Aoraki/Mt. Cook aneb tři dny pod horou draka Šmaka
První pohled na národní park
Aoraki/Mt. Cook se nám naskytl přes jezero Pukaki, které má stejně jako
vedlejší Tekapo (mé vysněné místo, kam jsem se za další tři dny podívala) neuvěřitelně
modrou tyrkysovou barvu. Tu způsobuje horninová moučka – tzv. ledovcové mléko,
tedy jemné částečky hornin přinesené ledovci a poté rozptýlené ve vodě. Měli
jsme štěstí a povedlo se nám vychytat nejlepší dobu a pokochat se tak úžasným
západem slunce nad kulisou Mt. Cooku a Jižních Alp s Pukaki
v popředí.
Národní park Aoraki/Mt. Cook se
rozkládá na území 70 696 hektarů a je největším zélandským alpským parkem
s nejvyššími horami a největšími ledovci, které pokrývají celých 40%
parku. Horská krajina je tvořená především ledem a skálami, které ledovce
v některých místech v průběhu věků rozemleli na drobné šedé kamínky a
skalnatý prach, takže se tu všude hodně práší a voda v jezerech a řekách
je jakoby mléčně zakalená a vypadá jako plná popela. Tento národní park čítá 19
vrcholů přes 3 tisíce metrů v čele s nejvyšší horou NZ - Mt. Cookem
(3764 m), maorsky zvaném Aoraki.
Jako první jsme se vydali na
čtyřhodinový Hooker Valley Track, při němž máte celou dobu nejvyšší horu NZ
přímo před sebou. Trasa vede z Mt. Cook Village a hned na jejím začátku je
památník Alpine Memorial, který připomíná oběti, které si tyto mohutné hory
vyžádaly. O kousek dál je skála, u které v roce 1910 vznikla slavná
fotografie Fredy du Faur, první ženy, která zdolala Aoraki/Mt. Cook, těsně po
jejím výstupu. Celý Hooker Valley Track
má 5 kilometrů a třikrát jej křižuje mléčně modrá řeka Hooker, přes kterou
vedou tři vysuté tzv. swing mosty. Trasa končí u ledovcového jezera, kde se
nabízí nádherný pohled na ledovec Hooker, Aoraki/Mt.Cook a jižní alpy. Zpátky
se jde stejnou cestou, po které jsme si více užili krásné výhledy do údolí.
Druhá dnešní procházka, kterou
jsme si vybrali, vedla údolím Tasman a zavedla nás po necelé hodince
k Tasmanovu ledovci, jeho jezeru a řece. Tento ledovec je dlouhý 27
kilometrů a je tak největším ledovcem na Novém Zélandu. Přilehlé jezero se
v důsledku jeho tání neustále zvětšuje, především v posledních letech
a v současné době má přes 7 kilometrů. Okolní morény připomínají, jak se
ledovec měnil v průběhu času. Jeho místo nahradilo právě toto jezero,
které se začalo formovat až kolem roku 1974. Na jeho hladině se rýsují mohutné
kry, jejichž velikost jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy kolem nich proplul
člun, který nebyl skoro ani vidět. Z jezera vytéká Tasman river, která
poté ústí do výše zmíněného jezera Pukaki.
Další den ráno jsme před sebou
měli velkou výzvu - Mueller Hut Track. Tento výšlap trvá přes 4 hodiny, je
určen jen pro zkušené a fyzicky zdatné horaly a stoupá až do výšky 1800 metrů
(1000 metrů převýšení od začátku do konce tracku), kde jsme se odhodlali
strávit noc. Místa na přespání v Mueller Hut nejdou zabookovat přes
internet, jak je tu jinak běžné, a tak jsme ráno museli zajít do DOC centra.
Tam mě teda mírně rozhodila paní, u které jsme to domlouvali, která nás sjela
pohledem od hlavy až k patě a následně se zeptala, jestli jsme si fakt
jistí, že to chceme jít. Po tom, co jsme ji ujistili, že opravdu chceme, na nás
vychrlila spoustu otázek včetně toho, jestli máme sněžnice (které jsme neměli a
nenechali si je vnutit, když jsme je nikdy neměli na nohách) a museli jsme
uvést název naší výpravy pro vysílačku, kterou budou v 7 hodin večer
kontrolovat, zda jsme v pořádku dorazili. Po 10 hod byla chata úspěšně
zabookovaná, zaplacená a my se vydali na nejnáročnější část našeho road tripu. Nejdříve
jsme si dali rozehřívací hodinovou procházku po rovince z Mount Cook
Village (kde je DOC centrum) na úpatí hor Sealy Range, odkud už začalo příkré
stoupání po více než 2000 schodech na odpočívadlo Sealy Tarns, které leží
v 1250 metrech. Schody byly fakt pěkné příkrý a já byla za pár minut jak
po 10 kolečkách na hřišti. Na počasí jsme měli obrovské štěstí celou dobu
našeho výletu, a i dnes bylo krásně jasno, takže odměnou za naše schodové
zápolení nám byly dechberoucí výhledy na Mt. Cook, ledovce a celý národní park.
Po zdolání této schodové části
jsme byli v půlce tracku, většina lidí to vyšlápla jen sem a pak zase
dolů, dál do hor pokračovali už jen ti otrlí. Pohled na příkrý skalnatý svah a
jeho zasněžený vršek nás ale nenechal dlouho otálet, bylo jasné, že to nejtěžší
máme teprve před sebou, a tak jsme si po malé svačině namazali pod koleny a
pokračovali vzhůru do hor. Celý track je vyznačen po každých 200 metrech
oranžovými kůly, které byly v některých částech jediným vodítkem, kudy
jít. Prostřední část tracku byl výšlap po šutrech a skalách, kdy jsme museli
chvílemi po menších skalách opravdu lézt a zapojit všechny nohy i ruce.
Opravdová zkouška ale přišla až po tom – dlouhý úsek ke hřebenu, který byl celý
pokrytý sněhem. I když vyčerpání a 800 metrů převýšení za pár hodin už bylo
značně cítit, nahoru se nedalo jinak – a tak jsem se dva dny po tom, co jsem se
válela na pláži, ocitla po kolena ve sněhu. Tato část nebyla moc příjemná, sníh
se hodně bořil a za chvíli jsem měla zmrzlé ruce a mokro v botách a sklon
byl zhruba jako šplhat po žebříku). V půlce sněhové stráně jsme si dali
mini energetickou sváču ve výklenku mezi skalami (to jsem si chvíli připadala
opravdu jako horolezec J)
a pak to úspěšně doválčili až na vrchol, kde se před námi otevřelo nádherné
sedlo s fantastickým výhledem na Mt. Sefton a spoustu ledovců. Tady jsme
také poprvé uslyšeli zvuk, který nás pak provázel ještě mnohokrát až do
příštího ráno – praskání ledovců a padání lavin. Zní to jako pronikavý hrom, a
zvuk je hodně opožděný, takže než se otočíte a zjistíte, odkud to jde, tak je
často lavina už dole a jen se za ní zapráší.
Nyní jsme už byli opravdu kousek
od cíle, ale pro mě osobně tato část byla nejnáročnější. Byla jsem
z překonání 1000 metrů převýšení za 3 hodiny už pěkně vyčerpaná a
přelézání přes skály, které se střídali s ledem, který se místy bořil pod
nohama, a nikdy jsem nevěděla, jak hluboko je pod ním skála, jsem si moc
neužívala. Za chvíli jsme ale už před sebou spatřili červenou siluetu naší
dnešní noclehárny a tak jsme po vyšlapané sněhové cestičce kolem třetí hodiny
odpoledne úspěšně dorazili do cíle. Unavená jsem byla jak pes, a
v některých sněhových částech jsem měla i celkem nahnáno, ale ten pocit,
kdy jsme si s Tomem uvařili čaj do našich hrníčků (které Tom opět statečně
vynesl až nahoru) stál za to – nejlepší a nejvíc zasloužený šálek čaje
v životě J
Večer v horách jsme si užili, procházeli se ve sněhu, kochali se
nádhernými výhledy a užívali si skvělý pocit z překonání sami sebe. Večer
nás ještě trochu překvapili dvě izraelky, které šly trasu 7 hodin a jedna došla
naprosto vyděšená, vysílená a s pláčem, že to bylo naprosto strašný a
neskutečně těžký, že ji nikdo neupozornil, že to bude tak náročný a že to
nezvládne sejít dolů. Správcová chaty ji uklidnila a slíbila, že ráno půjde
někdo s nima zpátky, aby to zvládly. A já si uvědomila, že asi nejsem
úplná princezna, když jsem to za 4 hodiny zvládla relativně v klidu.
S ubývajícím sluncem začalo přituhovat a my si tak užili opravdovou horskou noc, kdy celé údolí rozzářil bílý sníh osvícený měsícem, a ze spacáku jsme poslouchali praskání lavin. Ráno nás čekala cesta zpátky, která šla rychleji, ale i tak byla dost náročná, hlavně sněhová část se mi šla dolů ještě hůř a do sněhu jsem se bořila místy až do pasu. Za 3 hodky jsme ale byli dole a vyřízení se doplahočili nahlásit do DOC centra, že jsme přežili. Tam nás celkem pobavili dvě slečny, které si mysleli, že jsme právě vylezli Mt. Cook.
Pomyslnou třešinkou na dortu
našeho 12 denního putování a současně odměnou za předchozí náročný horský
výšlap byla návštěva Tekapo lake. Tedy mého vysněného zélandského jezera, které
jsem půl roku měla na pozadí počítače a snila, že se k němu jednou
skutečně podívám. NZ je ale místem splněných přání, a tak jsem se už brzy
odpoledne procházela mezi dokonalými vlčími boby a koukala na nejnádhernější
modrou pod sluncem – nevěřila jsem, ale ta modrá je fakt tak modrá jak na všech
těch fotkách. Muselo se tam utopit strašně moc šmoulů, jinak si to nedokážu
vysvětlit (žádná horninová moučka) J.
Na břehu jezera stojí kamenný kostel Dobrého pastýře (Church of the Good
Shephard), jehož okno v průčelí dokonale rámuje obraz jezera a spolu
s miliony odstíny fialové všudekvetoucích vlčích bobů dotváří naprosto
dokonalou podívanou.
Ahoj.
OdpovědětVymazatJestli budeš chtít, ozvi se na radeknohejl@seznam.cz (můžeš mě i tak vyhledat na FB), jsem dlouhodobě ve Wanace, třeba se tu můžem někdy sejít :-)
Radek
Krása! Můžu se zeptat, v jaké části roku jste kolem Mt Cook byli? Díky. A případně se omlouvám, jestli to někde v příspěvku je, ale nějak to nemůžu najít.
OdpovědětVymazatAhoj, byli jsme tam v listopadu :]
Vymazat