Pashupatinath - místo, které se nebojí smrti


Navštívili jsme spoustu úžasných míst, která byla tak nádherná, že se nám tam krásou tajil dech. Dnes vás ale vezmeme někam úplně jinam, na úplně opačnou stranu cestovatelského spektra. Na místo, kde se vám dech bude taky určitě tajit, ale spíš hrůzou. Na místo, kde nás intenzivně mrazilo v zádech a jehož návštěvu jsme rozdýchávali hodně dlouho. Pashupatinath - místo, kde se spalují mrtví přímo pod širým nebem a jejich ostatky následně hážou do vody, stejně jako v indickém Váránasí.


Nejstarší hinduistický chrám v Káthmándú


Pashupatinath (česky Pašupatinat) není jen kremačním místem, ale především jedním z nábožensky nejvýznamnějších lokací na indickém kontinentu vůbec. Stojí tu totiž nejstarší hidnuistický chrám v Nepálu a současně jeden ze čtyř nejdůležitějších chrámů zasvěcených bohu Šiva v celé Asii. Původní chrám byl postaven před více než dvěma tisíci lety, jeho současná podoba ale pochází až z 5. století , později byl renovován krály dynastie Malla.
Chrám je zasvěcen Pashupati, tedy Pánovi zvířat, což je jedna z nejslavnějších inkarnací boha Šivy. Chrám je pro věřící tak svatý, že do něj mohou jen hinduisté a všichni ostaní sem mají vstup přísně zakázán. 
Výjimku tvoří zvířata, která odsud nikdo nesmí vyhánět, právě proto, že je to chrám Pána zvířat. Pohybují se tu tak volně toulaví psi, kozy, opice, holuby, ale i krysy, které tu jsou opečovávanými hosty, hygiena - nehygiena. Pashupatinath je ale více než jen tento chrám, je to obrovský 265hektarový komplex 518 chrámů, ášramů, spalovacích ghát a monumentů rozmístěných podél břehů posvátné řeky Bágmatí. 






Komplex leží asi 3 km od Káthmándú, jen kousek od mezinárodního letiště Tribhuvan. Necháváme se sem hodit taxíkem a procházíme davy lidí a stovky stánků nabízejících modlitební artefakty i suvenýry od nejrůznějších korálků, květin, šátků až po vonné tyčinky a svaté obrázky. Je tu vážně rušno, mísí se tu zvláštní směsice hinduistů, turistů a nejrůznějších žebráků a potulných zvířat.
Vstup do chrámu nás jako turisty stojí každého 1000 rupií, při čemž se nám u vchodu ještě vehementně snaží vnutit průvodce, bez kterého tu prý prohlídku nejde absolvovat. Striktně neodbytného pána odmítáme a snažíme se ho zbavit a dostat se do hlavní části, tedy k řece a chrámům, sami. 
Bohužel ale jediný vstup, ke kterému nás všechny cesty stále přivádějí vede přes hlavní vchod do chrámu, který je ale otevřen striktně jen pro hinduisty, takže to asi po 20 minutách marných pokusů vzdáváme a jdeme odevzdaně najít nějakého průvodce. Náš známý už na nás netrpělivě čeká, s úšklebkem si neodpustí poznámku, že nám to říkal a slavnostně nás provádí jakýmisi skrytými bočními uličkami do areálu. Mají to teda pěkně vymyšlený, vychcánci jedni... Nakonec jsme ale rádi, že jsme si ho vzali, protože nám během celé prohlídky vypráví a popisuje spoustu zajímavých věcí, kterým bychom normálně neměli šanci rozumět a zrovna na takovémto místě to fakt přijde vhod.




Nejdříve procházíme menšími chrámy na západním břehu řeky, které mají typickou káthmándskou podobu s vínově červenými cihlami a tmavě hnědými vyřezávanými sloupy a ozdobnými prvky.
V hinduistickém náboženství se u sebe většinou staví dva chrámy - jeden pozitivní a jeden negativní. V tom negativním se provádějí oběti - zvířata, krev, ovoce a zelenina. V těch pozitivních se lidé snaží vyzdvihnout své přednosti a děkovat za vše dobré, co je v životě potkalo, naopak v těch negativních se snaží zbavit hříchů a modlí se ke zvratu špatného osudu. 
Poznáte je většinou podle boha, kterému jsou zasvěceny - pozitivní má většinou 2 až 4 ruce, negativní vždy 8 a víc. Dalším odlišovacím znakem jsou barvy - pozitivní, čisté barvy jsou bílá ale i červená, oranžová a žlutá (barvy ohně) - do těchto barev se oblékají svatí muži a zabalují se do nich těla mrtvých. Pokud naopak uvidíte někoho v černém rouchu - jednoznačně slouží špatnému, negativnímu bohu.




Kremace pod širým nebem - tělo ohni, duše vodě


Nejsilnějším zážitkem jsou ale samozřejmě samotné kremace, které se konají na vyvýšených místech, zvaných gháty, podél řeky. Kremace tu probíhají nepřetržitě 24 hodin denně, protože stejně jako narození, ani smrt si nevybírá v kolik hodin přijde a tělo mrtvého je potřeba podle hinduistické tradice spálit a celým rituálem provést co nejdříve.  Vzduch je tu plný štiplavého šedého kouře, který všichni návštěvníci (včetně nás) dýchají. Je to hodně zvláštní pocit, když si uvědomíte, že vám do plic a skrz ně do krevního oběhu pronikají atomové částice spalujících se nebožtíků. Hygienicky je to samozřejmě v pohodě, protože oheň spálí všechny nemoci, ale psychicky je to síla.
Mísí se v nás taková zvláštní směs fascinace, znechucení a zvědavosti a nedokážeme říct, který z těchto pocitů převládá. Pro nás, kteří jsme ze Evropy zvyklí na naprosté tabuizování smrti je opravdu šokující se dostat takhle blízko k desítkám mrtvých a sledovat tak surové a otevřené pohřební rituály. 
Až to působí téměř nepatřičně, jakoby hinduisté neměli k smrti a svým předkům žádný respekt. Ale když se nad tím zamyslíme, není náš ustrašený přístup ke smrti trochu pozérský a tenhle naopak mnohem více přijímací a tím i respektující? To už asi každý cítí jinak...




Jak tedy takový hinduistický pohřební rituál v Nepálu probíhá? První fáze se moc neliší od pohřebního postupu, na jaký jsme zvyklí od nás - tělo je převezeno do pohřebního ústavu, kde pozůstalí obdrží od doktora úmrtní list, na základě kterého může začít očista těla. Nebožtíkovo tělo je pečlivě omyto, nabalzámováno a převlečeno do čistých šatů a zabaleno ho do bílého či oranžového plátna (nebo do dalších barev ohně). Rodina poté zahájí sérii modliteb a prokáží mrtvému poslední poctu tím, že několikrát obejdou jeho tělo. Hlavním truchlícím je tradičně nejstarší syn, který poté pomáhá nosítka s nebožtíkem donést na žároviště.
Tady následuje vyjednávání o ceně a koupi dřeva, kterého na jednu kremaci padne zhruba 200 až 300 kg. Hodně záleží na tom, jak je rodina bohatá - kolik a jak kvalitního dřeva si může dovolit. Poté, co je nebožtík umístěn do hranice, jeho nejstarší syn ji pětkrát obejde a zapálí. Mužům se hranice zapaluje u hlavy, ženám od chodidel. 
Narozdíl od indické kremace, kde se nadále o spalování starají členové nejnižší kasty (tzv. nedotknutelní), je to naopak v Nepálu výsada kasty nejvyšší - speciálních knězů. Plameny osvobodí duši, o které někteří věří, že poté odchází do nebe - proto nad některými ghátami není střecha chránící hranici před deštěm. Tělo poté ztrácí svou hodnotu a tak je s ním také zacházeno, nepoddajná ruka či noha trčící z hranice je knězem zlomena do kýženého úhlu, ve kterém se už nebude bránit plamenům. Rodina mezitím sedí kousek od hranice a celou kremaci mlčky sleduje.  Po dohoření je zbytek scvrklého těla zabalen do bílého fášku a společně s popelem vhozen do řeky. Ta je ale mimo monzuny naprosto stojatá a voda prakticky nikam neodtíká, takže je v době naší návštěvy doslova plná mrtvých těl. Pod ghátami také pobíhají děti a snaží se v popelu najít cennosti a zlaté zuby nebo sbírají velké kusy neohořelých dřev pro pohřeb vlastní rodiny. 







Čekání na smrt


Možná si kladete otázku, proč je pro hinduisty tak důležité být spálení zrovna u řeky. Vše vychází z principu reinkarnace, který je základem hinduistického náboženství. Každý člověk v sobě nosí svou nesmrtelnou duši, které se říká átman. Ten se po smrti převtělí do dalšího nově narozené bytosti, jejíž podoba závisí na jeho činech z minulého života, tomu se říká karma. Takto se átman převtěluje stále dokola, dokud nedojde k osvobození, známému jako mokšá nebo nirvána.
Je tu ale jeden způsob, jak tento zdlouhavý koloběh opakujících se zrození obejít a trochu zkrátit - spálením u posvátné řeky, které vymaže životní hříchy a pročistí karmu. 
Místní řeka Bágmatí posvátnou rozhodně je, vznikla totiž ze Šivova smíchu a vtéká přímo do indické Gangy. Úplně nejideálnějším řešením je se sem dostat ještě před smrtí a přesně ve chvíli, kdy duše opustí tělo mít nohy namočené do vody, aby po ní duše mohla přejít přímo do posvátných vod. Proto sem přicházejí lidé z celého Nepálu zemřít a v místní "nemocnici", přesněji nazvané spíše smrtnici, čekají na svoji smrt - může to být pár hodin, ale i měsíc. 





Sádhu - svatí muži strádající k osvícení


Další neodmyslitelnou součástí celého komplexu jsou všudypřítomní sádhuTito dredatí žebraví poutníci většinou vysedávají v oblacích hašiše před jednotlivými chrámy a nabízí návštěvníků své požehnání. 
Dobrovolně se vzdali veškerého svého majetku, rodiny, přátel a všeho, co celý život budovali. Nestříhají si vlasy, neholí se a bydlí v jeskyních a rozbořených přístřešcích na jižní straně areálu. 
K dosažení osvícení mókša (které by se dalo zjednodušeně definovat jako stav, při kterém bude duše vysvobozena z nekonečného koloběhu znovuzrození a navěky splyne s vesmírem) pak svaté muže vede mnoho cest. Někteří žijí o samotě v horách, jiní chodí po desetiletí dokola s jednou rukou zvednutou, dokud prsty neztuhnou v mrtvý pahýl, praktikují jógu, zahrabávají se do země nebo kouří ručně vyráběný hašiš a následně hledají boha v kouři. Existují i např. tzv. nága-sádhuové, kteří chodí nazí nebo sádhuové v rámci sekty Aghora, kteří rituálně jedí lidské maso (aspoň se to říká). 



A pak se samozřejmě najdou takoví, kteří se za svaté muže jen vydávají a snaží se z turistů dostat prachy za fotky... Na takového jsem nejspíš narazila já, respektivě mě k němu dovedl náš „dobromyslný“ průvodce. Že prý se s ním můžu vyfotit. Je mi jasné, že to nebude zadarmo, ale je fakt fotogenickej, tak si vedle něj sedám a společně se ksichtíme Tomovi do foťáku. 
Najednou mi chytne ruku a zazubí se na mě se zlatým! zubem a šeptá mi: „Budeš mít krásný život, velká láska, spousta dětí. Vidím skvělý osud. Jsi dítě štěstěny.“ a hned druhým dechem dodává" „Bude to 1000 rupií, prosím“ a koutky se mu roztáhnou ještě víc. 
Rychle se odtáhnu, strčím mu do ruky dvě stovky a a naštvaně odcházím. Hamoun jeden! O dvě stě korun by si neřekl ani bezďák v Česku, natož tady, kde si normáln pracující lidi vydělají pětinu za celý den práce.  





11 chrámů Pandra Shivalaya 


Poslední část areálu, kterou si procházíme je 11 malých chrámů na východní straně řeky. Hlavní je ten prostřední, který je trochu jiný než ostatní. Všechny ale ukrývají lingam, falický symbol plodivé síly boha Šivy, který má několik výkladů. Někteří tvrdí, že znázorňuje mýtickou horu Méru, jiní ho vnímají jako symbol fertility a stvoření kombinující v sobě mužský a ženský genitál (jóní). Lingam je v hinduismu používán nejen k modlitbám, ale i k meditacím a čištění čaker. Symbolizuje nejvyšší cíl člověka - osvobození duše, blaženost a vstup do věčnosti, tedy osvícení a nirvánu. 







Líbil se vám tento článek? Dejte o něm vědět ostatním!




Zdroje:
http://www.hks.re/wiki/doku.php?id=2015:hinduismus
http://www.hks.re/wiki/doku.php?id=ls2016:hinduismus2
http://lideazeme.reflex.cz/clanek/vykoupeni-v-plamenech#
http://lideazeme.reflex.cz/clanek/telo-ohni-duse-vode-spalovani-zesnulych-v-kathmandu#

1 komentář: