Poon Hill Annapurna BC Trek: Den šestý


Deurali (3 230 m) - Annapurna Base Camp (4 130 m)


10 km, 14 323 kroků, převýšení 100 pater

Annapurna Sanctuary. Svatyně Annapurny. Místo tak magické a výjimečné, že je od pradávna místním kmenem Gurungů považováno za uložiště zlata a nejrůznějších pokladů, které tu zanechali Nagasové, hadí bohové z Indie. Také se věří, že tato horská svatyně byla domovem několika božstev, od hinduistických a buddhistických až po starší animistické bohy. Ještě donedávna bylo přísně zakázáno na toto území donést jakékoliv maso nebo vejce a dokonce sem měly zakázaný vstup i ženy. Ještěže to už neplatí, protože my se dnes chystáme na toto posvátné území vkročit. A bude to velký.


Dnes už se budíme do pořádné kosy. V našem studeném pokoji celou noc mrzlo a je tu obrovské vlhko, díky kterému nám vůbec neuschly mokré věci ze včerejška. Těšíme se, že konečně uvidíme na okolní krajinu, která nám včera díky neprostupné mlze zůstala skrytá. Po vykouknutí z okna ale místo modré oblohy spatřujeme opět jen bílé mléko. Ajajaj, to není dobrý. Dnes máme v plánu nejnebezpečnější část celého treku, kde padají laviny a hrozí sněhové bouře a v tomto období se doporučuje ho jít jen, když je opravdu hezky. Rozhodně ne s těžkými šedými mraky, které strašidelně sedí nad námi a nikdo neví, co se z nich může vyklubat. Jdeme zjistit co a jak do jídelny, kde potkáváme Číňana s jeho nosičem, který nám oznamuje, že oni se vracejí zpátky, že je to moc nebezpečné. Další dvě skupinky, Rusové a Francouzi, si nejsou jistí a chtějí počkat, jak se počasí vyvrbí. Majitel chaty na naši otázku, co by nám poradil, krčí rameny a říká, že je to na nás. Kvůli velkému riziku lavin v úseku, na který se chystáme, se doporučuje vyjít co nejdřív, protože laviny padají, až na sněhové pole začne péct slunce, které způsobuje tání a následný pád. Pokud se jde tedy dřív, mělo by to být safe.
Představa toho, že bysme se měli otočit těsně před cílem a zlatým hřeben nejen tohoto treku ale vlastně celé cesty do Nepálu, je pro nás zničující. To prostě ne. Nemůžeme to vzdát. Chvíli o tom diskutujeme na zápraží chaty a po deseti minutách jsme rozhodnutí. Dáme to! 
Nebudeme ztrácet čas a čekat než se zvětší riziko lavin. Budeme doufat, že se nad námi místní bohové slitují a těžká oblaka se protrhají a nekonečná mlha se rozestoupí. Jdeme na to! Během rychlého balení a navlékání všech termo vrstev nám začíná v žilách pulzovat adrenalin a my cítíme, že to je tak, jak má být a vše bude v pořádku. Přesně ve chvíli, kdy zapínáme bederáky a bereme do rukou trekové hole slyšíme nadšené vískání, za kterým se otáčíme. A je to tam, bohové nám poslali souhlasný signál a skrz mraky pustili tenky paprsek sluníčka a odhalili malinkou, ale více než slibnou plošku modrého nebe. Koukáme s Tomem na sebe a smějeme se. To je ono. Tak to má být. Je 7:15 ráno a my vycházíme z Deurali k základními kempu hory Machapuchare/Fishtail. Tam se rozhodneme podle únavy, počasí a toho, jak budeme zvládat převýšení, jestli dnes budeme pokračovat dál až do ABC. 


Annapurna Sanctuary je vysokohorská ledovcová kotlina oválného tvaru, která leží ve výšce nad 4000 metrů nad mořem. Kotlina je obklopená prstencem horského masivu Annapuren, z nichž spousta dosahuje až nad 7000 metrů. Jediným možným vstupem do tohoto posvátného území je úzké údolí mezi horami Hiunchuli a Machapuchare, kde tající sníh a ledovce stékají do řeky Modi Khola. A touto cestou se vydáváme i my.
Pamatuju si, jak jsem při plánování koukala na tuto část na Google Earth a nemohla uvěřit, jak brutální tato část cesty vypadá. A realita toto očekávání mnohonásobně převýšila. Krok po kroku a metr po metru mírně stoupáme a procházíme tímto dramatickým údolím, které nás naprosto zbavuje veškerých slov. 
Můžeme jen pokorně jít a každou minutu uctivě děkovat, že nás hory pustili do svého chřtánu a nechají nás tímto úzkým průsmykem projít. Naše hluboké díky nezůstanou nepovšimnutá a po asi půl hodině se dělá krásně jasno a my si to tu můžeme vychutnávat v plné kráse (nebo spíš hrůze, já nevím - slovo krása mi k takto temnému děsivému místu moc nepasuje, možná kráso-hrůza?). Slova tu opět moc nemají význam, pojďte si radši toto údolí projít prostřednictvím tomových fotek. 














S přibývající výškou už přibývá i sněhu, který v prudkých svazích pěkně klouže, takže si dáváme celkem do těla. Aby taky ne, když během 3 hodin zdoláváme 500 metrů tímto terénem. A věřte, že ve výšce nad 3000 metrů nad mořem už to jde pěkně cítit. Do základního kempu Machapuchare (MBC) ležícího ve 3700 metrech docházíme s radostí a úlevou. Lavinovou část máme za sebou. Teď už se jen poprat se zimou, sněhem a výškovou nemocí. Kvůli té se doporučuje v MBC přespat nebo alespoň pár hodin počkat, jak na tělo převýšení zapůsobí a teprve potom se případně vydat dál až nahoru do ABC. Někteří to samozřejmě ignorují a honem rychle spíchají rovnou do cíle ve 4130 metrech bez přestávky.



Nás ale nikdo nehoní, je teprve 10 hodin dopoledne a tak si dáváme pozdní snídani a brzký oběd v jednom. U jídla se krásně zahřejeme, nacpeme si břicha a posilníme těla. A pak čekáme. Což nezní nijak nepříjemně do chvíle než si uvědomíte, že čekáte v místnosti, kde je mínus 7 stupňů a v této zimě je sezení a čekání poslední věc, kterou chcete dělat. Z okna pozorujeme dech beroucí masiv hory Machapuchare neboli Fishtail (Rybí ocas), o němž jsme se rozepsala v jednom z předchozích článků.
Tato hora, mě bezmezně fascinuje a v jeho těsné blízkosti se mi z té síly, která z něj čiší vážně tají dech. Tyčí se nad celým údolím jako král s korunou (kterou mi jeho vrchol opravdu připomíná) a mraky povalující se okolo jeho úpatí působí jako pára z ďábelského kotle. 
Podle Gurungů jsou tyto mraky dýmem z božského kadidla, které na jeho vrcholu pálí bůh Šiva. Opět jedna z těch chvíli, kdy člověk uvědomí to obrovské privilegium, které máme. Moci cestovat po světě, kamkoliv nás napadne a takto si plnit sny, o kterých většina čte jen v knížkách. Díky za to!





Při koukání z okna si na druhé straně všímáme Francouzů, kteří se už škrábou zasněženým průsmykem nahoru k Annapurnám. Takhle zespodu to vypadá celkem náročně, je ale pořád krásně jasno, nám je dobře, žádné motání hlavy ani slabost, a tak se rozhodujeme to dát dnes taky na jeden zátah. Je to tak - to, co se zdálo tak nedosažitelné, se dnes stane realitou - dnes budeme spát v základním kempu Annapurny. Po hodině a půl pauzy a aklimatizace tedy pokračujeme dál. Tentokrát už nasazujem sněhové návleky a dooblékáváme poslední suché kousky výbavy a jdeme na to.
Díky extrémně vysokým horám obklopující Annapurna Sanctuary ze všech stran je tu i v době slunovratu pouhých 7 hodin slunečního svitu, my jsme tu na konci zimi, takže nyní, v poledne už je tu v podstatě večer. Takže k našemu překvapení asi pět minut po tom, co vyjdeme, sluníčko zalézá za mraky a celá krajina se opět balí do neprostupné mlhy, která se po následující tři hodiny stává tím jediným, co vidíme. 
Jen hluboký sníh, ledový mráz a prudké stoupání. Psát a polemizovat o vystoupení z komfortní zóny je jedna vec, stát od ní ale dlouhé kilometry daleko (spíš vysoko) je trochu jiný kafe. Tady jsem si šáhla, a to pořádně hluboko. Tyto dvě hodiny byly nejnáročnější, jaké jsem kdy na treku zažila. V této výšce už jde opravdu poznat při nádechu každý metr a v kombinaci s bořícím se sněhem a třeskutým mrazem je to fakt nepříjemná kombinace. Nejhorší je ale ta mlha, ta mléčná, všudepřítomná nekonečná mlha, kvůli které vidíme jen pár metrů před sebe a vůbec netušíme, co máme před sebou a jak daleko je náš cíl a jakým terénem pokračuje trasa. Po dvou hodinach škrábání se nahoru do řídšího a řídšího vzduchu není po našem cíli nikde ani památky, nepotkáváme žádné lidi a vůbec netušíme, kolik nás toho ještě čeká. A najednou, je tady, obrovská prázdná beznaděj doprovázenou nečekaně silným návalem únavy. Už prostě nemůžu dál a ani nevím jestli chci. Jsem úplně v koncích.



Nebýt Toma, nevím nevím, jestli bych to dala.  Nohy mě vůbec neposlouchají, šinu jimi jako kusy hader a i přesto, že mě Tom doslova vleče za ruku a děláme přestávku každých 5 minut už prostě nemůžu. Totální vyčerpání a obrovská fyzická i psychická slabost. V tu nejtěžší chvíli Tom sahá do kapsy pro mobil a pouští tu šíleně silnou písničku z Útěku do divočiny, vytahujeme poslední proteinovku a já vím, že to dám. Musím.
Když na nás po dalších 40 minutách nekonečné cesty z mlhy vykoukne slavná cedule "Namaste Annapurna Base Camp", normálně se rozbrečím. Vyčerpání, úlevou i obrovskou pýchou, že jsem to dokázala a překonala sama sebe v těch nejextrémnějších podmínkách, v jakých jsem kdy byla. 
Možná je to komerční trek, který v létě chodí zástupy turistů, ale tady, nahoře v 4130 metrech jde uprostřed  tuhé zimy cítit smrt. Ať už ze štítu této hory nad námi, která je posetá mrtvými těly horolezců nebo v lavinách pod námi či v chatách na fotkách turistů, kteří nezvládli výškovou nemoc. My to dali a jediní, kdo tu dnes je, bez nosiče či průvodce. Jsem na nás neskutečně pyšná. 


Kempíme hned v první chatě, kde nás vítá moc přijemný pan správce, který neskrývá svůj respekt, že jsme to zvládli opravdu sami. Všude okolo jsou obrovské hory odházeného sněhu, které jsou vyšší než já a i když skrz mlhu vůbec nic nevidíme, cítíme jak jsme obklopeni obrovský horskými masivy. Nemůžeme se dočkat rána, kdy to všechno uvidíme. To, že by ráno nebylo jasno, vůbec nebereme jako variantu. Prostě bude, protože jsem tady my! Mě je pořád hodně slabo, takže si jdu na chvíli lehnout. Večer si dáváme jídlo, jehož výtečná chuť nás hodně překvapí, jak to můžou tady na konci světa takhle dobře uvařit? Mňam! Je to fakt výborně ochucená a ty obří porce. Cenu už je hodně odskočená od guest housů dole na začátku cesty, což asi nikoho nemůže překvapit. Dovážet potraviny do restaurace dodávkou po městě a nosit je na zádech až sem do 4130 metrů je sakra rozdíl. I když ten nosič Nepálec by na vás vycenil zuby a řekl, že je to pohoda. 




Po večeři nám pan správce zapíná topení - tedy plynovou bombu pod stolem, který je přikrytý tlustou dekou, která tam teplo izoluje a my se krásně od spodu přohříváme. Za toto topení se kasíruje poplatek 350 rupií, na který se většinou hosté skládají. Kolem osmé jsme už úplně KO a tak jdeme na náš pokoj, kde nás čeká nejobávanější noc celé výpravy. Teď se ukáže, jak dobré spacáky Mamut, které jsme si kvůli těmto nočním teplotám půjčili jsou. Teď je totiž mínus sedmnáct stupňů. Na pokoji tedy tak mínus patnáct. Vyslékáme všechny vrstvy a necháváme si jen to nejtenčí termo prádlo a nejteplejší ponožky, nasazujeme čepice a balíme se do spacáků. A vážně, za patnáct minut je nám tam krásně teplíčko. Já se celou noc budím návaly horka střídajícími se se zimnicemi, ale těžko říct čím to je. Tím, že jsme ještě celý popálení z předvčerejšího ostrého slunka, ze kterého jsem měla i úžeh, z obrovské únavy a vyčerpání, kterou jsem si dnes zažila nebo z převýšení. Většina lidí má prý jen paranou z výškové nemoci, která jim může spustit některé mírné příznaky, které jsou vlastně shodné se samotnou nemocí. Není se čemu divit, ten pocit, že tady vysoko v horách se žádné lékařské pomoci nedovoláte a těžko si dokážete představit, jak konkrétně jde tato nemoc cítit, si o trochu paranoidních příznaků přímo říká. Tak dobrou noc, ráno vám ukážeme celý Annapurna Base Kemp v plné slunečné nádheře. A na to se vyplatí počkat :-)



Líbil se vám tento článek? Dejte o něm vědět ostatním!



Na nic nečekejte a vydejte se s námi rovnou na další den!


0 komentářů: