Tadapani v 2 590 m, což je sice níž než jsme teď, ale to neznamená, že si kopců neužijeme až až. Rovinky v Himaláji moc nevedou. Tahle část je vlastně taková spojovací mezi Poon Hill trekem a Annapurna Base Camp (ABC) trekem, takže už není tak obsypaná hotely a restauracemi, protože leží už mimo tu hlavní trasu. I tak ale během dne potkáváme spoustu známých tváří, které jdou stejný trek jako my a malé stánky s občerstvením a filtrovanou vodou na doplnění jsou pořád na každém kroku. Podle Himalájského zákona - pokud jste šli dlouho dolů, půjdete teď ještě dýl nahoru - zahajujeme dnešní túru dalším krásným výšlapem. Nejprve procházíme klikihákovým rododendronovým lesem a za chvíli se dostáváme na planinu, kde řádí divoké koně a s každým dalším krokem se nám za zády otevírá další nezapomenutelný výhled na Dhaulagiri a vykukující Machapuchare.





I když jsme si dneska už pěkně mákli a rozhýbat nohy je každý den náročnější, cítím díky těmto úžasným pohledům v žilách tolik energie, jak kdybych si dala čtyři silný kafe (nebo že by to ten snídaňový puding? :-)). Šlapeme nahoru jako by nám za zadkama hořelo (Tom samozřejmě o dost rychlej, jak kdyby mu tam hořelo dvakrát) a za pár chvil už stojíme na vrcholku této úžasné vyhlídky, odkud krásně vidíme všechny krasavce, se kterými jsme se měli čest seznámit už ráno na Poon Hill. K tomu všemu tu všude vlají barevné modlitební praporky, no prostě horská romantika jak blázen! 






Dál cesta pokračuje po zalesněném hřebenu kopce, a světě div se, skoro hodinu jdeme po ROVINCE! Už jsem skoro zapomněla, jak to vypadá... Trek potom začne mírně klesat a my se najednou ocítáme v jehličnatém lese, kde jsou místy ještě stále nánosy sněhu vykukující z jehličí. Dole si dáváme proteinovku s hádejte čím (nic jiného než naše nepálská droga masala tea to nebude), ve vesničce Deurali a pokračujeme dál. Najednou ale začíná trochu nepřehledný a nepříjemný terén, prudký kopec plný sněhu a buvolích hoven, nevzdáváme se ale a pokračujeme dál. Chvíli si nejsme jistí, jestli jdeme správně, vidíme ale, že za náma jdou nějací další lidé s nosičem, takže cajk. Sněhu a ledu přibývá, po cestě už není ani památky, ale i přesto nám trvá tak dalších 20 minut, než nám dojde, že jdeme fakt ale úplně blbě. Museli jsme někde pod kopcem zahnout z cesty, tady to fakt nikam nevede. Tak zase celej ten posranej (obrazně i doslova) kopec zase scházíme dolů a pátráme po místě, kde nastala chyba. Ach jo, jak se nám to povedlo?! To bude tím, že jsme cestou machrovali, jak nám to jde dneska pěkně rychle. Nakonec nacházíme pravou cestu, která pokračuje obrovským metr širokým kamenným schodištěm, které je ale tak schované za jedním guest housem a vede tak zprudka dolů, že jsme si mysleli, že to je součást toho bydlení, cesta dolů na terasu nebo tak něco a úplně ho přehlédli a pokračovali rovně dál. No co, tak napodruhé! Cesta dál začíná opravdu strmě klesat, scházíme ostrě dolů do úzké říční soutěsky a moc dobře si uvědomujeme, že každý krok dolů znamená dříve či později další krok nahoru. V jednom místě u řeky narážíme na místo se stovkami kamenných věžiček, které vypadá jako nějaké poutní místo a má to tu parádní atmosféru.



Po asi dvou hodinách stále se proměňující cesty tímto dramatickým kaňonem se dostáváme do maličké vesnice Banthanti, kde už cítím i já, že snídaně byla spálená až na puding a je čas na poctivou bramboračku a samozřejmě další masala tea. Sedáme si do občerstvení pod kolmou skalní stěnou v údolí a dobíjíme baterky. Najednou někdo vedle volá: „Monkey! There is a monkey!“ a horečnatě ukazuje na skalní stěnu. Zamžouráme tam a vážně - sedí tam naše stará známá opice - hulman posvátný. A vedle je další...a další! A taky malý opičátka! Je tam celá opičí smečka! Nechápavě sledujeme, jak se na takto kolmé stěně mohou udržet. Chvílemi je to fakt napínavý, skoro jako Hra o trůny (no dobře, to přeháním - nic není napínavý, jako Hra o trůny :-)). 



 S bramborovou energií v těle šlapeme statečně dál, už máme za sebou asi 5 hodin chůze a konec je stále ještě daleko. Procházíme zalesněným údolím kolem dalších růžových rododendronů pomalu dolů po vrstevnicích kolem rýžových teras a zeleninových políček v prudkých srázech. Slunko peče jako šílené, máme jen krátká trička a stejně jsme splavení jak vrata od chlíva, nějak nemůžeme uvěřit, že jsme ráno mrzli až jsme necítili prsty u noh i přes ty nejteplejší ponožky. Terén je teď ale moc příjemný a tak si užíváme pohodovu procházku a těšíme se, že takhle to už dneska zůstane. „Hahaha!“ zasmálo se mocně himalájské božstvo. 





Největší zkouška čeká většinou před cílem - tak to tedy dneska platí stoprocentně. Po asi nejprudším sešupu z celého treku nás totiž za mostem čeká to stejné nahoru a ještě výš! Tak tohle je výzva. Ten pocit, jak tam dole stojím, lapám po dechu a mžourám oči do toho prudkého svahu, kde nějak nemůžu najít konec té stezky jen tak nezapomenu.
Proč to vlastně dělám? Proč to vlastně všichni dělají, takhle se dobrovolně vláčet pořád nahoru a dolů, nahoru a dolů po tak šílených kopcích? Nezbláznili jsme se úplně?! Asi jo, člověk musí být trochu blázen, jinak by se na to po prvním kopci vykašlal. 
Další hodina byl jeden velkej souboj mé vůle, vyčerpaného těla a někonečných prudkých schodů, ale nakonec jsem úspěšně zvítězila a v podvečer jsme se úspěšně dostali do Tadapani, kde jsme se najedli a šli hned spát, snad se slepicema. A já si myslela, jak si tu budu vždycky skoro do půlnoci číst knížku a psát deník. Paní Únava ale měla o mém večerním programu zcela jinou představu. Tom říkal, že jsem tu noc i chrápala... :-)


Líbil se vám tento článek? Dejte o něm vědět ostatním!

Na nic nečekejte a vydejte se s námi rovnou na další den:


0 komentářů: