Aoraki/Mt. Cook aneb tři dny pod horou draka Šmaka

     

První pohled na národní park Aoraki/Mt. Cook se nám naskytl přes jezero Pukaki, které má stejně jako vedlejší Tekapo (mé vysněné místo, kam jsem se za další tři dny podívala) neuvěřitelně modrou tyrkysovou barvu. Tu způsobuje horninová moučka – tzv. ledovcové mléko, tedy jemné částečky hornin přinesené ledovci a poté rozptýlené ve vodě. Měli jsme štěstí a povedlo se nám vychytat nejlepší dobu a pokochat se tak úžasným západem slunce nad kulisou Mt. Cooku a Jižních Alp s Pukaki v popředí.

Národní park Aoraki/Mt. Cook se rozkládá na území 70 696 hektarů a je největším zélandským alpským parkem s nejvyššími horami a největšími ledovci, které pokrývají celých 40% parku. Horská krajina je tvořená především ledem a skálami, které ledovce v některých místech v průběhu věků rozemleli na drobné šedé kamínky a skalnatý prach, takže se tu všude hodně práší a voda v jezerech a řekách je jakoby mléčně zakalená a vypadá jako plná popela. Tento národní park čítá 19 vrcholů přes 3 tisíce metrů v čele s nejvyšší horou NZ - Mt. Cookem (3764 m), maorsky zvaném Aoraki.

          Jako první jsme se vydali na čtyřhodinový Hooker Valley Track, při němž máte celou dobu nejvyšší horu NZ přímo před sebou. Trasa vede z Mt. Cook Village a hned na jejím začátku je památník Alpine Memorial, který připomíná oběti, které si tyto mohutné hory vyžádaly. O kousek dál je skála, u které v roce 1910 vznikla slavná fotografie Fredy du Faur, první ženy, která zdolala Aoraki/Mt. Cook, těsně po jejím výstupu.  Celý Hooker Valley Track má 5 kilometrů a třikrát jej křižuje mléčně modrá řeka Hooker, přes kterou vedou tři vysuté tzv. swing mosty. Trasa končí u ledovcového jezera, kde se nabízí nádherný pohled na ledovec Hooker, Aoraki/Mt.Cook a jižní alpy. Zpátky se jde stejnou cestou, po které jsme si více užili krásné výhledy do údolí.

                       

Druhá dnešní procházka, kterou jsme si vybrali, vedla údolím Tasman a zavedla nás po necelé hodince k Tasmanovu ledovci, jeho jezeru a řece. Tento ledovec je dlouhý 27 kilometrů a je tak největším ledovcem na Novém Zélandu. Přilehlé jezero se v důsledku jeho tání neustále zvětšuje, především v posledních letech a v současné době má přes 7 kilometrů. Okolní morény připomínají, jak se ledovec měnil v průběhu času. Jeho místo nahradilo právě toto jezero, které se začalo formovat až kolem roku 1974. Na jeho hladině se rýsují mohutné kry, jejichž velikost jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy kolem nich proplul člun, který nebyl skoro ani vidět. Z jezera vytéká Tasman river, která poté ústí do výše zmíněného jezera Pukaki.

 

Další den ráno jsme před sebou měli velkou výzvu - Mueller Hut Track. Tento výšlap trvá přes 4 hodiny, je určen jen pro zkušené a fyzicky zdatné horaly a stoupá až do výšky 1800 metrů (1000 metrů převýšení od začátku do konce tracku), kde jsme se odhodlali strávit noc. Místa na přespání v Mueller Hut nejdou zabookovat přes internet, jak je tu jinak běžné, a tak jsme ráno museli zajít do DOC centra. Tam mě teda mírně rozhodila paní, u které jsme to domlouvali, která nás sjela pohledem od hlavy až k patě a následně se zeptala, jestli jsme si fakt jistí, že to chceme jít. Po tom, co jsme ji ujistili, že opravdu chceme, na nás vychrlila spoustu otázek včetně toho, jestli máme sněžnice (které jsme neměli a nenechali si je vnutit, když jsme je nikdy neměli na nohách) a museli jsme uvést název naší výpravy pro vysílačku, kterou budou v 7 hodin večer kontrolovat, zda jsme v pořádku dorazili. Po 10 hod byla chata úspěšně zabookovaná, zaplacená a my se vydali na nejnáročnější část našeho road tripu. Nejdříve jsme si dali rozehřívací hodinovou procházku po rovince z Mount Cook Village (kde je DOC centrum) na úpatí hor Sealy Range, odkud už začalo příkré stoupání po více než 2000 schodech na odpočívadlo Sealy Tarns, které leží v 1250 metrech. Schody byly fakt pěkné příkrý a já byla za pár minut jak po 10 kolečkách na hřišti. Na počasí jsme měli obrovské štěstí celou dobu našeho výletu, a i dnes bylo krásně jasno, takže odměnou za naše schodové zápolení nám byly dechberoucí výhledy na Mt. Cook, ledovce a celý národní park.

Po zdolání této schodové části jsme byli v půlce tracku, většina lidí to vyšlápla jen sem a pak zase dolů, dál do hor pokračovali už jen ti otrlí. Pohled na příkrý skalnatý svah a jeho zasněžený vršek nás ale nenechal dlouho otálet, bylo jasné, že to nejtěžší máme teprve před sebou, a tak jsme si po malé svačině namazali pod koleny a pokračovali vzhůru do hor. Celý track je vyznačen po každých 200 metrech oranžovými kůly, které byly v některých částech jediným vodítkem, kudy jít. Prostřední část tracku byl výšlap po šutrech a skalách, kdy jsme museli chvílemi po menších skalách opravdu lézt a zapojit všechny nohy i ruce. Opravdová zkouška ale přišla až po tom – dlouhý úsek ke hřebenu, který byl celý pokrytý sněhem. I když vyčerpání a 800 metrů převýšení za pár hodin už bylo značně cítit, nahoru se nedalo jinak – a tak jsem se dva dny po tom, co jsem se válela na pláži, ocitla po kolena ve sněhu. Tato část nebyla moc příjemná, sníh se hodně bořil a za chvíli jsem měla zmrzlé ruce a mokro v botách a sklon byl zhruba jako šplhat po žebříku). V půlce sněhové stráně jsme si dali mini energetickou sváču ve výklenku mezi skalami (to jsem si chvíli připadala opravdu jako horolezec J) a pak to úspěšně doválčili až na vrchol, kde se před námi otevřelo nádherné sedlo s fantastickým výhledem na Mt. Sefton a spoustu ledovců. Tady jsme také poprvé uslyšeli zvuk, který nás pak provázel ještě mnohokrát až do příštího ráno – praskání ledovců a padání lavin. Zní to jako pronikavý hrom, a zvuk je hodně opožděný, takže než se otočíte a zjistíte, odkud to jde, tak je často lavina už dole a jen se za ní zapráší.

Nyní jsme už byli opravdu kousek od cíle, ale pro mě osobně tato část byla nejnáročnější. Byla jsem z překonání 1000 metrů převýšení za 3 hodiny už pěkně vyčerpaná a přelézání přes skály, které se střídali s ledem, který se místy bořil pod nohama, a nikdy jsem nevěděla, jak hluboko je pod ním skála, jsem si moc neužívala. Za chvíli jsme ale už před sebou spatřili červenou siluetu naší dnešní noclehárny a tak jsme po vyšlapané sněhové cestičce kolem třetí hodiny odpoledne úspěšně dorazili do cíle. Unavená jsem byla jak pes, a v některých sněhových částech jsem měla i celkem nahnáno, ale ten pocit, kdy jsme si s Tomem uvařili čaj do našich hrníčků (které Tom opět statečně vynesl až nahoru) stál za to – nejlepší a nejvíc zasloužený šálek čaje v životě J Večer v horách jsme si užili, procházeli se ve sněhu, kochali se nádhernými výhledy a užívali si skvělý pocit z překonání sami sebe. Večer nás ještě trochu překvapili dvě izraelky, které šly trasu 7 hodin a jedna došla naprosto vyděšená, vysílená a s pláčem, že to bylo naprosto strašný a neskutečně těžký, že ji nikdo neupozornil, že to bude tak náročný a že to nezvládne sejít dolů. Správcová chaty ji uklidnila a slíbila, že ráno půjde někdo s nima zpátky, aby to zvládly. A já si uvědomila, že asi nejsem úplná princezna, když jsem to za 4 hodiny zvládla relativně v klidu. 

          S ubývajícím sluncem začalo přituhovat a my si tak užili opravdovou horskou noc, kdy celé údolí rozzářil bílý sníh osvícený měsícem, a ze spacáku jsme poslouchali praskání lavin. Ráno nás čekala cesta zpátky, která šla rychleji, ale i tak byla dost náročná, hlavně sněhová část se mi šla dolů ještě hůř a do sněhu jsem se bořila místy až do pasu. Za 3 hodky jsme ale byli dole a vyřízení se doplahočili nahlásit do DOC centra, že jsme přežili. Tam nás celkem pobavili dvě slečny, které si mysleli, že jsme právě vylezli Mt. Cook.

Pomyslnou třešinkou na dortu našeho 12 denního putování a současně odměnou za předchozí náročný horský výšlap byla návštěva Tekapo lake. Tedy mého vysněného zélandského jezera, které jsem půl roku měla na pozadí počítače a snila, že se k němu jednou skutečně podívám. NZ je ale místem splněných přání, a tak jsem se už brzy odpoledne procházela mezi dokonalými vlčími boby a koukala na nejnádhernější modrou pod sluncem – nevěřila jsem, ale ta modrá je fakt tak modrá jak na všech těch fotkách. Muselo se tam utopit strašně moc šmoulů, jinak si to nedokážu vysvětlit (žádná horninová moučka) J. Na břehu jezera stojí kamenný kostel Dobrého pastýře (Church of the Good Shephard), jehož okno v průčelí dokonale rámuje obraz jezera a spolu s miliony odstíny fialové všudekvetoucích vlčích bobů dotváří naprosto dokonalou podívanou.