Poon Hill Annapurna BC Trek: Den pátý


Sinuwa (2 340 m) - Deurali (3 230 m)


14 km, 21 790 kroků, převýšení 196 pater


Další ráno, další výšlap, další výzva. Dnes je to už pátý den, který se probouzíme v magickém Himaláji a den za dnem cítíme, jak se nám do těl i duší vrývá jeho tajuplná síla a klid. Tyhle hory v sobě mají něco, co jsme nezažili nikde jinde - v Tatrách ani Rakouských či novozélandských Alpách. Britský horolezec Frank Smythe to nazval tajemstvím, které současně fascinuje a zneklidňuje. V konfrontaci s ním člověk najednou ztrácí své běžné pojetí světa a začíná se vnímat jako nesmrtelný a je schopen porozumět všem změnám, životní podstatě i smrti. Neprobíhá to úplně na vědomé úrovni, která by šla popsat slovy, ale tam někde uvnitř to vše začíná dávat hlubší smysl.



Po skvělé snídani završené luxusní čokoládovou palačinkou se vydáváme na další část cesty. Dnes nás čeká už celkem náročné stoupání z 2 340 metrů do Deurali v 3 230 metrech vysoko, kde už vzduch údajně pěkně řídne. 
V těchto výškách už nejsou žádné vesnice, ale vyloženě jen horské chaty. Místní nás u snídaně také upozorňují, že u Deurali je už sníh a že málokdo to v posledních dnech došel až do ABC (Annapurna Base Camp). 
Prý tam tento týden hodně nasněžilo a předpověď počasí na následující dny nevypadá příliš slibně. Prý ale uvidíme, hory se řídí svými vlastními zákony a vše se může během pár hodin změnit. 




Mažeme tedy pod koleny (po včerejších spáleninách spíš všude jinde opalovacím krémem) a vyrážíme. Ze Sinuwy stoupáme mírně do kopečka, ale proti jiným dnům je to dnes ohledně prudkých kopců vážně lehárko. Ani se nenadějeme a za hodinku a půl příjemné cesty jsme v Bamboo (2 310 m),  kde ani nezastavujeme a začínáme sestupovat další legendární schody. Ty jsou teda fakt prudký jak blázen a delší jako ještě větší blázen. Dnes je jdeme z té příjemnější strany, ale protože tuhle část cesty už půjdeme úplně stejnou zase zpátky, moc dobře víme, že si každý z těchto schodů ještě pěkně užijeme. 
Trasa vede krásným pralesem s bambusy, orchidejemi a kapradinami. Stromy jsou porostlé mechem a kamenné schody zdobí koberce drobných modrých kytiček. Je tu jako v pohádce a ještě navíc je to fakt jen mírňoulince do kopce. Co víc si po včerejším náročném dni přát :-). 




Po překročení řeky v údolíčku začínáme mírně stoupat do Dovanu (2 600 m), kde dáváme povinnou masala tea pauzičku. Ve vzduchu začíná být cítit studený vítr, který nás nenechává na pochybách, kam míříme. A opravdu, další část cesty už začíná smrdět nebezpečím a my stoupáme do mraků po úzkých římsách nad prudkými srázy. Z těch naštěstí nejde dolů moc vidět, protože je vše zahaleno v husté mléčné mlze. 
Doslova kličkujeme mezi mraky, které se různě přeskupují a občas se uráčí nám odhalit kousek tajemství okolo nás i pod námi. S každým krokem také cítíme, že vzduch začíná vskutku řídnout a naše nohy tak s ubývajícím kyslíkem pěkně těžknou. 
Mě se dokonce občas i trochu zamotá hlava, vždycky ale stačí se na pár minut zastavit, prodýchat to a je zase fajn. Úbytek energie  zapříčinění řídkým vysokohorským vzduchem se totiž dokonale kompenzuje přibývajícím adrenalinem, který jde ruku v ruce s pocitem dobrodružství, o který tady není nouze. 




Uprostřed mraků a pokřivených stromů najednou přicházíme k posvátné buddhistické svatyni Baraha temple, kde mysticky vlají v mlze modlitební praporky. Tradice věšení těchto praporků sahá až do starověkého Tibetu, Číny a Persie. Vždycky mají těchto pět barev, jejichž pořadí je velmi důležité: modrá symbolizující nebe, bílá představující vzduch, červené oheň, zelená vodu a žlutá zemi. 
Modlitební praporky harmonizují prostředí a přínášejí pocit štěstí všem okolo - to vše pomocí větru, který si s nimi hraje. 
Konkrétně toto místo je zřejmě výjimečně důležité, protože je tu obrovská cedule upozorňující na zákaz plivání a vykonávání potřeby na této svaté půdě. Jako nevím, koho by to napadlo se tady pod ty praporky vy***t, ale kdo ví :-). 





Za další půlhodinku docházíme do Himalaya (2 920 m), kde dáváme pořádnou obědovou pauzu. Tady už je pěkná kosa, není tu už totiž moc čím topit, dostali jsme se totiž nad úroveň lesního porostu. Správce tea housu je navlečený v super tlusté péřovce a objednávku zapisuje do svého bločku v rukavicích. Ve společenské msítnosti potkáváme skupinku Francouzů, se kterými se pravidelně už dva dny míjíme a vzájemně doháníme. Ti sedí zababušení v dekách u oken a dech z horkého čaje mlží už tak zamlžená okna. tady už jsou vážně cítit hory.
Hned nad chatou začíná sníh, kterým už je trasa zapadaná až do základního kempu Annapurny. Dáváme si tedy vydatnou nudlovou polévku a navlíkáme další vrstvy a sněžné návleky. 
Správce na nás divně kouká, že to jdeme bez průvodce i nosiče a upozorňuje nás, že tam je kromě sněhu i spousta ledu a hlavně odsud nahoru už jen mrzne až praští.


Nenecháváme se zastrašit, však na tohle dobrodružství jsme se těšili, a jdeme na to. Sníh už tu opravdu je, není ale hluboký, ale takový ten otravný tající, který se při každém kroku nepříjemně boří pod nohama, což v kamenitém terénu není nic příjemného. Cesta se tu už zase pěkně strmě šine nahoru, během hodiny totiž máme ujít 300 metrů převýšení, a tak si na závěr dne dáváme pořádně do těla. 
Vzduch řídne, mlhy neubívá, silně mrholí a terén je stále náročnější. Díky tajícímu sněhu je cesta pořádně vlhká a kluzká a tak musíme dávat sakra bacha, abychom neuklouzli.
Pod námi hlasitě řičí řeka, jak moc hluboko můžeme jen odhadovat, mlha je tu opravdu nepropustná a my tak ani nevidíme, kam vlastně jdeme. Trasa tu vede už opravdu jen po šutrech a všude okolo nás hučí vodopády tajícího sněhu stěkající po horských stěnách a každých deset minut přecházíme proudící řeku. Ta má často urvaný most či přechod, a tak musíme hledat různé alternativní přechody, občas nezbývá než brodit (díky bohu za kvalitní impregnaci a nepropustné návleky).



Ve 4 hodiny vítězoslavně docházíme do Deurali, kde poprvé nešpekulujeme a bereme hnedka první guest house - Panorama (tento název je v nepropustné mlze  celkem vtipný). Tady už nás vítá vlhký ledově studený pokoj s ještě studenější společenskou místností, kde se balíme do ledových dek, které pěkně smrdí zatuchlinou, ale to je nám teď vážně šumák. Potřebujeme usušit oblečení, ale fakt tu není jak - o horkých kamínkách, která byla v tea housech dole se nám tu může jen zdát. Věšíme teda ty nejdůležitější kousky na šňůru a doufáme, že to do rána víc uschne než zmrzne. 
Z oken nejde vidět ani na metr a my tak vlastně vůbec netušíme, kde jsme a jak to tu vypadá. Hodně zvláštní pocit. Jsme totiž už opravdu kousek od cíle, jen 4 hodiny chůze od ABC. 
Hned za touhle chatou už totiž začíná ta nejlepší a nejsilnější část cesty, kde ale taky hrozí lavinové nebezpečí. Povídáme si s nosičem, který doprovází mladého Číňana. Ten nám vypráví, že tuhle práci dělá od roku 2007 a byl tu už 300krát, na Poon Hill dokonce snad 1000krát. Ptám se ho na laviny, jestli tu fakt lidí umíraj a on že jasně, že i několikrát viděl, jak tady v té další části na někoho spadla lavina.  Prý ale když půjdeme brzy ráno, jak se doporučuje, než začně svítit slunko a tát sníh, měli bysme být cajk. Tak jo - pořádná večeře a jdeme se na to vyspat. Zítra to totiž bude velkej den a asi jedno z největších dobrodružství, co jsme vůbec kdy na cestách zažili. Pro mě, starýho strašpytle a kresliče tragických scénářů teda určitě :-). 


Líbil se vám tento článek? Dejte o něm vědět ostatním!



1 komentář:

  1. Některé fotky vypadají trochu strašidelně :D ale vypadá to krásně. Určitě to za ty fotky a zážitek stálo :)

    MagicBeautyLife

    OdpovědětVymazat